V zájmu „vyššího dobra“? Veřejné pranýřování před vynesením rozsudku ničí zdraví i rodiny obžalovaných

KOMENTÁŘ LUKÁŠE TROJANA | Trestní řízení je mimořádným zásahem do práv osob, vůči kterým je vedeno. Běžný bezúhonný občan si nedokáže představit tlak a stres, který představuje již samotné trestní stíhání. Bezúhonný občan může opáčit, že mu to může být jedno, neboť jemu se to stát nemůže. S tímto omylem se v naší každodenní praxi setkávám nejen já, ale asi všichni kolegové advokáti, kteří vykonávají obhajobu v trestním řízení.

Drtivá většina klientů, které obhajuji, jsou netrestaní a bezúhonní lidé. Tím nechci říct, že neexistuje široká populace recidivistů, pro které trestní stíhání a následné odsouzení patrně takovou psychickou zátěží není. Ačkoliv si to sám nedovedu představit, lze v médiích čas od času zaznamenat i případy, kdy se osoby v sociální nouzi údajně dopouští trestné činnosti v úmyslu přivodit si trestní stíhání končící odsouzením k výkonu trestu. Nevím, sám jsem takový případ nikdy neobhajoval a spíše než jako případ hodný následování mi takové kauzy připadají jako memento selhání sociálního státu a péče o skupiny spoluobčanů v nouzi. Pokud záchranný sociální systém selhává, supluje jej systém represivního aparátu a vězeňství.

Vraťme se však k doposud bezúhonným spoluobčanům, kteří poprvé v životě čelí střetu s orgány činnými v trestním řízení. Ačkoliv jsou si všichni občané před zákonem rovni, v praxi trestního práva tomu tak jednoznačně není. Kauzy podezřelých a obviněných dělíme na tzv. zájmové a nezájmové kauzy. Podstatné je, zda jde o věc, která podléhá mediálnímu zájmu či nikoliv. Míra stresu, psychické zátěže, osobní a rodinné frustrace je v přímé úměře závislá na tom, jak moc je věc tzv. „zájmová“. 

Jaké jsou definiční znaky tzv. zájmové kauzy? Na prvním místě je to pochopitelně osoba podezřelého. Je-li z trestného činu podezřelá osoba tzv. veřejného zájmu – ať již se jedná o politika, bývalého politika, vysokého úředníka, generála, osobnost společenského, kulturního života, známého sportovce, významného podnikatele či manažera má předmětná kauza publicitu jistou. 

V případě, že jde o starosty, radní, nižší úředníky, soudce, lékaře, advokáty, ředitele divadel, kin, galerií, zoologických zahrad či národních parků (výčet je příkladný a nevztahuje se k žádným konkrétním kauzám), je publicita případu nižší, někdy též teritoriálně ohrazena na lokální média.

Dalším definičním znakem zájmové kauzy je pochopitelně charakteristika skutku, tedy toho, co měl podezřelý spáchat. Lze jistě pochopit, že mediální pozornost přiláká vražda či loupežné přepadení např. banky, či alespoň benzínové pumpy. V posledních letech však vítězí na celé čáře především trestná činnost korupčního charakteru, následovaná pletichařením v oblasti veřejných zakázek a daňovými trestnými činy. 

Jako poslední a okrajový definiční znak bych označil právní kvalifikaci. Jedná se spíše o raritní případy, kdy nejde ani o osobu, ani o skutek samotný, ale o specifikum spočívají ve vlastní právní kvalifikaci, např. trestné činy proti republice, trestné činy vojenské či trestné činy válečné.

Míru mediálního zájmu mohou orgány činné v trestním řízení nad rámec definičních znaků uvedených výše umocnit třeba tiskovou konferencí. V poslední době však namísto tiskových konferencí získávají média informace o zájmových kauzách spíše neoficiálně, kdy otázka, kdo je pramenem těchto informací, budí pravidelné polemiky mezi zúčastněnými. Trend policejních zásahů s využitím maskovaných a ozbrojených zásahových jednotek, ideálně za přítomnosti médií, je naštěstí v České republice na ústupu a přesunul se k sousedům na Slovensko.

Jaké dopady má na doposud bezúhonného občana zahájení trestního stíhání? Jak jsem uvedl, v případě nezájmových kauz jde o velmi nepříjemnou situaci, kdy však podezřelý či obviněný čelí pouze samotnému tlaku trestního stíhání. Dotyčný má dostatek klidu a prostoru pro svoji obhajobu, argumentaci jak právní, tak skutkovou. Jakkoliv se jedná o obtížnou životní situaci, v drtivé většině případů se s ní, alespoň dle mých zkušeností, dokáží klienti vyrovnat. 

Dramaticky odlišná je pak situace v případě tzv. zájmových kauz. V těchto případech jsou klienti již od počátku veřejně konfrontování s podezřením. Jsou veřejně pranýřováni, čelí přímým následkům skutečnosti, že vůči nim je vedeno trestní stíhání, a to jak v rovině pracovní, kdy jsou v lepším případě přeřazováni, v horším případě vyhazováni z práce s odůvodněním, že právě takový přístup je potřebný, nutný a etický. V případě, že vykonávají politické funkce jsou vystaveni tlaku na rezignaci. Jsou-li zaměstnanci státu, jsou nuceni k odchodu či stavěni mimo službu. Takto ocejchovaní podezřelí musí svoji pozici vysvětlovat rodičům, dětem, známým a přátelům. Celé rodiny pak sdílí stigma trestního stíhání, což nezřídka vede k jejich rozpadu.

Nejfatálnějším následkem pak bývají zdravotní následky způsobené dlouhotrvajícím stresem, které mohou vyústit až do smutného konce.

Uvedeným následkům čelí podezřelý, později obviněný či obžalovaný, po celou dobu trestního řízení až do pravomocného rozhodnutí, kterým je teprve definitivně rozhodnuto o případné vině. To vše při formálním zachování ústavního principu neviny.

Hledám optimistický konec a nenacházím jej. Ať je tento text alespoň připomenutím pro ty, co dlouhé roky rozhodují o osudech jiných, že za každým případem je člověk z masa a kostí, který má svůj život, svoji rodinu, svoji práci, zájmy, koníčky a přátele. Pokud selže a spáchá trestný čin, má být spravedlivě potrestán. Do pravomocného rozsudku je však takový člověk nevinný a jako na nevinného je třeba na něj i pohlížet a neničit jeho život v rámci vyššího společenského dobra.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital