FILOSOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Leckoho může napadnout, že jde o nějaké tajemné řetězení. Příroda se bouří: sesílá na nás epidemie a pandemie, sucha, ničivá vedra, povodně i rozsáhlé požáry. Lidstvo se vlní: hromadně migruje – jedni utíkají před válkou, druzí před hladomorem, další „za lepším“, čtvrtí nepřekonatelně potřebují k moři nebo na ledovce, dohromady začátek nového stěhování národů.
Konflikty se množí: tito zuřivě integrují, tamti hledají exity, studené války se stávají téměř nostalgickými vzpomínkami, zato ty horké raší už nejen na územích, která jsme (mylně) považovali za vzdálená, nýbrž i na těch nejbližších. Ekonomika se hroutí: inflace roste, ceny stoupají, energetika se mění v chvějivé klubko nejistoty, daňové systémy se otřásají v základech, insolvence a exekuce se staly běžnou součástí každodenního života, korporace klesají v kolenou, střední třída se prudce mění v pauperizovanou část společnosti. Můj přítel profesor Bárta může jen sledovat, jak rostou stalagmity a stalaktity společenského kolapsu, který on a jeho tým tak dlouho předvídá.
Vedeme o tom už pěkných pár let debaty. S teorií kolapsu, který vede k pádu určitého stavu a zároveň vytváří podmínky pro nástup stavu nového (kolaps je konec a zároveň začátek), souhlasím, ba cosi mne nutí napsat: samozřejmě souhlasím. Myslím si ovšem, že problém má i další stránku. Lidstvo si během tisíců let vybudovalo ochranné mechanismy, jejichž potenciál, je-li správně použit, je schopen kanalizovat kolapsogenní trendy a zajistit co nejméně bolestivou transformaci společnosti.
K tomuto závěru dojdeme, pokud si uvědomíme zákonitosti politického cyklu společnosti a jeho etap. Jinak řečeno: kolapsům se vyhnout nelze, jsou neodmyslitelně spjaty s každou etapou politického cyklu a v tzv. etapě zlomu (v níž se evidentně nacházíme) dochází k jejich mimořádné kumulaci. Stačilo by přidat třeba velký výpadek internetu nebo nadlokální black out a následky by mohly být nedozírné. To proto, že základní ochranné mechanismy společnosti, jimiž jsou stát a právo, řádně nefungují.
Pravda je taková, že se tomuto klíčovému problému prakticky nikdo nevěnuje. Upozorňovat na něj je voláním na poušti. Soudobý euroatlantický stát je přežilý model, který už, jak se říká v IT terminologii, když vám chtějí něco zdražit, téměř nikdo nepodporuje.
Není náhoda, že volby v různých zemích dopadají v podstatě patově. Absence velkých politických programů a jejich nahrazení neidentifikovatelnými populistickými proklamativními manifesty zákonitě vede ke ztrátě směru a snižování významu produkce zákonodárných sborů. Bouřící ulice a náměstí (u nás občasné, v mnohých zemích každodenní jevy) program nevyjadřují a ani vyjadřovat nemohou – o to více ale reprezentují protest. Zato pokračuje a sílí zbytná legislativní výroba opřená o nadnárodní direktivy. Tím ovšem stát nesílí, nýbrž dále oslabuje. To je podstata destrukce zákonodárného pilíře státu.
