PRÁVNÍ FILOZOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Tak jsem tu nedávno psal o vládě in spe. Mezitím se urodilo několik nesrovnalostí a dorostlo pár jiných, které jako nemluvňata minulého týdne ještě mohly vypadat jako srovnalosti, jenže končí to trvale po černomyrdinovsku: měli jsme ty nejlepší úmysly, ale dopadlo to jako vždy.
Když se s velkým humbukem řešila před Ústavním soudem otázka volebního práva, potřeba je reformovat vzešla – a myslím, že to všichni dobře víme – nikoliv z nutnosti, nýbrž z pocitu části společnosti a její politické reprezentace, že tak jako dosud by to nešlo, jelikož by vyhrávali pořád ti, kteří vyhrávat nemají.
Už z této teze plyne několik pozoruhodných specifik, kterážto pojem „demokracie“ pozměňují k nepoznání, takže je ke zvážení, jestli tomu „demokracie“ ještě říkat, jestli pro to nevymyslet nějaký jiný termín (minule jsem připomínal Bělohradského pléthokracii a kliďánko bych to tak nechal). Politickou reprezentaci dnes nemá společnost, ba ani ideově definované politické síly (strany a hnutí), nýbrž jednotlivé její části tvořené fankluby nezřetelných barev. U nás podle zažitého narativu patrně dnes „demokrati“ sdružení ve velmi duhové koalici koalic, „populisté“ oscilující kolem hnutí ANO a policejní Přísahy, „extrémní pravičáci“ soustřeďující se chaoticky v SPD, Trikolóře a dalších podobných stranách, „tradiční levičáci“ vyhnaní z Valhaly pod prapory ČSSD a komunistů a pak nějací další.
