V českém právu chybí empatie, říká ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková pro magazín INFO.CZ

Jan Januš

Kateřina Šimáčková patří jakožto soudkyně Ústavního soudu k nejvýše postaveným ženám v českém právu. Z titulu své funkce se podílí na řešení zásadních právních otázek, ale také vyučuje či publikuje. Za své si bere i téma rovných příležitostí mužů a žen a svou argumentací dovede přimět k zamyšlení i ty, kteří by tento problém raději ignorovali. Nejen o těchto tématech s ní mluvíme v rozhovoru z nového čísla magazínu I, z něhož je následující ukázka.

Únorové číslo Magazínu I je věnované tématu Nedostatku, tomu, jak se v historii řešil a co si z toho lze vzít do budoucna. Pokud byste se v tomto ohledu zaměřila na právo, o čem byste mluvila?

První, co mě k vaší neobvyklé otázce napadá, je téma nedostatku empatie – v legislativě i v soudním rozhodování. Naši soudci mají často tendenci dívat se na svět stejnýma očima – očima právně vzdělaných lidí z dobře zajištěné střední třídy. Někdy jim chybí empatie pro nemajetné účastníky bez znalostí procedur nebo pro podnikatele, pro něž jeden chybný úsudek či pár měsíců karantény může znamenat úplný krach. Možná to způsobuje i velmi uniformní kariérní cesta soudce u nás. Zpravidla je to vynikající student či studentka, který několik let asistuje na soudě, a pak už se stává soudcem, a to bez jakékoli zkušenosti takzvaně z živé přírody, kde si musíte sám na sebe vydělat a jste konfrontován s příslušníky různých sociálních vrstev. Obdobně se i při přípravě zákonů může projevit nedostatek pochopení pro životní trajektorie příslušníků některých sociálních menšin. 

V knize Mužské právo se zabýváte tím, zda jsou pravidla neutrální. Dá se tedy říct, že české právo trpí nedostatkem „ženského“ pohledu? 

I to je příkladem zmíněného nedostatku empatie v tvorbě i výkladu práva. Stranou pozornosti naší politiky, a tedy i legislativy, jsou podle mě například otázky péče, péče o děti, seniory nebo osoby s postižením. Tuto péči u nás tradičně poskytují zejména ženy, ať už v rodinách, nebo v rámci svého zaměstnání. A protože ženy nejsou dostatečně zastoupeny v v rozhodovacích pozicích, nemají tyto tolik důležité otázky dostatek pozornosti. Nakonec si ženy vždycky nějak poradily i bez potřebné pomoci státu, společnosti a mužů, ale za cenu velkých obětí – třeba i toho, že rezignovaly na svou kariéru.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital