Kiks soudce Sotoláře dopadne na celou justici. Začne se opět nadávat do soudcokracie?

Karel Havlíček

17. 07. 2020 • 07:00
KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Navenek patrně nejvýraznější událostí tohoto týdne v justici je uzavření kárného řízení vedeného z popudu předsedy Městského soudu v Praze Libora Vávry a ministryně spravedlnosti Marie Benešové (za ANO) proti soudci Městského soudu v Praze Alexandru Sotolářovi. Ten byl za neoprávněné zásahy do protokolů z hlavního líčení de iure kárným senátem potrestán jistou funkční degradací – přišel o pozici předsedy senátu – a de facto podle mne přísněji, neboť na jeho adresu byla vyřčena slova o „gigantické ostudě“ a „totálním znevěrohodnění justice“. Paní ministryně žádala trest přísnější a varovala před falešnou soudcovskou solidaritou.

To samozřejmě nelze zlehčovat. Sotolář patří k velmi zkušeným soudcům a kiks tohoto druhu skutečně dobrému jménu soudnictví neprospívá. Přináší navíc nebezpečí, že – ačkoliv jde nepochybně o exces jednotlivce – bude zneužit k obecným atakům proti justici pod heslem: když to udělal jeden, určitě to dělají všichni. Kdo má paměť, vzpomene si zajisté, že pod tímto praporem bylo v polovině 90. let soudcovstvo jako anonymizovaný celek vláčeno bahnem, jako bychom si masochisticky libovali v tom, jak dokonale umíme potřísnit jeden ze základních pilířů státního mechanismu, nejsilnější garanci právního státu. Možná dokonce už tenkrát leckdo zalitoval, že zůstává jen u toho potřísnění – vždyť by bylo tak krásné svrhnout alespoň nějakou tu sochu slepé bohyně ze soklu! Ale co, jsme v Česku a tehdy ještě obrazoborectví tolik nefrčelo ani za humny, natož pak v té naší komůrce.

Nikoliv náhodou se ovšem právě tehdy zavedl do tuzemského slovníku určitými kruhy velmi oblíbený pojem „soudcokracie“. A nikoliv náhodou jsme třeba u našich nejbližších sousedů – na Slovensku – právě teď svědky snah o zavedení trestného činu porušení práva soudcem a likvidace funkční imunity žen a mužů v talárech.

Je jasné, že když nastoupí noví hospodáři (nebo když ti staří dostanou novou mízu), nastává čas generálního úklidu. Dřív než je všechno znovu vypulírováno, vycíděno, čisté a voňavé prádlo srovnáno do šuplíků, vynoří se zákonitě tu nevymetený chuchvalec prachu zpod skříně, támhle lichá ponožka, onde uražený růžek zdi... Máme v principu tři možnosti: 1. budeme informovat pouze o těch vadách, které byly při úklidu zjištěny; 2. budeme informovat pouze o tom úžasném úhledném pořádku, který je výsledkem generálního úklidu; 3. budeme informovat o stránkách negativních i pozitivních. Nejde o nějakou blábolivou „vyváženost“, ta je k ničemu. Jde o celkový obraz včetně jeho příjemných i znepokojivých detailů.

Nové šéfky krajských soudů na opačných koncích republiky – v severních i jižních Čechách – Lenka Ceplová a Martina Flanderová řeší kromě mnohých dalších – systémových – úkolů spojených s představami o fungování jim svěřených institucí také podezření z deliktů, jichž se měli dopustit dva „jejich“ soudci – funkcionáři. V obou případech se objevují slova o řízení pod vlivem alkoholu, v žádném z nich ale konečný verdikt, ať už bude jakýkoliv, ještě nepadl. Jeden z podezřelých rezignoval na svou funkci, druhý rezignovat odmítá. Paní ministryně se razantně vyjádřila, že alkohol v justici nestrpí.

Zdá se mi, že medializované události posledních dní mohou u těch, kdo lační po senzacích, snadno vyvolat paušalizující – téměř komiksovou – představu hodnou Tarantina: K temné budově soudu nocí přijíždí vůz, brzdí o nejbližší kandelábr, vrávoravým krokem vystupuje postava v taláru, odebere se do své kanceláře a tam se v tlumeném světle stolní lampičky věnuje přepisování protokolu. Možná by ještě mohl zazvonit telefon a hlas na druhé straně linky by nabídl našemu antihrdinovi zdarma zájezd na nějaké mistrovství.         

Ale takhle naše justice zaplaťpánbůh nevypadá. Svými výkony a kvalitou jasně patří k evropskému nadprůměru, což prokazují tvrdými daty před několika dny zveřejněné zprávy oficiálních zdrojů. Ve statistice se exces jednotlivce snadno ztratí, neboť ta je velkým plátnem, na kterém se odráží stav společnosti, hledíme-li na ně z potřebného nadhledu. Vezmeme-li si lupu, spatříme na obraze postavy skryté v detailech. Nebuďme ale malověrní, nejsou to jen ďáblové. Jistě, česká justice by mohla být i lepší – kdyby působila v lepším procesním prostředí a kdybychom byli schopni alespoň čas od času vedle antihrdinů nebo těch, kterým se zkrátka něco nepovedlo, vyzdvihnout ty z mnohých, jimž by právem patřilo označení „Ctihodnost“.

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

SDÍLET