Trestní oznámení jak na běžícím pásu. To, co řešili ředitelé škol a starostové, jde dnes na soudy

 FOTO: Anna Vavríková / MAFRA / Profimedia

Karel Havlíček

23. 10. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Dnes začíná volební sněm Soudcovské unie. Tedy – začínal by, kdyby se konal. Soudci jsou sice nezávislí, ale imunitou vůči koronaviru vybaveni nejsou. Publikum to nechává v klidu, sněm nesněm, lidé mají jiné starosti. Předpokládám ovšem, že zasvěcení dávno vzali v úvahu, že obsazení nejdůležitějších postů v Soudcovské unii je celkem spolehlivě pozitivním kariérním krokem.

Z prezidentů soudcovského spolku se dva (Jaromír Jirsa a Tomáš Lichovník) stali ústavními soudci, jeden (Jan Vyklický) působil do svého předčasného skonu na Nejvyšším správním soudu, další (Libor Vávra) léta řídil pražský městský soud (funkční období mu uplynulo před několika dny) a stávající prezidentka Daniela Zemanová má prý namířeno do vedoucí pozice v justici na severu Čech. Kdo netrpí nadměrnou závistí, nejspíš také připustí, že tenhle „výtah k moci“ zatím vozil osobnosti, jejichž odborné i organizační schopnosti, morální profily a lidské rysy je právem do takových pozic předurčovaly, takže místo „budiž jim to přáno“ řekl bych spíše „budiž nám přáno více takových“.

Volební sněm se nekoná, leč volby se konají. Nejsem si sice jist, je-li to v této situaci nejlepší rozhodnutí, protože stanovy spolku umožňují za mimořádných okolností prodloužit funkční období. Nejsem si ani jist, zda výklad dopadu krizového zákonodárství do spolkových stanov, na jehož základě se volby odehrají dálkově v listinné podobě, je nejlepší, ale jsem pouhý nepatrný komentátor, kdežto iura novit curia (soud zná právo), jak praví stará právní poučka. Komentovat se sluší události. A události jsou dokonce i v dnešní postfaktické, postpravdové a ještě k tomu covidové době věci, které se udály. Volby v Soudcovské unii 2020 k nim v této chvíli ještě nepatří, takže si jejich komentář schovám na později.

I tak se udála spousta záležitostí, bez ohledu na to, že zpravodajství leckdy vypadá, jako kdyby po době covidové neměla jednou přijít doba postcovidová. Pak si možná lépe povšimneme, co je to postfakticita.

Vezměme si příklad z uplynulého týdne. Soud – zatím nepravomocně – zprostil obžaloby bývalou ministryni obrany (a také spravedlnosti) Vlastu Parkanovou za nákup letadel CASA. Věc se táhla léta a tu dámu stála politickou kariéru. Není to v našich nejnovějších dějinách první ani jediný případ, kdy trestní stíhání významným způsobem postihlo politika, aniž by pak – vůbec, nebo alespoň v rozumné době – mělo za následek odsouzení. Už tady takto padli poslanci, ministři, ba i celá vláda. Politiky netřeba šanovat ani zbytečně litovat, vybrali si veřejnou službu těžkého kalibru a vžitá představa zní, že je jim to třeba přísně spočítat (značná část lidu – nejen u nás – si ostatně představuje, že politik obecně patří do šatlavy).

Problémem společnosti, na který už dlouhá léta poukazuji, je ovšem zřejmý trend posilování fenoménu kriminalizace a nadměrné judicializace běžného života, který zdaleka nezahrnuje jen politiku. Žaluje se, podávají se trestní oznámení jako na běžícím pásu. To, co dříve úspěšně řešily nejustiční autority – ředitel školy, starosta, obecní strážník – dáme dnes k soudu. Soudci přepočítávají maturitní příklady, řeší roušky, mnoho neschází a budou vydávat stavební povolení nebo řidičské průkazy. A když už k soudu, proč se zabývat nějakou komplikovanou žalobou, kde důkazní povinnost ještě ke všemu nese žalující strana? Mnohem jednodušší je přece pohnat odpůrce k trestnímu stíhání. Spravedlivě řečeno – soudy v tom nejsou samy. Lékaři se snaží léčit, ale nejprve složitě poučují pacienty – jak asi bude vypadat takové poučení u léčby nemoci covid-19, když se v ní sama lékařská věda ještě zdaleka nevyzná? Etické kodexy se přetavují v další právní předpisy. Za politická pochybení se nehrozí politickou odpovědností, nýbrž právní. Za odborná pochybení se neuplatňuje odpovědnost zaměstnanecká, odborná, profesní, nýbrž právní. Na názor se nereaguje názorem, nýbrž žalobou.

Vrátím se přece jen k té Soudcovské unii (a vlastně ke všem právnickým komorám a uniím a spolkům, co jich je). Tohle třeba je – podle mého mínění – jedno velké téma k řešení: začít cílevědomě, systematicky, alespoň po malých krůčcích vracet společnosti skutečné právní vědomí. Abychom, až přijde doba postcovidová, nezjistili, že ten blbý koronavirus jsme sice nějakou vakcínou zažehnali, ale úplně jsme podlehli společenským virům nesmyslné kriminalizace a nadměrné judicializace života. A protože každý takový cíl vyžaduje, aby se jej pokusili dosáhnout konkrétní lidé, doufejme, že i soudcovskounijní voliči vynesou k výtahu ty pravé osobnosti, které, až zazní to volební „ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají“, nenechají se v nich váhavě přiskřípnout.

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.          

SDÍLET