KOMENTÁŘ JIŘÍHO MATZNERA | Problematika a právní „průchodnost“ povinného očkování proti covidu-19 byla v České republice velkým tématem, minimálně ve vztahu k tzv. rizikovým skupinám, mezi něž můžeme zařadit například zdravotnický personál, zaměstnance sociálních služeb, vojáky nebo složky integrovaného záchranného systému. Vzhledem k relativně nízké proočkovanosti našich občanů, pohybující se okolo 65 %, by se dalo tvrdit, že téma povinného očkování není nikterak „mimo mísu“. Na druhou stranu je pravdou, že z politického hlediska se jedná o téma vskutku ožehavé.
Odpůrců očkování a restrikcí spojených s tím, že si neočkovaní občané v době zavedených pandemických opatření nemohli zajít do své oblíbené restaurace, kavárny či divadla, bylo a stále je značné množství. Je proto třeba zdůraznit, že zavedení povinného očkování by byl především politický problém, jelikož se dá očekávat, že příkopy mezi příznivci a odpůrci očkování by se ještě více prohloubily a kdo ví, jaké další společensko-politické důsledky by takovýto krok nakonec ještě měl.
Z čistě právního hlediska se však dá už dnes s notnou dávkou jistoty předpovědět, že zavedení povinného očkování, které by respektovalo zákonné zmocnění v § 46 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, by pravděpodobně obstálo, a to jak z hlediska jeho konformity s Ústavou České republiky, tak i z hlediska jeho souladu s nezadatelnými, nezcizitelnými, nezrušitelnými a nepromlčitelnými základními lidskými právy jednotlivce. Problém daného očkování však je třeba vidět v souvislostech událostí a dopadů. Uvedené ustanovení zákona umožňuje nařídit očkování k zamezení vzniku a šíření závažných infekčních onemocnění. Tomuto požadavku covidové očkování neodpovídá, jednak proto, že jak vidíme, i očkovaní šíří dané onemocnění, a nelze hovořit o tom, že by očkování zamezilo jeho vzniku. Lze hovořit o dopadech očkování na průběh, když jednotlivé skupiny obyvatel nedosahují stejných výsledků, ale to je na jiné téma.
