Havlíček: Galimatyáš koronavirových předpisů bude při jiných krizích k ničemu

Karel Havlíček

29. 05. 2020 • 08:00

KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Nedávno se mě přítel, muž mimořádně vzdělaný v oblasti digitálních technologií, zeptal: „A co ty vlastně máš proti všem těm nařízením a opatřením proti koronaviru jako právník? Když se objeví nějaká nová věc, třeba i nepříjemná, a ukáže se, že předpisy jsou zastaralé nebo nevyhovující, je přece v pořádku, pokud se změní.“ Předesílám, že o žádného „příznivce“ toho viru nejde, že roušku odložil, jakmile to šlo (což, jak všichni vědí, šlo na mnoha místech mnohem dříve, než to bylo jakž takž posvěceno), a že na právo jinak průběžně nadává jako špaček, neboť, jak říkává, právo mu pořád jen v něčem překáží.

 

Příliš se mu nedivím, má před sebou na televizní obrazovce čestné vzory den co den – třeba zákonodárce, kteří se mezi sebou usnesli, že roušku v Poslanecké sněmovně nosit nebudou. Poslanecká sněmovna se tak statečnou formou „vzdoru prostých občanů“, jichž je plná, ustanovila (neformálně ovšem, aby nebyl průšvih) na tom, že hloupé právo poslouchat nebude, což je záslužné vzhledem k rozumu, avšak zároveň principiálně poněkud nebezpečné, protože jakmile si lidé začnou volně vybírat, který zákon poslechnou a na který se vykašlou, nevědí potom, kdy přestat.

Aby to nebylo všechno, sympatickým rebelujícím rošťákem bezrouškařů se stal konzervativní Marek Benda, pirátští volnomyšlenkáři se jednotně zamaskovali jako vzorná posádka nějaké lodi Jejího Veličenstva a Adam Vojtěch pohovořil o prskání do mikrofonu a vyložil přitom v jedné větě náhled na současný stav dělby moci v této zemi.    

Mohl jsem tedy samozřejmě svému příteli odvětit stejným tónem, jakým se mne ptal, ba dokonce třeba i trochu neurvale, jelikož jsme dobří přátelé, mezi kterými se na urvalost zase tolik nehledí. Samozřejmě, zastaralý či nevyhovující předpis má letět do koše a má být nahrazen odpovídajícím, moderním. Jenže…

Jenže je tu několik jenže. Spíš hodně jenže. Takže vezměme Ockhamovu břitvu a soustřeďme se pouze na jedno z nich, neboť pluralitas non est ponenda sine necessitate.

Chceme-li se doopravdy vypořádat s onemocněním covid-19, musíme nakonec, ať se nám to líbí sebeméně, zřejmě počkat na medicínské řešení, vakcínu, očkování nebo možná něco úplně jiného, co úspěšně napadne nějakého koumáka v laboratoři. Právo technické zázraky v repertoáru nemá. Popravdě řečeno právo neumí o moc víc než zakazovat, přikazovat, regulovat. A k tomu všemu ještě vždy konec konců slouží politice. Právo v Česku se vydalo cestou prohibitivní (místy až prohibiční), ve Švédsku si to namířilo téměř úplně na opačnou stranu – a v obou případech je to pořád právo, které nějak, podle přání politiků českých a podle přání politiků švédských, upravuje jízdní řád této cesty. Nechci hodnotit, jestli byli prozíravější ti naši, nebo Švédové, to se teprve ukáže.

Co mě na tom ale vážně namíchne, jsou řeči o tom, že jsme museli vydávat ten galimatyáš právní předpisů (o kterých mnohdy ani Ústavní soud neví, jestli to fakt jsou právní předpisy) s odůvodněním, že dosavadní krizové právo zrovinka s pandemií nepočítalo, protože bylo „spíš myšleno na povodně“. Takže se tu objevil kreativní duch českého Honzy, který se válí na peci, dokud ho odtud máma (příroda, společnost et cetera) nevykope: drak, který momentálně žere princezny, není velká voda. S tím vodním hrdlořezem jsme se porvali už několikrát a stejně jsme pokaždé dostali na frak – ale předpisy máme. Teď je drakem koronavirus, tak hurá na něj. Předpisů už sice máme víc než zlaťáků v národní bance, ale ještě přidáme zvláštní dočasný zákon.

Řekněme si ale rovnou, že tady je zádrhel jako hrom. Dosavadní krizové právo nepočítá s lecčím. Musíme tedy předpokládat, že až se příště zase něco přihrne, příležitostí pro legislativní čepobití bude jako řepky na polích.

Sakra, proč to nemůže být jinak? Proč Jihokorejci, kterým se pandemie vrací v jakési druhé vlně, nemuseli měnit v právním řádu prakticky nic, neboť už měli zákonodárství zvládnuté? Proč zmatkujeme jako čerství puberťáci před prvním rande? Proč vláda neosloví vědeckou frontu a neřekne: Dámy a pánové, sejděte se a řekněte všichni za své obory, jaká krizová nebezpečí nám hrozí? A pak špičkové krizové manažery (ne že má někdo takovou funkci, ale že to opravdu umí) – řekněte, jak bychom to či ono měli řešit? A pak zdatné legislativce: tu máte nějaký vládní zámeček a přiložte do ohně něco čmoudivého, až budete mít text krizového zákona. Co uděláme, když se nadměrně rozmnoží štěnice, když horko spálí nebo kroupy pobijí úrodu, když vyschnou studny i řeky. To všechno lze normativně vyjádřit předem, ne že ne.

Dokonce už Starý zákon předvídá black-out, i když jeho „temnota“ si vystačí s mraky popela, který zakryje slunce. Mnozí vědci i významní praktici předpokládají, že k němu dříve či později v obřím měřítku dojde. Tentokrát to nebude jen popelný mrak. Možná už se někdo těší, až ve světle louče (neboť všechny lampy zhasly) bude přehrabávat hory výtisků Sbírky zákonů (neboť všechny počítače se soukromými sbírkami budou dobré leda do šrotu) a hledat, jak bychom se v takové situaci podle práva měli zachovat. Nenajde. S black-outem jsme nepočítali, teď kromě povodní počítáme s pandemií. Ne že by zákon sám dokázal rozsvítit. Ale bylo by mi milé, kdyby v takové situaci (rozhodně se jí nechci dožít) lidé mohli sáhnout po jednom útlém svazku o pár paragrafech, kde by bylo řečeno: „ten dělá to a ten zas tohle“. Jinak toho ani všichni dohromady nezmůžeme moc.

A to, jak si čtenáři mých pátečních sloupků mohli všimnout, tentokrát zcela vynechávám onu alternativu padajících trakařů …

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

SDÍLET