PRÁVNÍ FILOZOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Začíná se zase mluvit o důchodech. Evergreen. Dokud je člověk mlád, mívá pocit, že se ho stáří nikdy nedotkne. Když léta přibývají, začne si vnitřně posouvat hranici, kdy to vlastně přijde.
Před dvanácti lety jsem se jako nakladatel dohodl s profesorkou Haškovcovou, že „opráší“ svůj bestseller Fenomén stáří. Paní profesorka vyhověla a napsala v nové verzi mimo jiné tato slova: „O stáří v nás a kolem nás se v mladších věkových kategoriích nezajímáme, a to navzdory četným informacím, že naše i světová společnost stárne a že je s tím potřeba něco udělat, minimálně reformovat současný a dlouhodobě problematicky udržitelný důchodový systém. A protože je obyčejný člověk přesvědčen, že na politická a ekonomická rozhodnutí nemá žádný vliv, nestará se ani o reformu, ani o stáří.“
Reforma důchodového systému má vskutku zakódován velký problém. Je to totiž pro nás věc veskrze nesrozumitelná a těžko se v ní hledá kritérium, které máme všichni tendenci považovat za klíčové – spravedlnost. Předpokládám a popravdě řečeno i doufám, že na to narazí i ministr Jurečka, který se údajně pustil právě do důchodové reformy. Udělal to – s větším či menším humbukem – zatím každý ministr práce a sociálních věcí, protože jsme uvykli představě, že důchodová reforma musí být, a kdo myslí, že nemusí, je nepřítelem státu a občanstva. Připustíme-li, že se bez ní neobejdeme, je ovšem poněkud na závadu, že ještě nikdy nikdo neřekl, co se pod tím senzačním pojmem skrývá. Anebo to – jako bývalá ministryně Maláčová – řekl, leč byla to snůška dílčích nesystémových podivných nápadů venezuelského typu.
