Soudcovská unie ČR vydala u příležitosti svého letošního 30. výročí ojedinělou publikaci nazvanou zcela jednoduše „Soudcovská unie České republiky 1990-2020“. Sestavil ji bývalý justiční novinář Tomáš Němeček. Vybral dobové články a témata a také vyzpovídal většinu bývalých prezidentů této jediné justiční organizace, v níž se angažuje zhruba třetina soudců. Kniha je jednak poučnou kronikou budování soudního systému v nové demokracii, jednak až překvapivě otevřeným pohledem do justičně-politických kuloárů i čistě vnitřního fungování Soudcovské unie.
Například když její bývalý prezident a nyní soudce Ústavního soudu Tomáš Lichovník vzpomíná na svá jednání s Jiřím Pospíšilem: „Přemýšlím, jak to diplomaticky zformulovat… Poměrně často jsme zažívali, že nové téma oznámil tiskovou konferencí. A že touto tiskovou konferencí také práce skončila.“ Lichovník hořce hodnotí zavádění elektronického platebního rozkazu, kdy se podle něj Pospíšil chlubil „elektronizací justice“, která ale na něco takového vůbec nebyla vybavená („Uf. Otřesné“), možné změny v zákonu o soudech a soudcích („Z mého pohledu vedli ministerstvo mladíci bez praktických zkušeností, zato se spoustou nápadů, co všechno by se mělo změnit.“) i přípravy nového občanského zákoníku.
Zároveň ale tuto etapu uzavírá poměrně smířlivě, i proto, že následovala ještě horší: „Je třeba říct, že pořád se s ministerstvem dalo jednat, byli otevřeni vůči jiným názorům. Když to srovnám s tím, jak později musela moje nástupkyně Daniela Zemanová jednat s ministrem Robertem Pelikánem, při jeho pověstné aroganci a přehlíživé blahosklonnosti… Jiřímu Pospíšilovi a jeho náměstkům musím přiznat, že i když jsme na sebe občas zvýšili hlas, pokaždé to bylo věcné.“
