GLOSÁŘ VÁCLAVA VLKA | Vysokou laťku nasadil v minulých dnech předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v nábožně sdíleném rozhovoru České televize o tom, jak některá jarní vládní opatření byla hluboce protiústavní. Mnoho škarohlídů namítalo, že pan předseda se projevil přesně obráceně než u soudu, když projednání návrhu, který přesně napadal ten „hluboce protiústavní krok“, zařízl už v zárodku. Chytřejší hned odhalili, že to fakticky znamená, že se do budoucna stal podjatým pro rozhodování o takovéto otázce, až mu znovu přijde na stůl. Domyšleno do důsledku, bude to dadaistická námitka podjatosti, jejímž obsahem bude, že velevážený pan předseda sdílí názor účastníka, podle něhož jím tvrzené protiústavní jednání vlády je opravdu protiústavní.
Shrnout to spíše lze jinak. V Pavlu Rychetském probublala jeho stará životní zkušenost: o lidských právech se hezky povídá, ale když se mají věci realizovat, je potřeba nejdříve vzývat jako základní zásadu lidské existence úřední pořádek. A ten velí všechno zakázat.
Ostatně paradoxy hurá tažení proti korupci, které mají hluboké odezvy na sociálních sítích, se teď projevují na Slovensku. Nebudu se věnovat tomu, kolik soudců, prokurátorů, velitelů policie a jiných činovníků justičního systému se už podařilo slavně zatknout, případně poměrně zajímavému trendu trestání, kdy na Slovensku už hrozí 20 a více let odnětí svobody prakticky za všechno. Vzývanou osobou je nový generální prokurátor Maroš Žilinka a jeho skvělá volba tamním parlamentem. Generální prokurátor, to jest nejvyšší státní zástupce v našich českých podmínkách.
Když to převedu do českých podmínek, neb pan generální prokurátor na Slovensku byl volen na základě návrhu nikoliv poslanců, ale Slovenské advokátní komory, tak je to asi tak, jako kdyby byl novým nejvyšším státním zástupcem navržen Ivo Ištvan nebo Lenka Bradáčová, a to na návrh Unie obhájců společně s Českou advokátní komorou. Poměrně dost šílená představa, a to i při respektu k morálním i profesním kvalitám všech jmenovaných.
Prudký vývoj víkendu na justiční scéně však dotvrdil, že i malá akcička Čisté ruce dorazila zase k nám, a to do budovy Vrchního soudu v Praze. Jisté dnes je, že se na prvém místě zase nepůjde dovolat k soudu a promluvit si se soudcem, jak donést k dokazování listiny, které nejde procpat datovou schránkou, protože to nejde, případně jak zorganizovat přítomnost vhodného tlumočníka a podobné technické otázky, které řešit přes emaily není vhodné. Bu bu bu, zase se všechno bude odposlouchávat!
Druhou poznámkou je, že Vrchnímu státnímu zastupitelství akce na Vrchním soudu v Praze závidím. Veřejnost to neví, ale je to totiž báječně jednoduché. Vstanete u sebe v kanceláři, půjdete asi 70 metrů po chodbě a jste v kanceláři soudu, kde můžete volně provádět, pokud máte příslušná povolení, příslušné zásahy. Když někoho šoupnou do vazby, sejdete do podzemí a projděte pěkně do budovy pankrácké vazební věznice, kde si můžete podezřelého vyslýchat, jak uznáte za vhodné.
Dokonce ho na místě můžete nechat i popravit, i to v minulosti fungovalo. Brrrr, až jsem se otřásl, v dnešní době to přece takto není... Zajímavou konotací je prohlášení, které vydal Vrchní soud, když k zásahu došlo. V rámci duchu absolutní anonymizace všeho, bylo toto prohlášení Vrchního soudu v Praze podepsáno jako Vrchní soud v Praze. Představil jsem si, jak se ta mohutná budova sebrala, zašla do vlastního přízemí, sedla k počítači a sama napsala nic neříkající prohlášení pro účely toho, aby se něco řeklo. Protože Vrchní soud, to je prostě dům sám za sebe, který už ani nepotřebuje svého předsedu nebo nějakou jinou osobu, která za ni mluví.
JUDr. Václav Vlk je advokátem, členem prezidia Unie obhájců, partnerem kanceláře Moreno Vlk & Asociados a členem odvolací kárné komise České advokátní komory.
