KOMENTÁŘ ARTHURA BRAUNA | Soudní dvůr Evropské unie nedávno zveřejnil rozhodnutí v řízení o předběžné otázce, v němž konstatuje, že členské státy musejí uložit zaměstnavatelům povinnost evidovat veškerou pracovní dobu zaměstnanců (C-55/18). Předmětem řízení byla žaloba španělské odborové organizace v bankovnictví, tedy ne právě v klasickém odvětví, v němž odbory bojují proti „vykořisťování pracujících“. V Česku se rozhodnutí nedostalo velké publicity, v sousedním Německu i jinde v Evropě tomu však bylo právě naopak.
V těchto zemích se totiž dosud musely evidovat pouze přesčasy. Rozsáhlejší povinnost zaznamenávat pracovní dobu tak například v Německu (vyjma některých specifických odvětví jako je například stavebnictví či pohostinství) neexistovala.
V moderních podnicích zde často fungoval princip důvěry, tedy že zaměstnavatel věří, že zaměstnanec skutečně odpracoval ve smlouvě stanovených 39 nebo 40 hodin. Ve start-upech a firmách new economy – pokud jsou jejich spolupracovníci vůbec v pracovněprávním poměru – jsou pak „píchačky“ a přesná evidence přesčasů už vůbec fikcí.