Hádky s Pospíšilem, arogantní Pelikán i dopis od Klause. Soudci odtajnili svá jednání s politiky

Jan Januš

13. 11. 2020 • 06:00
Soudcovská unie ČR vydala u příležitosti svého letošního 30. výročí ojedinělou publikaci nazvanou zcela jednoduše „Soudcovská unie České republiky 1990-2020“. Sestavil ji bývalý justiční novinář Tomáš Němeček. Vybral dobové články a témata a také vyzpovídal většinu bývalých prezidentů této jediné justiční organizace, v níž se angažuje zhruba třetina soudců. Kniha je jednak poučnou kronikou budování soudního systému v nové demokracii, jednak až překvapivě otevřeným pohledem do justičně-politických kuloárů i čistě vnitřního fungování Soudcovské unie. 

Například když její bývalý prezident a nyní soudce Ústavního soudu Tomáš Lichovník vzpomíná na svá jednání s Jiřím Pospíšilem: „Přemýšlím, jak to diplomaticky zformulovat… Poměrně často jsme zažívali, že nové téma oznámil tiskovou konferencí. A že touto tiskovou konferencí také práce skončila.“ Lichovník hořce hodnotí zavádění elektronického platebního rozkazu, kdy se podle něj Pospíšil chlubil „elektronizací justice“, která ale na něco takového vůbec nebyla vybavená („Uf. Otřesné“), možné změny v zákonu o soudech a soudcích („Z mého pohledu vedli ministerstvo mladíci bez praktických zkušeností, zato se spoustou nápadů, co všechno by se mělo změnit.“) i přípravy nového občanského zákoníku. 

Zároveň ale tuto etapu uzavírá poměrně smířlivě, i proto, že následovala ještě horší: „Je třeba říct, že pořád se s ministerstvem dalo jednat, byli otevřeni vůči jiným názorům. Když to srovnám s tím, jak později musela moje nástupkyně Daniela Zemanová jednat s ministrem Robertem Pelikánem, při jeho pověstné aroganci a přehlíživé blahosklonnosti… Jiřímu Pospíšilovi a jeho náměstkům musím přiznat, že i když jsme na sebe občas zvýšili hlas, pokaždé to bylo věcné.“

Nejde tu o laciné „bulvární“ výňatky, ale spíše o jasnou ilustraci toho, že se Soudcovská unie touto sice neprodejnou, ale přesto veřejně dostupnou publikací, zatím snad nejotevřeněji hlásí k justiční politice a k tématům, která řeší. Urazila při tom dlouhou cestu, a jak je ze zveřejněných ukázek rovněž patrné, plnou těžkostí. Léta musela, zejména pod vedením Libora Vávry a Jaromíra Jirsy (a zatím finálně za již zmíněného Tomáše Lichovníka), bojovat za vlastní nezávislost. Tu narušovaly politické snahy o trestání soudců odebíráním tehdy už tak nízkých platů či komplikacemi justičních přesunů. 

Obstála a jen o něco později už mohla sama Soudcovská unie vracet to, co dříve dostala od západních demokracií. Finanční podpora z Nizozemska i Evropské unie tak přispěla rovněž k tomu, že Soudcovská unie předávala později své zkušenosti s transformací třeba v Bulharsku. Soudcovská unie tak podle její čerstvě emeritní a dosud jediné prezidentky Daniely Zemanové „oslovuje, ale nepodbízí se. Jak ve vnitřních vztazích, tak i při jednání navenek. Našla způsob, jakým se zapojovat do tzv. ‚justiční politiky‘.“

Při čtení jednotlivých textů z minulých let, kdy museli soudci bojovat třeba i s prezidentem Václavem Klausem, který si postavil hlavu a nechtěl jmenovat mladé soudce (Jirsa mu v dopise, který je v knize přetištěn, psal „Prezident nemůže nejmenovat soudce“; a Klaus reagoval v rovněž zveřejněné odpovědi: „Vyhrožovat mi stížností k Ústavnímu soudu je zcela nemístné.“), čtenáře neustále napadá povzdech, který svým způsobem naznačuje právě Jaromír Jirsa u boje o soudcovské platy: „Mě to téma vůbec netěšilo. Chtěl jsem se víc věnovat soudcovské etice, časopisu, osvětovému projektu Soudci do škol…“ 

Neboli, kdyby nebylo neustále zpochybňováno to zdánlivě nezpochybnitelné, justiční stavovská organizace by mohla řešit daleko více i koncepčnější témata. 

Vlastně i na ty si její představitelé čas vždy našli. Vhled do historie Soudcovské unie totiž přináší rovněž zajímavá lekce z justiční etiky, klíčového tématu naprosto určující osobnosti a hlavního zakladatele této organizace Jana Vyklického. Na muže, který už na konci 80. let proslul tím, že vyhovoval žalobám disidentů a nařizoval Rudému právu či Svobodnému slovu opravy jejich dehonestačních textů, všichni jeho nástupci vzpomínají s velkou úctou. Zdá se, že jeho odkaz hlídají a hlídat budou. 

A je dost paradoxní, ale pro Českou republiky asi tak nějak pořád i symbolické, že od minulého týdne staronového prezidenta Soudcovské unie Libora Vávru dost možná čekají opět témata, která se již zdála vyřešená. Boj za nezávislost a soudcovské platy. Tak ještě jednou: kolik by toho mohla justiční organizace zvládnout, kdyby nemusela znovu čelit zpochybňování nezpochybnitelného…

Knihu „Soudcovská unie České republiky 1990-2020“ vydala v roce 2020 Soudcovská unie v Nakladatelství Leges, citováno je postupně ze str. 114, 115, 6, 97, 100 a 93.

SDÍLET