Články odjinud

Sáhněte si! Štěstí nosí Kafkovy boty, palce mouřenínů i penis z Hradu

Sáhněte si! Štěstí nosí Kafkovy boty, palce mouřenínů i penis z Hradu

Svatý Jan Nepomucký na Karlově mostě není jedinou pražskou sochou vyleštěnou rukama pověrčivých poutníků. Obešli jsme dalších pět míst, na nichž se lidé pro štěstí dotýkají kamene či bronzu. Kde se jednotlivé pověsti vzaly a jak často se plastiky musejí opravovat?

„Dotkněte se oběma rukama Kafkových bot, do Prahy se jednou vrátíte,“ hecuje průvodce skupinu španělských turistů. „A taky vám to přinese štěstí,“ přidává silnější kalibr. Tomu už se odolat nedá. Každý, kdo se na chvíli zastaví vedle Španělské synagogy, může v přímém přenosu sledovat, jak se rodí další z pražských pověstí. Přesněji řečeno, jak pevně zakořeňuje. Pomník Franze Kafky od Jaroslava Róny sice v Praze stojí teprve patnáct let, legenda o jeho zázračné moci už se ale dostala i do průvodců.

„Už když v soutěži vyhrál Rónův návrh, říkali jsme si, že ty bronzové boty budou nádherně vyleštěné. A ono se to přesně vyplnilo,“ vzpomíná ředitelka Společnosti Franze Kafky Markéta Mališová. Pomník nestojí na vysokém piedestalu, a Kafka usazený na ramenou muže bez těla tak má boty v ideální výšce. Nezisková organizace, která stavbu pomníku iniciovala, za patnáct let musela pouze jednou barevně sjednotit povrch plastiky. „Když už to bylo příliš, vrátili jsme celé soše její původní patinu. Myslím, že nás to zase časem čeká, ty botičky budou opět tmavé a lidi budou moci znova začít leštit,“ směje se Mališová.

Rónův Kafka

Jaroslav Róna bere fakt, že jeho socha tak krátce po odhalení začala žít druhý život, jako kompliment. V tom, že se bude muset čas od času restaurovat, nevidí problém. Jak přesně se podle něj tradice dotýkaní zrodila? „To netuším, je ale dosti pravděpodobné že se jedná o jakési navázání na poutní tradice nejen v katolických zemích, ale třeba i hinduistických a muslimských,“ píše mi sochař, když mu posílám fotky „svých“ španělských turistů u jeho Kafky. „Lidé po staletí putovali na místa spjatá s náboženskými autoritami a  dotýkali se relikvií a soch světců nebo bohů. Myslím si, že lidé v moderních společnostech si nahrazují podvědomě náboženské autority autoritami kulturními a ten moment dotyku je jakési potvrzení smyslu jejich poutě,“ rozvádí svůj výklad Róna.

K poutním místům odnepaměti patřili i prodavači příběhů, jejichž nástupce můžeme potkat v ulicích měst i dnes. Na svědomí mají pražští průvodci také dva ošoupané bronzové reliéfy, které jsou součástí sochy svatého Jana Nepomuckého na Karlově mostě. Původní posvátné místo, kde se dřív zastavovali zbožní poutníci i Pražané, se přitom nachází o několik metrů blíž ke staroměstskému břehu. Dvojramenný kříž zasazený do mramorové destičky má ukazovat, kde přesně byl svatý Jan svržen do Vltavy, v roce 2009 sem přibyla i kopie původní mříže s reliéfem zobrazujícím světcovu smrt. Tím se situace ještě zkomplikovala. Na co tedy vlastně sahat, aby se vaše přání splnilo? S vysvětlením opět přispěchají prodavači příběhů: Levou rukou na kříž, pravou na svatého Jana na mřížce a pravou nohou zároveň šlapat na mosazný geodetický bod v dlažbě!

Tolik tedy svatojánský kříž a mřížka s reliéfem, mnohem rušněji ale bývá u dvou výše zmiňovaných reliéfů přímo na soše Nepomuckého. Paradoxní na celé věci je nejen to, že se jedná o novodobou tradici, ale i fakt, že se turisté nevědomky dotýkají pouze kopií reliéfů. Originály se nacházejí v nedalekém Muzeu Karlova mostu, sahat se tam na ně samozřejmě nesmí. Zkusí to někdy některý z návštěvníků? „Myslím, že většina cizinců ani netuší, že se na mostě nedotýkají originálů. Doufám, že jim tohle tajemství zůstane co nejdéle utajeno,“ říká ředitel muzea Zdeněk Bergman. Reliéfy na Karlově mostě má na starosti Galerie hlavního města Prahy. Podle kurátorky sbírky veřejné plastiky Marie Foltýnové se sice každým dalším pohlazením lehce stírají, čas na jejich další výměnu ale přijde až za desítky let.

Pod galerii spadá i další pražská socha, ke které si lidé, v tomto případě hlavně milenci, chodí pro štěstí – Myslbekův Mácha na Petříně. Ten ale stojí na vysokém kamenném piedestalu, takže bronz je v relativním bezpečí. „Je to tak, lidé dosáhnou maximálně k jeho nohám a také u něj není takový provoz jako u svatého Jana Nepomuckého,“ upozorňuje Foltýnová. „Navíc, pokud se ho dnes Pražané ještě vůbec dotýkají, tak na více různých místech, žádné viditelné ošmrdlání nehrozí,“ dodává. Nelze podle ní ale vyloučit, že si lidé v ulicích v budoucnu najdou další terče. „Pomáhají tomu průvodci, kteří vždy rozšíří nějakou legendu. Turisté mají tyhle bludy rádi.“

Myslbekův Mácha

Přesně to se stalo i na Pražském hradě. Mezi Pražany ne tolik známou plastiku Mládí od sochaře Miloše Zeta někteří průvodci turistům ještě nedávno prezentovali jako jednu z významných pamětihodností hradního areálu. Socha nahého chlapce k tomu skutečně sváděla, její penis měl jinou barvu než zbytek těla, neboť Mládí bylo původně odhaleno v bezpohlavním provedení. Na nádvoří Starého purkrabství upraveného v šedesátých letech na Dům československých dětí se podle komunistických pohlavárů nahý chlapec nehodil, časem ale dostal někdo tam nahoře rozum a penis byl soše přidělán. „Ano, je to pravda, ke kompletaci střední části postavy došlo až později,“ říká David Šebek ze Správy Pražského hradu. Obě části ale barevně nesplynuly, což v budoucnu vybízelo k dalšímu a dalšímu dotýkání.

Pověst o zlatém hradním penisu, jehož pohlazení nosí štěstí, teď museli pražští průvodci ze svého arzenálu načas vypustit. V rámci rekonstrukce purkrabství byla socha demontována a leží v depozitáři Oddělení uměleckých sbírek Správy Pražského hradu. Nelze vyloučit, že se proto nyní zvýší ruch před rumunskou ambasádou v Nerudově ulici. Brokoffovi kamenní mouřeníni nesoucí balkon Morzinského paláce už dnes mají palce u nohou notně ohmatané, kde se legenda o posvátných nohách atlantů vzala, ale netuší ani oslovení znalci malostranské historie. Není bez zajímavosti, že stejně vyleštěné palce má i podobná socha atlanta ve slovenské Nitře. Na nitranského Corgoňa si před zkouškou sahají pověrčivý studenti i vdavekchtivé dívky.

Naší poslední zastávkou je Malostranský hřbitov, kde mají svou sochu pro štěstí pražské děti. Hrob zázračné Svaté holčičky bývá zasypán papírovými přáníčky schovanými pod kameny, plyšáky i dalšími dárky, které děti na pískovcový náhrobek Anny Degenové (1848–1851) přinášejí. Pro rodiče a učitele je to zároveň skvělé místo, kde děti varovat před vykláněním se z oken. Podle jedné z pověstí se malá Anička zabila pádem na dlažbu, když se pokusila zachytit panenku, která ji na parapetu vyklouzla z ruky. Pověst o soše, jež od té doby plní dětská přání, přiživili Jakub Arbes v romanetu Sivooký démon a především pak František Kožík v knize Svatá holčička. Památkáři sice nejásají, k magickým poutním místům, jakým je i stará Praha, ale podobné příběhy zkrátka vždy patřily a patřit budou.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud