Udělejme ze zločinců dobré sousedy. Soudci by měli šít tresty na míru, říká nejvyšší státní zástupce Zeman

Jan Januš

09. 06. 2020 • 08:30
Rovněž zločinci jsou lidé, společnost by se tak k nim měla chovat a usilovat o to, aby se do ní jednou vrátili jako platní členové. Tak se dají shrnout postřehy justičních špiček prezentované na konferenci „Ukládání trestů a jejich výkon“. Podle nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana tak není účelné zvyšovat vězeňské kapacity, vhodné by naopak bylo například vydání určité příručky či metodiky, jak trestat v nejběžnějších případech a jaké tresty používat. Česká republika by se mohla podle šéfžalobce inspirovat například Dánskem, které v případě běžné kriminality jasně preferuje před odnětím svobody alternativní tresty. Podle Zemana totiž musíme i u pachatelů trestných činů vnímat, že jednou opět půjde o naše sousedy. A ideální by bylo, aby to byli dobří sousedé.

Věznice v České republice jsou dlouhodobě přetížené. I když zločinnost není v Česku v porovnání se zahraničím nikterak vysoká, co do množství vězňů na počet obyvatel ze statistik jasně vyčníváme. Jak na konferenci prezentoval generální ředitel Vězeňské služby ČR Petr Dohnal, v tuzemských vězeních je nyní téměř 20 300 vězňů, jejich přeplněnost tak činí 102 procent. Systém je přitom nastaven tak, že se i podle Dohnala může do vězení teoreticky dostat každý z nás.

Za nedostatečné využívání jiného druhu trestů může kromě jiného až přílišná konzervativnost některých soudců. Situaci by ale mohl řešit i větší rozptyl pro soudcovské uvažování při ukládání trestů, uvedl nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Tak, aby se mohli zaměřit na osobu pachatele a trest mu „ušili na míru“. Nejvyšší žalobce by podle svých slov navíc v trestním zákoníku snížil spodní hranice trestů, horní by naopak ponechal tak, jak jsou.

Pokud toto téma ještě více zobecníme a spojíme ho rovněž s tím, co se nyní děje po některých policejních zásazích v USA, dostaneme se vysloveně k filozofii trestání a práva jako takového. Rovněž tedy k přístupu autorit a takzvané procedurální spravedlnosti, o níž jsem nedávno mluvil s odborníkem na trestní právo Jakubem Drápalem. Ten se tomuto tématu dlouhodobě věnuje, za související esej byl letos oceněn rovněž v rámci ankety Právník roku. O co tedy v tomto konceptu jde? „Když se člověk dostane do určitého řízení, potřebuje vidět, že se s ním zachází spravedlivě. Potřebuje, aby mu byly související věci vysvětleny, potřebuje je pochopit,“ říká Drápal:

„Představte si třeba, že vás zastaví policie a přikáže vám, abyste dal ruce na kapotu. Používá se to tedy ve Spojených státech, ale obdobně to může být i u nás. A zcela jiný pocit budete mít, když na vás budou křičet a mířit pistolí, než když se k vám budou chovat slušně s tím, že je to jejich povinnost. Jde o to, aby vás brali jako člověka, který má svou důstojnost a vážnost. Tohle se musí vysvětlovat. Nezaznamenal jsem ale třeba v průběhu studia, že by se o procedurální spravedlnosti mluvilo. Často stačí, aby nám ty věci někdo jenom řekl, člověk si je pak uvědomí.“

Podle Drápala něco takového nelze nařídit zákonem. „Může to udělat každý na své pozici. Třeba referent na obecním úřadě dá na nástěnku nákres, jak se postupuje v určitém řízení. Další věcí je, aby lidé byli skutečně přesvědčeni, že ten, kdo o nich rozhoduje, dělá to nejlepší rozhodnutí, o kterém je přesvědčen a že je zároveň vyslechl. A můžeme se ptát, jak často s takovým pocitem lidé třeba od soudů či úřadů odcházejí,“ popisuje Drápal a pokračuje: „U některých soudců by také byla vhodná změna přístupu. Aby jim lidé lépe porozuměli, nemůžou třeba mluvit monotónně. Rozsudky by měli strukturovat, ne je psát v jednom odstavci na celé strany. V tom jde příkladem Nejvyšší správní soud. Stačí se nad tím zamyslet.“

„Otázkou rovněž je, nakolik lidé bývají jen poučeni o jejich právech a nakolik toto poučení skutečně pochopí. Například ze švýcarského výzkumu vyplynulo, že velká část lidí, která byla odsouzena trestním příkazem, nepochopila, že může podat odpor. Třeba jde i o takové drobnosti, jako je grafické zvýraznění nebo vysvětlení, v jaké fázi řízení se zrovna nacházíte. Samozřejmě ale každý musí sám přemýšlet a brát se o svá práva. Nemůžeme to ale brát tak, že lidem dáme jen několik stránek hustě popsaného textu a ať si s nimi dělají, co chtějí,“ říká dále Drápal.

A přidává ještě konkrétní příklad a svou vlastní aktivitu: „Například policejní poučení jsou dvě strany hustě popsaného papíru, kterým jen těžko porozumíte. S Michalem Kukem, který se věnuje právnímu designu, jsme připravili návrh jiného poučení, přehledný a strukturovaný. Když se na něj člověk podívá, měl by identifikovat hlavní kategorie a věci, které se ho v jednotlivých fázích týkají. Například u obhájce jsou hlavní body přítomnost a bezplatnost. Člověk to pak nemusí hledat na druhé straně ve třetí třetině textu v nesrozumitelné větě. Chceme teď ověřit, zda to je skutečně srozumitelné. A pokud ano, je to jedna z věcí, kterou by mohla policie používat. Možná ale jde i o to, zda policie chce, aby si lidé byli vědomi svých práv.“

Podle Drápala totiž lze i složité právo zjednodušit a převyprávět tak, aby mu porozuměl běžný člověk: „Jde to. Samozřejmě je tam možné dát odkaz na příslušné ustanovení a to přiložit. V tom si pak může člověk najít ten detail, například, že je tam určitá výjimka. Ale to základní je třeba sdělovat jednoduše.“

Záznam konference Unie obhájců „Ukládání trestů a jejich výkon“ je dostupný na youtube kanálu Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

SDÍLET