KOMENTÁŘ JAKUBA KŘÍŽE | Některá média se v posledních dnech věnují pokusům nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana o zprostředkování dohody mezi jeho přítelem Petrem Habersbergem a restituentem Karlem Eugenem Czerninem, na které původně upozornily SeznamZprávy. Jiná média prozatím cudně mlčí: Pavel Zeman je pro ně zatím patrně nedotknutelnou osobou. Kauza, do níž zasáhl, má všechny ingredience justičního trháku: šlechtickou restituci, neúspěšnou privatizaci, Benešovy dekrety a soukromé majetkové zájmy státu.
Média nejvíce zajímá soukromá intervence nejvyššího žalobce ve věci úzce související s trestním řízením, v němž pak následně třikrát uplatní své právo podat dovolání k Nejvyššímu soudu. Případ má ovšem ještě další rovinu. Ukazuje, jak tvrdě a nekompromisně umí stát postupovat proti těm, kdo se dotknou jeho majetkových zájmů. Co tím myslím?
Pokud případ osekáme na samotnou dřeň, vyjde nám následující struktura problému:
- Karel Eugen Czernin restituoval majetek po své babičce Josefině Czerninové, a to mimo jiné také díky tomu, že bylo správním orgánem pravomocně rozhodnuto, že v době své smrti byla československou občankou.
- Tak nevědomky zmařil výhodnou privatizaci státních pozemků, na kterou si myslel farmář Habersberger. Ten pocit křivdy přetavil v řadu aktivit směřujících ke zpochybnění restituce. Proti ní nakonec začaly vystupovat pod praporem ochrany státního majetku Státní pozemkový úřad, Lesy ČR a také státní zastupitelství.
- Stát měl k dispozici opravné a dozorčí prostředky, kterými mohl rozhodnutí vydané v roce 1999 zvrátit. Tři roky pro obnovu řízení podle tehdejšího správního řádu marně uplynuly, třebaže ministerstvo vnitra o případu vědělo a možností obnovit řízení se zabývalo. (Jeho počínání ve věci mimochodem Nejvyšší soud označil za „zcela tristní“).
- A tak zbývala již jen jediná cesta: trestní stíhání úřednic, které občanství Josefiny Czerninové potvrdily. Úspěch by otevřel cestu k obnově řízení v privilegované lhůtě.
Nepromlčitelné trestné činy
Obvodní soud pro Prahu 1 i Městský soud v Praze úřednice setrvale zprošťovaly. Nejdříve měly jejich jednání za promlčené. Je to poměrně logické: trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti se promlčuje po pěti letech, ale trestní stíhání bylo zahájeno 15 a půl roku po jeho údajném spáchání. Promlčecí lhůta tedy uplynula již třikrát.
Nejvyšší státní zástupce nesouhlasil. V dovolání argumentoval, že škoda „vznikla a i nadále vzniká, jelikož o vydání majetku v rámci restituce je i nadále rozhodováno různými institucemi, naposledy zatím v roce 2012, tedy pokud by promlčecí doba začala běžet, tak nejdříve od roku 2012“.
Tuto větu je třeba si přečíst znovu a pomalu. Naznačuje, že obžaloba považuje některé trestné činy za nepromlčitelné, protože jejich promlčecí doba vůbec běžet nezačne. Nemluvíme o genocidě, ale o rozhodování úřednic magistrátu. Institut promlčení je zcela vyprázdněn. Pokud by úřednice rozhodly protiprávně o udělení občanství živé osobě, promlčecí doba by patrně měla začít běžet až po její smrti, protože následek jejich činu trvá po celý život. Rozhodl jste před 20 lety jako úředník obecního úřadu nesprávně o udělení stavebního povolení? Nevadí, stavba ještě stojí, takže promlčecí doba běžet nezačala a můžeme vás odstíhat.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že mezi rozhodnutím o občanství a restitucí majetku je vztah příčinné souvislosti. Vydání majetku restituentovi – ve zcela jiném správním nebo soudním řízení – je podle něj účinek trestného činu a promlčecí dobu je tedy třeba počítat od okamžiku restituce.
Toto je patrně nejslabší bod celého případu a přímo volá po tom, aby byl přezkoumán Ústavním soudem. Skutečně má být úřednická chyba (státní zastupitelství zavinění úřednic kvalifikovalo jako neúmyslnou nedbalost!) efektivně promlčována ve stejné době jako závažná násilná trestná činnost? Skutečně je možné jako účinek rozhodnutí o občanství označit restituci uskutečněnou 13 let po jeho vydání?
Účelovost trestního stíhání
Ve druhém kole odůvodnily soudy první a druhé instance další osvobození úřednic zásadou subsidiarity trestní represe. Pasivitu státu, který v důsledku vlastního lajdáctví neprovedl obnovu řízení, nelze podle jejich mínění po 15 letech napravovat trestním stíháním úřednic. Ani s tím neuspěly a věc se k nim vrátila od Nejvyššího soudu znovu.
A tak soudy zprostily úřednice obžaloby na potřetí. Tentokrát z důvodu, že skutek nebyl trestným činem. Nejvyšší soud po Zemanově intervenci dospěl k závěru, že úřednice se trestného činu dopustily v nevědomé nedbalosti a s ohledem na to, že jejich rozhodování mohlo mít dopad na budoucí restituční řízení, měly vyvinout zvýšenou míru opatrnosti.
Prý si musely být vědomy toho, že důsledkem rozhodnutí o občanství bude majetková restituce, protože to naznačoval text plné moci právního zástupce. To je ovšem poměrně absurdní konstrukce: k porušení zákona by naopak došlo tehdy, kdyby při rozhodování o otázce, zda Josefina Czerninová byla v okamžiku své smrti československou občankou, vzaly v úvahu cokoliv jiného, než jsou zákonná kritéria.
Nejvyšší soud si musel být svého balancování na hraně vědom. V jednom rozhodnutí věc označuje jako „poněkud ojedinělou“, v dalším ji má za „hraniční případ“, resp. „zcela specifický případ“, který se dotýká „citlivého tématu tzv. Benešových dekretů“.
Trestní řízení jako mimořádný prostředek obnovy řízení
Soudy první a druhé instance poukazovaly také na další aspekt věci, a to je převážně soukromý rozměr případu. Stát řízení zahájil, aby si ochránil svůj majetkový zájem. A ten má povahu soukromoprávní. Kategorii státního vlastnictví již tři dekády neznáme a stát v pozici vlastníka je ve stejném postavení jako kdokoliv jiný. Je přípustné, aby k ochraně svých zájmů využíval nástroje, které jsou jiným nedostupné?
Městský soud v Praze v jednom ze svých rozsudků účelovost řízení popsal zcela jednoznačně: „nelze přehlédnout, že trestní stíhání zjevně nebylo zahájeno za účelem odhalení pachatele trestného činu a jeho spravedlivého potrestání, ale zrušení vytýkaného rozhodnutí“ (citováno zde).
A tím se dostáváme k dalšímu významnému momentu případu: kvazimeritorní přezkum prostřednictvím trestního řízení. Překáží nám pravomocné rozhodnutí, které již nelze napadnout řádnými ani mimořádnými opravnými prostředky? Stále si ještě jeho správnost může posoudit trestní justice jako předběžnou otázku v úvaze, zda se jeho autor nedopustil nedbalostního trestného činu! Zní to jako vtip, ale vtip to není.
Dnes se toto děje s rozhodnutím správního orgánu ve statusové věci. To je již jen kousek od přezkumu rozsudků civilních soudů. A hranice mezi jiným právním názorem a protiprávností rozhodnutí vydaném na jeho základě je tak tenká…
Poněkud děsivý horizont
Vypadá to tedy, že úřednice měly zkrátka smůlu. Smůlu, že někomu šláply na kuří oko a že se v roce 1999 dotkly při plnění svých úkolů citlivého tématu. Dekrety prezidenta Beneše jím skutečně jsou. Justice si s nimi evidentně nakládá podle momentální potřeby.
Zatímco dvě úřednice magistrátu jsou odsouzeny za to, že provedly jejich nesprávný výklad, v restitučních řízeních naopak soudy vykládat dekrety zcela odmítají. Je to proto, že od jejich vydání nás dělí již tolik desetiletí, že akty učiněné na jejich základě prý nemůžeme posuzovat z hlediska vad, nicotnosti (!) či věcné nesprávnosti. Když řád cisterciáků z Vyššího Brodu vracel před dvěma lety restituovaný majetek zpět státu, bylo to přesně z tohoto důvodu.
Kauza Zeman-Habersberger-Czernin tak vypovídá o české justici něco víc, než jen že se vyplácí mít kamarády na správném místě. Ukazuje, že když si stát chce prosadit své soukromé majetkové zájmy, paragrafy se vždycky najdou, i kdyby je bylo třeba trochu přiohnout. Ve světě rozkolísané a nestabilní judikatury to tak těžké není.
To není špatná zpráva pouze pro restituenty, kteří dnes plní úlohu třídních nepřátel. Je to špatná zpráva pro každého, kdo má v úmyslu spoléhat na právním moc jakéhokoliv rozhodnutí.
JUDr. Jakub Kříž Ph.D. je advokát a vysokoškolský pedagog.
