KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Navenek patrně nejvýraznější událostí tohoto týdne v justici je uzavření kárného řízení vedeného z popudu předsedy Městského soudu v Praze Libora Vávry a ministryně spravedlnosti Marie Benešové (za ANO) proti soudci Městského soudu v Praze Alexandru Sotolářovi. Ten byl za neoprávněné zásahy do protokolů z hlavního líčení de iure kárným senátem potrestán jistou funkční degradací – přišel o pozici předsedy senátu – a de facto podle mne přísněji, neboť na jeho adresu byla vyřčena slova o „gigantické ostudě“ a „totálním znevěrohodnění justice“. Paní ministryně žádala trest přísnější a varovala před falešnou soudcovskou solidaritou.
To samozřejmě nelze zlehčovat. Sotolář patří k velmi zkušeným soudcům a kiks tohoto druhu skutečně dobrému jménu soudnictví neprospívá. Přináší navíc nebezpečí, že – ačkoliv jde nepochybně o exces jednotlivce – bude zneužit k obecným atakům proti justici pod heslem: když to udělal jeden, určitě to dělají všichni. Kdo má paměť, vzpomene si zajisté, že pod tímto praporem bylo v polovině 90. let soudcovstvo jako anonymizovaný celek vláčeno bahnem, jako bychom si masochisticky libovali v tom, jak dokonale umíme potřísnit jeden ze základních pilířů státního mechanismu, nejsilnější garanci právního státu. Možná dokonce už tenkrát leckdo zalitoval, že zůstává jen u toho potřísnění – vždyť by bylo tak krásné svrhnout alespoň nějakou tu sochu slepé bohyně ze soklu! Ale co, jsme v Česku a tehdy ještě obrazoborectví tolik nefrčelo ani za humny, natož pak v té naší komůrce.
