Současný režim je neudržitelný, říkají soudci. Od státu mnohdy nemají techniku a musí si pomoci sami

Karel Havlíček

24. 04. 2020 • 08:00

Z JUSTIČNÍHO TERÉNU | Koronavirus mění rovněž soudnictví i styl jeho práce, vyplývá z názorů 13 soudců z různých koutů české justiční mapy. Přinášíme vám první část velké ankety „Z justičního terénu“ připravené pro INFO.CZ ve spolupráci se Stálou konferencí českého práva. Nyní se zaměříme na styl soudcovské práce, následovat budou porovnání výsledků rozhodování v posledním měsíci s běžným průměrem z dob před pandemií a hodnocení připravenosti českého práva na takovouto mimořádnou situaci.

K otázce, jak doba koronavirové pandemie a nouzového stavu změnila styl soudcovské práce, přinášejí účastníci ankety tyto základní postřehy: Všichni oslovení soudci začali převážně pracovat formou home-office. Někteří upozorňují na určité problémy s tím spojené. Soudce Pavel Punčochář píše, že práce z domova je možná, „převážně však za využití soukromé techniky, ať se jedná o mobilní telefon či notebook. Otázka možného home-office je tedy postavena spíše na tom, jak je který soudce vybaven, a justice obecně na takový problém nebyla připravena. Organizační opatření ze strany ministerstva jsem v tomto případě nezaznamenal, mimo uvolnění dálkového přístupu.“

Zuzana Břízová poznamenává: „Spisy jsou z části vedeny elektronicky, ale právě jen z části. Navíc se každý dokument dlouho načítá, nelze otevřít přehledně více oken. Představa, že z domácího počítače listuji elektronickým spisem, je science fiction.“ Naprosté většině oslovených domácí práce nestačí, kombinují ji s omezenou docházkou na pracoviště. Týká se to samozřejmě soudních funkcionářů, ale i ostatních soudců.

Přesto vesměs oceňují možnosti, které skýtají moderní technologie. Ladislav Hejtmánek, s poznámkou, že soudcům na správním úseku tato situace nečiní tolik překážek jako v obecném soudnictví, zjišťuje, „že se dá pracovat z domova a že – pokud si dobře stanovím režim pracovního dne – odvedu stejnou práci jako v kanceláři.“

Tomáš Zadražil píše, že „i v době práce z domova lze se všemi kolegy soudci z úseku řešit základní věci operativně prostřednictvím e-mailu či telefonicky,“ a dokládá, že „insolvenční soudci se též v e-mailové komunikaci dokázali velice rychle shodnout na přijetí opatření ve vztahu k insolvenčním řízením, jímž došlo k prodloužení lhůty stanovené insolvenčním správcům pro podání zpráv o přezkumu, pro oddlužení a soupisu majetkové podstaty. Podařilo se také zabezpečit služby na úseku v takovém rozsahu, aby mohly být dodržovány základní zákonné lhůty.“

Martina Flanderová přidává zkušenosti z pozice předsedkyně soudu: „Například porada vedení soudu probíhá prostřednictvím telekonference. Můj telefon ji uměl dávno, ale vlastně nebyl důvod ji využívat. Jako soudkyně spolupracuji s asistentkou přes telefon a přístupem z domova do soudního systému velice dobře. Zjišťuji, že dokážeme fungovat podobně jako v práci u svého stolu a počítače. Nenarodila jsem se s mobilním telefonem v ruce, pořád jsem pouze nepříliš šikovný uživatel techniky, ale je mi jasné, že virtuální svět je a bude stále významnější součást našeho života.“

Roman Šebek doplňuje další pohled: „Nutnost uzpůsobení se situaci distanční práce, menšího osobního kontaktu s kolegy ze senátu a práce převážně z domova přinesla využití prostředků elektronické komunikace – e-mail, ale i senátní diskuse prostřednictvím videokonferenčního hovoru (Skype) v předem domluvený čas, využití sdíleného úložiště (OneDrive) pro určité podklady neobsahující citlivé údaje (např. relevantní veřejně přístupnou judikaturu, literaturu), využití dálkového přístupu do pracovních aplikací.“

Za ostatní ještě cituji Radka Maříka, který potvrzuje: „Bezpochyb se v rámci soudu mezi zaměstnanci upřednostnily formy komunikace prostřednictvím emailu a telefonu před osobními setkáními, ale i některá jednání byla konána způsobem, kdy se účast účastníků (obviněných) zajišťovala formou videokonference.“

Ačkoliv tedy plnění mnohých úkolů usnadňuje moderní technika, prakticky v každém příspěvku zaznívá postesk nad dlouhodobou absencí osobního kontaktu – jak s kolegy, tak soudu s účastníky. Šárka Hájková to formuluje lakonicky: „Z práce se ve velké míře vytratila přímá osobní interakce, což bych za pozitivní rozhodně neoznačila.“

Josef Mužík podotýká, že se „odročila jednání, kde by měli být účastníci nebo jiné osoby, a děláme jen ty věci, kde je souhlas bez účasti nebo omluva, příp. náhradní doručení na úřední desce, kdy víme, že se nikdo k jednání nedostaví.“

Tomáš Zadražil se k této otázce vyjadřuje obsáhleji: „Velkým negativem současného stavu je omezení přímého pravidelného kontaktu spolupracovníků v soudních odděleních, zejména pak mezi soudcem a asistentem, vyšším soudním úředníkem či soudním tajemníkem. Rovněž nelze konat pracovní porady soudců úseku. Zásadním negativem je však velké omezení soudních jednání. V tomto směru se ale ukazuje určitá prozíravost zákonodárce v insolvenční agendě, neboť tzv. akreditační novelou v roce 2017 byla odbourána soudem konaná přezkumná jednání s následnými schůzemi věřitelů. To také umožňuje insolvenčním soudům i dnes ve většině insolvenčních věcí pokračovat v řízení. Omezení soudních jednání se ale znatelně dotýká odvolací agendy, obchodního soudnictví i řízení ve věcech incidenčních sporů.“

Martina Flanderová poukazuje na další souvislosti: „Sice se přerušil pro veřejnost viditelný chod soudu (jednání a hlavní líčení), ale přineslo to s sebou obrovskou porci práce spojenou s odročením, kterou jsme museli zvládnout v krátkém čase v novém nevyzkoušeném modelu organizace práce. Odročila se totiž téměř všechna nařízená jednání a hlavní líčení. Řeší se pouze dodržení všech vazebních lhůt, předběžná opatření. Kola soudu se nezastavila, jen se točí jinak. Určitě pomaleji ve vztahu k veřejnosti.“

Součástí odpovědí jsou i některé velmi zajímavé návrhy či drobné kritické poznámky, z nichž vybírám následující:

Ladislav Hejtmánek upozorňuje: „Leckteré generacemi dodržované normy se dnes už trochu přežily. I senátní rozhodování lze docela dobře činit per rollam, i když osobní vysvětlení je pořád důležité.“ Petr Černý připomíná, že je třeba i do budoucna systémově řešit zajištění ochranných prostředků. „V první fázi epidemie jsem odročoval nařízené hlavní líčení, protože jsem nebyl schopen zajistit přiměřenou ochranu pro své dva přísedící ve věku převyšujícím 70 let. Hlavní líčení totiž mělo být konáno prostřednictvím videokonference, ale i tak by bylo v relativně malé jednací síni s videokonferenčním zařízením, po dobu několika dnů, 15 osob. To bez respirátoru a ochranného štítu, které zajistí soud, nepovažuji za možné!“ Jiří Grygar k podobnému problému přidává názor, že „soudům by pro případ potenciální nákazy měly být stanoveny podobné výjimky jako pro pracovníky ve zdravotnictví při styku s nakaženými, aby soud mohl nadále fungovat a nebylo nutné nařídit izolaci všem, kteří tam pracují.“

Zuzana Ursová poukazuje na zdánlivě drobnou mezeru, když uvádí, že „po dobu nouzového stavu např. nebyly ze strany probační služby projednávány podmínky trestu obecně prospěšných prací, tudíž v případě, že takový druh trestu připadal při projednání odvolání do úvahy, byla věc odročena.“

S jistě neortodoxním, ale podle mého mínění podnětným námětem přichází Zuzana Břízová: „Nový režim je sice dlouhodobě neudržitelný, neboť na prvním stupni nelze bez jednačky a kontaktu se stranami rozhodovat a ani technické prostředky tento kontakt nenahradí, nicméně se domnívám, že by mohl být do budoucna zaveden zvláštní režim v podobě „soudního léta“. Nařizování jednání v době prázdnin je složité, neustále se odročuje k žádosti stran, je problém s počtem zapisovatelek na pracovišti, vypravováním spisů. Pokud bychom využili nových zkušeností, bylo by možno v daném období si vyčistit stůl, nastudovat komplikované věci. Soudce by si trochu odpočinul od zátěže jednacích dnů. Předcházelo by se tak vyhoření, dával by se prostor ke studiu a obnovení odbornosti soudce. Počet věcí skončených během roku jedním soudcem by přitom nemusel klesnout.“

Účastníky „dálkové ankety“ byli viceprezident Soudcovské unie a soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích Petr Černý, místopředsedové Krajského soudu v Praze Roman Šebek a Jiří Grygar, místopředseda Krajského soudu v Ústí n. L. Tomáš Zadražil, předsedkyně Okresního soudu v Písku Martina Flanderová, předseda Obvodního soudu pro Prahu 3 Radek Mařík, předseda Okresního soudu v Břeclavi Josef Mužík, soudci Městského soudu v Praze Ladislav Hejtmánek a Jan Ryba, soudkyně Krajského soudu v Hradci Králové Zuzana Ursová, soudkyně Krajského soudu v Praze Šárka Hájková, soudkyně Okresního soudu v Jihlavě Zuzana Břízová a soudce Obvodního soudu pro Prahu 7 Pavel Punčochář.

Musím konstatovat, že jsem byl příjemně překvapen jejich okamžitou ochotou. A popravdě též zaskočen množstvím a rozsahem jejich poznámek a poznatků. Omlouvám se tedy respondentům i čtenářům, že na některé myšlenky se v tomto materiálu nedostane.

Uvažoval jsem, do jaké míry zveřejňované názory komentovat. A dospěl jsem k závěru, že snad ani komentáře nepotřebují, neboť jsou jím samy o sobě. Vypovídají o tom, jak se formuje a někdy i proměňuje náhled soudců na současnou mimořádnou situaci. 

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

SDÍLET