PRÁVNÍ FILOZOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Za uplynulý týden jsme se toho zase dozvěděli! Hlavním slovem se stalo „rozvolňování“, které ovšem nastávalo přesně podle goethovského stylu: šedá teorie a zelený strom života. Když se ohlásilo, že „se bude“ rozvolňovat, dávno už „se bylo“. Česká společnost se projevila krajně konciliantně a vyhověla normotvůrcům dřív, než normy začaly platit.
Můj známý pravil, že si ke konci předminulého týdne vyjel s celou rodinou na výlet a že si v takové příjemné hospůdce dali oběd – dvakrát svíčkovou s knedlíkem, jednou řízek s bramborovým salátem a nějakou italskou specialitu. Bylo tedy navařeno plné menu. S ubrousky, podle jídelního lístku, s příbory a s obsluhou. Ne na zahrádce. Uvnitř. A že bylo plno. „Jako normálně,“ řekl můj známý.
Zdá se, že teorie nového normálu se stává politickou ideologií. Nechci fušovat do řemesla politologům, takže jen stručně: Řekněme, že ideologii lze pojímat jako určitý, více či méně koherentní proud myšlenek, který představuje zásadní názory nositelů na to, jak má vypadat politika, stát, obec, rodina, jak má být vnímán jednotlivec i formální a neformální skupiny společnosti, jaká má být základní podoba ekonomických, sociálních i kulturních vztahů atd. Je to tedy představa o tom, jaká společnost být má, a v zásadě je nezávislá na tom, jaká společnost je.
Vyjádřeno jinak: korespondence mezi ideologií a realitou je hodně dynamická záležitost. Nikdy nejsou navzájem identické, mnohdy ani podobné. Kdyby totiž byly, nebyla by ideologie ideologií, nýbrž faktologií. To z ní ještě nečiní nástroj ďábla. Realita totiž jaktěživo nebyla nijak idylická a vždy bylo co opravovat. Potíž není v tom, že každá ideologie usiluje o změnu, nýbrž v tom, že zdaleka ne každá změna je k lepšímu.
