KOMENTÁŘ MÍSTOPŘEDSEDY ÚSTAVNÍHO SOUDU JAROSLAVA FENYKA | Nevypůjčil jsem si název článku ze slavné divadelní hry Edwarda Franklina Albee „Kdo se bojí Virginie Woolfové?“ náhodou. Známé absurdní drama o malých i velkých společenských vztazích, v němž aktéři postupně ztrácejí zábrany, jako by vypadlo z pera scénáristy demonstrací, které se v pravidelných intervalech konají v mnoha městech této země. Lidé skandují jména předsedy vlády a ministryně spravedlnosti a jejich projevy nabírají na obrátkách. Premiéra chtějí za katr a ministryni spravedlnosti Marii Benešové vyčítají, že již svým příchodem do funkce ohrožuje nezávislost justice, že přišla proto, aby pomohla premiérovi ovlivnit justici v jeho prospěch.
Předsedu vlády neznám a nemám potřebu se k jeho osobě vyjadřovat. Zato paní ministryni znám pětadvacet let a konečně (Marie mi to váhání snad promine) mi došlo, že pokud mám zapadat do scénáře oné divadelní tříaktovky, budu muset i já odhodit své zábrany, přijmout roli, která mi náleží, a připomenout veřejnosti, kdo vlastně je Marie Benešová.
Když jsem v roce 1994 nastoupil jako státní zástupce na Vrchní státní zastupitelství v Praze, byl jsem poněkud zmaten tím, jaká atmosféra tady přes všechny demokratické společenské změny panovala. Tehdy podléhalo státní zastupitelství ze zákona dohledu ministerstva spravedlnosti a dohled v pojetí VSZ byl běžně považován za prostředek, jak si vylepšit kádrový profil a dosáhnout rychlejšího služebního postupu. Jako z jiného světa zde působila prostořeká a svérázná Marie Benešová, která se nebála jakékoli tlaky odmítat a zpravidla přidala i trefný komentář. Marie se díky tomu postupně dostala do ostrého sporu s vrchním státním zástupcem Liborem Grygárkem, a protože nebyla ochotna právo ohýbat, musela nakonec odejít do advokacie. Toho, že byl především díky jejím výhradám posléze Libor Grygárek odvolán, už se jako státní zástupkyně nedočkala.
