PRÁVNÍ FILOZOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Včera jsme si připomněli výročí založení samostatného československého státu. O jeho ústavním režimu je všeobecné povědomí už spíše jen matné. Přímá paměť po sto a třech letech dávno vymizela, tradice se příliš nepěstuje a se škrtáním v osnovách (pod heslem: mají toho moc, dějiny už byly, vražte tam místo toho nějakou moderní „gramotnost“) není mnoho šancí, že by se někdo k prvorepublikovému odkazu nějak zvlášť hlásil. Takže klopotně objevujeme věci dávno objevené, a to ještě jen v tom lepším případě. A lepších případů v této době zrovna nazbyt není.
Prozatímní ústava byla křehká a její trvání nedlouhé. Přece jen však hned v prvním znění z 13. listopadu 1918 mezi svými (pouhými) dvaceti paragrafy obsahovala ustanovení, podle kterého, „je-li prezidentovo místo uprázdněno, vykonává zatím jeho práva vláda, která může jednotlivými úkony pověřit svého předsedu.“ Za pár měsíců, stále ještě v prozatímním ústavním stavu a jistě pod patronací Masarykovou, dochází k novelizaci. Od května 1919 zní příslušné ustanovení takto: „Je-li místo presidentovo uprázdněno, nebo není-li president s to, aby pro chorobu svůj úřad vykonával, přísluší výkon jeho práv vládě, která může jednotlivými úkony pověřiti svého předsedu. Trvá-li taková choroba déle než měsíc, zvolí Národní shromáždění náměstka presidentova. Úřad jeho trvá, dokud překážka neodpadla. Pro volbu náměstka platí totéž, co pro volbu presidenta republiky.“
