Havlíček: Žaloby na stát teď budou častější, shodují se šéfové soudů. Soudcokracie ale nehrozí

Karel Havlíček

27. 03. 2020 • 07:00

KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Snažil jsem se vymáčknout z oslovených soudních funkcionářů, v kterých agendách očekávají po skončení této mimořádné situace největší nárůst případů. Pavel Rychetský nevyloučil „spory se státem v důsledku náhrad škod způsobených třetím subjektům opatřeními vlády v nouzovém stavu“; Michal Mazanec podobně poukazuje na možnost nárůstu žalob na nečinnost nebo proti nezákonným zásahům veřejné správy, která celkem přirozeně upírá v této chvíli pozornost na aktuální problémy spojené s nouzovým stavem, což může ovlivnit řešení „obyčejných“ každodenních otázek; Libor Vávra vyslovuje jistou obavu z „vlny sporů daných neschopností platit, což s sebou vedle civilních, obchodních a insolvenčních kauz asi přinese i kauzy správní a trestní“.

 

Patřím k těm, kteří v koronavirální době respektují mimořádná opatření velmi důsledně: ta, s nimiž se vnitřně plně ztotožňuji (i když jsou nepříjemná, je jich většina), i ta, která se mohou zdát kontroverzní. Nepochybuji přitom, že každý z nás má plné právo na názor – souhlasný i nesouhlasný, neboť nejsme stádo, jenže v takové specifické situaci se dere na jazyk ono pověstné „všichni k pumpám“, ať už to říká kdokoliv.

Zároveň považuji za jisté, že jakmile to půjde, rozvine se mohutné pátrání po tom, kterou z děr, jimiž ta miniaturní bestie nacákala do naší státní lodi, krajských člunů a obecních pramiček, má na svědomí vyšší moc a kterou způsobila (nebo alespoň včas neucpala) moc státní a veřejná. To je v pořádku. Kdo je v demokratické společnosti nadán mocí, musí počítat s tím, že na jeho hřbetě leží také odpovědnost. Vzedmou se ovšem i jiné vlny – budou se sčítat ztráty ve sféře spotřebitelské i podnikatelské, i v oblastech nejintimnějších se mnohé vztahy utuží, ale jiné se budou rozpadat, neboť pandemické události (zajisté nejen ty, které pramení ve zdravotní stránce věci) výživně hnojí pole konfliktů.

Moderní společnost disponuje pro řešení konfliktů řadou mechanismů. Žádný z nich není tak silný, aby všechno zvládl sám, přesto však má v tomto systému v právním státu prvořadý význam justice.

Poznámka první: Nebezpečí soudcokracie

Myslím, že na to zatím „v časech koronaviru“ nikdo neupozornil, ale já bych to rozhodně chtěl učinit: Žijeme v zemi, kde se čas od času objevují představy o jakýchsi tendencích k soudcokracii, která je vykreslována jako situace, kdy si soudy osobují část podílu na veřejné moci, která jim nepřísluší. Psal jsem o tom už vícekrát, ale chci tu připomenout několik let stará slova předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského, který prohlásil k představám o nezávislosti soudní moci, že musí jít o „nezávislost na politice, na momentální situaci, ať už hospodářské, nebo politické (pozn. autora: a naše momentální situace, ať chceme, nebo nechceme, se jmenuje „koronavirus“ nejen medicínsky, ale také ekonomicky a politicky). Není to tak, že by soudy na sebe takovou moc strhávaly. Je to výsledek bezradnosti společnosti, která všechno přenáší na soudy.“

Domnívám se, že uplynulé týdny jasně prokázaly, že tuzemská justice zůstává věrna tocquevillovským zásadám, mezi něž patří: soudce může soudit pouze tehdy, dostane-li se mu řádnou cestou na stůl spor či jiný konflikt – musí vyčkat, až mu bude předložen. To platí ve všech oblastech soudnictví. Absolutně souhlasím s předsedou Nejvyššího správního soudu Michalem Mazancem, který mi, když jsem jej požádal o názor, mimo jiné napsal, že v těchto souvislostech bychom si měli připomínat též nabádání Háchovo, že není úkolem správních soudů mařit prospěšnou činnost veřejné správy.

Chci tím říci: Nevidím ani v těchto složitých časech ze strany justice nejmenší náznak nějakých soudcokratických snah. Jistě jen pomocným, ale nikoliv nevýznamným argumentem může být i reflexe justice ve společnosti. Nemám k dispozici aktuální tvrdá data umožňující srovnání. Podle údajů CVVM má ovšem důvěra občanů v naše soudnictví dlouhodobě – již od roku 1998 – v zásadě vzestupnou tendenci a vyšplhala se někam k 60 % (údaje z loňského podzimu). V listopadu 2019 důvěřovalo podle agentury STEM třem vrcholným soudním institucím (Ústavní soud, Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud) ještě více (61–65 %) občanů. Podle mínění převládajícího v odborných kruzích si česká justice nevede špatně, řadí se k těm lépe fungujícím systémům v euroatlantickém světě.

Poznámka druhá: Nebezpečí průtahů      

To je samozřejmě jedna stránka. Druhá spočívá v tom, že soudy z povahy věci nejsou institucí, která by se v očích občanů mohla vyhnout jisté nespokojenosti. Odsouzenému se v drtivé většině případů nebude líbit, že byl potrestán, málokdo bude nadšen, když prohraje soudní při. Téměř všichni (dokonce i soudci) se shodnou, že by bylo dobré, kdyby se soudilo rychleji. V „čase koronaviru“ vzniká leckde obava, zda celá situace nezpůsobí zpomalení justice a nárůst průtahů. To jsou jistě vážné věci, takže jsem se na ně v těchto dnech zeptal.

Předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra mi v této souvislosti řekl, že v odvolacím řízení budou soudci mít spisy prostudované a předjednané v senátech, takže případné zdržení by nemělo být velké. Komplikovanější je pochopitelně situace v nalézacím řízení, kde je zapotřebí účasti stran. Predikuje, že „jak dlouho se nebude soudit, o tolik se prodlouží projednávání nově napadlých věcí,“ ale vyslovuje názor, že pokud se „normální souzení“ rozběhne v dubnu, podaří se do konce tohoto roku většinu časových ztrát zlikvidovat.

Předseda Krajského soudu v Praze Ljubomír Drápal je zjevně skeptičtější, pokud jde o začátek „normálního souzení“ (tak trochu to podle jeho slov připomíná dialog Švejka a sapéra Vodičky: „tedy po válce, v šest večer“), ale zdůrazňuje, že je třeba soustředit se na to, jak „vydržet s co nejmenšími ztrátami“.   

Celkem logicky – vzhledem k nižšímu objemu řízení, u nichž je nutná přítomnost veřejnosti – nejméně obav o prodlužování jednotlivých kauz na „jejich“ soudech vyslovují vedoucí činitelé soudů vrcholných. Pavel Rychetský (Ústavní soud) říká, že „nemyslí, že v důsledku opatření spojených s nouzovým stavem dojde k výraznějšímu nárůstu délky řízení“, Roman Fiala (Nejvyšší soud) se vyjadřuje, že „Nejvyšší soud rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích, většinou bez ústních jednání,“ a proto „věří, že jeho práce bude sloužit i v této době veřejnosti takřka beze změny,“ Michal Mazanec (Nejvyšší správní soud) se domnívá, že „ve správním soudnictví, zejména u Nejvyššího správního soudu, vzniknou sice nějaké průtahy v řízení, ale problémy budou výrazně menší než v obecné justici.“

Oceňuji na těch vyjádřeních klidný a rozvážný tón. Samozřejmě si musíme být vědomi toho, že takto hovoří oslovení šéfové centrálních a krajských justičních orgánů. Největší zátěž v tomto směru nepochybně ponesou soudci v první linii, kteří by možná mluvili trochu jinak, přinejmenším třeba excitovaněji, nicméně klid, rozvaha a zároveň formování kroků (byť v podmínkách justice nutně v mnoha ohledech procedurálně a organizačně omezených) k tomu, aby soudnictví mohlo říkat to okřídlené „zvládneme to“, je nezbytným předpokladem dobrého řešení.

Poznámka třetí: Kde tlačí bota

Bylo by tedy namístě podívat se na to, co je vůbec možno učinit. Přes již zmíněnou relativně rigidní a striktní povahu justiční práce se ukazuje, že soudní praxe v tomto ohledu zdaleka není bezmocná. Především je nutno konstatovat, že přes vyhlášení nouzového stavu soudy dále fungují, i když v zásadě musely být uzavřeny pro veřejnost. Technika moderního věku musí v takové situaci ukázat svou vlídnější tvář.

Kupříkladu předseda Ústavního soudu rozhodl, že advokátům bude umožněn vzdálený přístup do spisů elektronickou cestou a že cesty moderní komunikace budou využity při zveřejňování nálezů. Podle tohoto rozhodnutí „se vyhlášení nálezů bude realizovat jejich publikací na webové stránce a do oznámení o vyhlášení nálezu se bude uvádět nejen den a hodina vyhlášení, ale i věta:  V souladu s čl. 2 odst. 3 rozhodnutí předsedy Ústavního soudu č. org. 21/20 ze dne 12. 3. 2020 bude nález vyhlášen bez přítomnosti účastníků řízení, právních zástupců a veřejnosti tak, že nález bude v termínu oznámeném pro vyhlášení publikován na webové stránce Ústavního soudu www.usoud.cz v sekci Aktuality.“

Nutnost maximálního využití informační techniky zdůrazňují i všichni ostatní oslovení soudní funkcionáři, a to nejen ve vztahu k samotným soudcům, ale také nesoudcovskému personálu. Předseda Nejvyššího správního soudu například uvádí, že všichni „vykonávají práci přednostně mimo pravidelné pracoviště za použití elektronických prostředků,“ a konstatuje, že „se ukazuje, že i v období nouzového stavu soudci Nejvyššího správního soudu a jejich asistenti pracují se stejným nasazením jako za normální situace.“ Podobné zprávy mám i z Nejvyššího soudu. Předsedové Městského soudu v Praze i Krajského soudu v Praze (stejně jako další) rovněž vedou své soudy, tam, kde je to možné, k systému home office, rozšiřuje se telefonická a e-mailová komunikace, videokonferenční jednání a další distanční formy práce.

Přinejmenším se podle mého názoru sluší dodat, že dbát na dokonalé technické a materiální zabezpečení soudů není, jak se ukazuje, jen otázka nějakých „nových císařových šatů“. Podívejme se s veškerou vážností na to, jak daleko jsme se dostali s elektronizací justice v praxi – a třeba objevíme, že některé stránky tohoto procesu byly zatím určeny spíše pro uspokojení kdejakých „módních hlídek“, než aby vedly k tomu, že skutečně celé soudnictví (a tedy i jeho „klienti“, což je nejdůležitější) může naplno čerpat z dobrodiní vědeckotechnického pokroku. 

Pozoru nepochybně hodná je zmínka, kterou mi sdělil Ljubomír Drápal: „Situaci by usnadnilo, kdyby parlament přijal zákon o stavení a přerušení běhu hmotněprávních i procesních lhůt (samozřejmě s výjimkou lhůt vazebních). To se zatím nestalo a hrozí vážné poškození práv fyzických a právnických osob a problematické rozhodování nastalých situací.“ Na to ostatně upozorňuje i Michal Mazanec, jenž se obává, že „zejména v oblasti soukromého práva může narůstat počet sporů spojených s nedodržováním nejrůznějších lhůt – zákonných i soudcovských. Nebude-li včas přijata odpovídající zákonná úprava, budou z tohoto důvodu vznikat velmi obtížně řešitelné problémy.“

Doufejme, že si těchto signálů včas a účinně povšimne exekutiva a legislativa!

Poznámka čtvrtá: Kde není problém v botě

O obsahu předchozí poznámky by bylo možno říci, že „když se chce, tak to jde“ a „kdyby se chtělo, tak by to šlo“. Pak je tu ovšem objektivní realita a hlavně ten zatracený koronavirus.

Snažil jsem se vymáčknout z oslovených soudních funkcionářů, v kterých agendách očekávají po skončení této mimořádné situace největší nárůst případů. Ne že bych přímo narazil, ale ochota hrát si na prognostiky u soudců obecně není vysoká – to jaksi patří k jejich profesi, ba i poslání.

Vyrovnal se s tím tedy každý po svém. Pavel Rychetský nevylučuje „spory se státem v důsledku náhrad škod způsobených třetím subjektům opatřeními vlády v nouzovém stavu“; Michal Mazanec podobně poukazuje na možnost nárůstu žalob na nečinnost nebo proti nezákonným zásahům veřejné správy, která celkem přirozeně upírá v této chvíli pozornost na aktuální problémy spojené s nouzovým stavem, což může ovlivnit řešení „obyčejných“ každodenních otázek; Libor Vávra vyslovuje jistou obavu z „vlny sporů daných neschopností platit, což s sebou vedle civilních, obchodních a insolvenčních kauz asi přinese i kauzy správní a trestní“; a Ljubomír Drápal mě poněkud rozesmál, ale jeho postřeh si neodpustím citovat: „Asi ve věcech rodinných – a zejména rozvodů. Umíte s představit, jak si musí lézt na nervy manželé zavření spolu doma v karanténě trvající čtrnáct dní?“ Jenže pak jsem se smát přestal, protože jsem si uvědomil, jak hluboká pravda to může být.

Poznámka pátá: Kde by neměl být problém v nás

„Čas koronaviru“ nás omezuje – podobně jako Márquezovy hrdiny v časech cholery, jen v pandemickém, celosvětovém měřítku. Neměli bychom podlehnout pokušení zaměňovat – z jakýchkoliv důvodů a pro jakékoliv motivy – příčinu za následek. Nemůžeme se stýkat, nemůžeme stát tváří v tvář (a když, stejně do té druhé tváře, skryté rouškou, většinou nevidíme). Můžeme – a měli bychom – ale tomu problému stát čelem. Zkrátka nějakou dobu nebudou neformální schůzky, konference, nebudou porady, setkání, společenské akce ani pivo v příjemné hospůdce. S tím se vyrovnat musíme.

Ale zároveň bychom si z toho měli vzít ponaučení. Jak říká Roman Fiala, „chci věřit, že v dobách, které nastanou po těchto těžkých okamžicích, nezapomeneme na to, jaké to bylo, a nestaneme se malichernými.“ A jak shrnuje Michal Mazanec: „Musíme si uvědomit, že krize epidemiologická a navazující hospodářská bude následována i jistou krizí v právu. Budeme narážet na problémy, které nebyly řešeny možná desítky let. Mimořádná krizová situace vyžaduje mimořádná krizová opatření. Doufám, že k nim všichni přistoupíme s plným pochopením pro význam těchto slov.“

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

SDÍLET