Stát vysílá signály, že „normální je dluhy neplatit“, stěžuje si za majitele domů Karel Polata

Karel Polata

KOMENTÁŘ KARLA POLATY | Členové Občanského sdružení majitelů domů v ČR (OSMD) vždy s velkou opatrností pohlížejí na další a další změny legislativy, které stále více a více omezují práva věřitelů a zvýhodňují dlužníky. Proto nutně negativně vnímají návrhy dalších legislativních změn (konkrétně insolvenční novely), které přicházejí v době, kdy poslední „rozvolnění“ se teprve promítá do praxe a před námi je období enormního nárůstu počtu firemních i osobních insolvencí.

Postavení pronajímatelů je často daleko svízelnější, než je tomu u ostatních věřitelů. Jsou v úplně jiné situaci než poskytovatelé nebankovních úvěrů či prodejci těch „nejlepších hrnců“ na spotřebitelských akcích. Jsou totiž nuceni pod hrozbou trestněprávního stíhání strpět dlouholeté a mnohonásobné navyšování dluhu, a dokonce ze svých prostředků dlužníkovi dodávat zdarma další a další služby.

Vztah mezi pronajímatelem a nájemcem je v řadě případů dlouhodobý, obvykle v řádu desítek let. Často si pak pronajímatel své klienty (nájemníky) nevybírá, když je převzal spolu se samotnou nemovitostí nebo u dobře prověřeného nájemníka došlo k přechodu nájmu na cizí osoby. Nadto není výjimkou, že u nájemce dojde po mnoha letech k dramatické změně v jeho příjmech a sociálním postavení.

Neplatiči zůstávají neoprávněnými uživateli bytu

Bohužel, majitelé bytů jsou často svědky situací, kdy z řady příčin (ztráta partnera, rozpad rodiny, smrt či vážná nemoc v rodině atd.) se i nájemci dlouhodobě bezproblémoví stávají dlužníky. Na to stát v podání úřadu práce velmi rychle – „ze dne na den a od stolu“ – zareaguje odnětím nebo nepřiznáním celého příspěvku na bydlení, pomocí kterého se mohli tito noví dlužníci (často rodiny s dětmi) pokusit naplňovat dále svou bytovou potřebu. Bez toho, aby jim byla k dispozici nějaká jiná pomoc či alternativa jejich bydlení. Stát má s řešením těchto sociálně potřebných rodin ihned nulové výdaje a vedoucí místního úřadu práce možná i prémii. Zákonitě se tímto rozhodnutím orgánu státní správy roztáčí dluhová spirála a během několika měsíců jsou z těchto nájemníků dlužníci mnoha desítek tisíc korun a stávají se „bývalými nájemníky“ a „neoprávněnými uživateli bytu“.

S železnou pravidelností (často na radu svých sociálních pracovníků) přitom zůstávají neoprávněnými uživateli bytu a pasivně čekají na konečná rozhodnutí soudů a výkon exekuce. Během toho jejich dluh roste do statisícových částek. Pronajímatel je přitom nucen vynakládat další desetitisíce korun na pravidelnou úhradu služeb (voda, topení, odvoz odpadu atd.) spojených s bydlením neoprávněných uživatelů bytů.

Těžko si lze představit situaci, ve které by byla obdobně banka přinucena po tři roky dále navyšovat dlužníkovi jeho nesplacený úvěr, a ještě mu poskytovat zdarma všechny své další služby.

Vykonavatelnost rozsudku přesahuje 1000 dní

Ačkoliv Nejvyšší soud ČR již před lety judikoval, že vědomé neodevzdání bytu po ukončení nájemní smlouvy je naplněním skutkové podstaty přečinu podle § 208 trestního zákoníku (neoprávněný zásah do práva k domu, bytu…), tak v praxi Policie ČR i Státní zastupitelství trestní oznámení odmítají a odkazují jen a pouze na občanskoprávní žaloby. Lhůta od podání žaloby na vyklizení bytu v ČR do doby vykonatelnosti rozsudku často stále přesahuje 1000 dní. To potvrzuje naše nedávná zkušenost, kdy během doby občanskoprávního řešení neplatící rodiny stačila bývalá nájemnice třikrát porodit.

Stát dává navíc těmto dlužníkům další potvrzení toho, že jejich chování je vlastně racionální. Připomeňme například nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o faktické neplatnosti notářských zápisů o vyklizení bytu po ukončení nájmu. Vedení podobného sporu představuje další náklady pronajímatele ve výši mnoha desítek tisíc korun. V tomto okamžiku s železnou pravidelností požádají dlužníci (bývalí nájemci) o oddlužení a jen poměrně malé procento splatí byť jen malý zlomek naakumulovaných dluhů.

Stát odepře jakoukoliv pomoc s bydlením samoživitelce s dětmi či nemocnému seniorovi v době, kdy stále řešitelný dluh je přibližně 20 tisíc korun. Po několika letech, kdy dluh přesahuje čtvrt milionu korun, stát nabízí a dále vylepšuje „řešení“ v podobě toho, že bývalému pronajímateli nemusí dlužník uhradit prakticky vůbec nic.

Ať spory řeší zvláštní senáty soudů v řádu týdnů

Současné návrhy jsou také dalším důvodem, proč pro řadu potenciálně problémových zájemců o bydlení je a bude přístup na trh komerčního nájemního bydlení zásadně ztížen.

OSMD již 30 let tvrdí, že mezi tři hlavní problémy nájemního bydlení patří vymahatelnost práva, vymahatelnost práva a vymahatelnost práva. Výše popsané spory by mohly (a měly) řešit – jako tomu bylo před 90 lety – zvláštní senáty soudů či jiné orgány státu či obce – v řádu týdnů, maximálně měsíců. A tím nárůst dluhů výrazně omezit.

Místo toho stát vysílá již řadu let další a další signály o tom, že „normální je dluhy neplatit“. Členové OSMD, jimiž jsou majitelé domů, kteří svědomitě nemovitosti udržují a předávají si je z generace na generaci, se stále domnívají, že smlouvy se mají dodržovat a dluhy platit.

Karel Polata je místopředsedou Občanského sdružení majitelů domů v ČR. Text byl původně publikován na webu Češi v právu, který je projektem České asociace věřitelů a s nímž INFO.CZ spolupracuje.

sinfin.digital