Týden křídových křížů. Plíživými krůčky od nouzového stavu k ničemné prohibici?

PRÁVNÍ FILOZOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Na Staroměstském náměstí přibyla zvláštní smuteční výzdoba z křížů. K původním sedmadvaceti dlážděným přidali aktivisté pětadvacet tisíc křídových. Bylo to míněno jako pieta, ale symbolika může být vykládána i v širším kontextu. 

Kamenné kříže na staroměstském Staromáku (na tohle václavský Václavák úplně není) vyjadřují v naší tradici pocit nespravedlnosti, protest proti závislosti a zklamání z vlády, ať už je historická pravda právě psána jakýmkoliv písmem. O významu křídových křížů stojí za to uvažovat – nejen do doby, než je spláchne déšť a smyjí vozy městských technických služeb.

V uplynulém týdnu ovšem přibyl ještě jeden pozoruhodný punkt, byť vlastně jen detail, jaké už veřejnost příliš nevnímá, neboť jsme se v mnohých ohledech dostali do stavu, který mimoděk připomíná stockholmský syndrom: prší-li na lidské společenství velké kapky a občas i kroupy, ani si nevšimneme, že mezi nimi je občas obyčejný kus šutru, který sice přiletěl shůry, určitě ale ne z nebe. Dost možná už bychom neregistrovali ani ty pověstné trakaře. Takhle nám na hlavě přistála povinnost testování pro malé firmy, neziskovky a OSVČ.

Nestrachujte se, pravila vláda vlídně. Testovat se musí jen ti, kteří se při práci setkávají s dalšími lidmi. To se mi tedy ulevilo. Když jste malý nakladatel, tak žijete samotářsky uprostřed rukopisů. Vaše kancelář není tramvaj plná cestujících, obchod hemžící se nakupujícími, natož pak fabrika, kde u běžícího pásu stojí jeden zaměstnanec vedle druhého. Pak se mi ovšem zase přitížilo: tu přichází autor, abyste probrali nějakou tvůrčí záležitost, pak sázíte texty s grafikem, kancelářská firma vám přiveze papíry a vody, uklízečka vytře podlahy, pošťák přinese objednávky, účetní dorazí zúřadovat faktury… Máte pocit, že v kanceláři jste pořád sami, ale pod přísným zrakem vlídné vlády a s velkou mírou občanské odpovědnosti sebekriticky zjistíte, že se v práci s dalšími lidmi setkáváte. Co na tom, že to není žádné shlukování (což je mimochodem jeden z paraprávních termínů, který se nám pěkně uhnízdil, aniž bychom přesně věděli, co znamená)? Co na tom, že jiných, intenzivnějších kontaktů máte v hromadné dopravě, ve frontě na očkování nebo u pokladny v samoobsluze mnohem více? 

Párat se s vámi nebudeme, vy slavná „střední třído“, říká vlídná vláda a už to na vás hrne:

1. „Vyčleňte speciální místnost.“

Ale kde ji vzít? Má živnostník zbytečnou komnatu pro takové účely? Nezájem. Povinnost.

2. „Kupte si antigenní testy.“

Šel jsem je shánět. Zaplatil jsem ke dvěma stovkám za jeden, z čehož mi vláda možná něco vrátí, nebo mi je snad proplatí pojišťovna, když ji požádám. Dobře, budu tedy zase místo práce úřadovat, i když po zkušenostech s neúspěšnými žádostmi o nějakou kompenzaci mám k tomu chuti pramálo. Navíc jako vydavatel znám své pappenheimské: bůhvíproč musím ze svého zaplatit povinné výtisky u každé vydané knížky a poslat je zdarma státu. Tak teď budu platit ještě povinné testy.

3. „Pověřte zaměstnance asistujícího u samotestování, vybavte ho respirátorem, ochrannými brýlemi a rukavicemi.“

Jenže já zaměstnance nemám. Měl jsem, když jsem se mohl živit pořádáním odborných konferencí a sympozií, ale tu práci mi vláda dílem zakázala, dílem znemožnila. Měl jsem, když byl knižní trh v pořádku, ale vláda zavřela knihkupectví. Teď vyběhnu na ulici a budu se z dvoumetrové vzdálenosti vyptávat kolemjdoucích, jestli by u mě nechtěli nastoupit jako speciální síly na autotestování?

4. Vytvořím si tedy sám přehled o provedených autotestech a budu je jednou za měsíc vykazovat pojišťovně prostřednictvím předepsaného formuláře. Vím, že to neumím, nejsem žádný počítačový mág, dá mi to práci a jsem zvědav, jestli zrovna tenhle systém bude fungovat (když jiné systémy nefungují). Opět úřad.

A tak bych mohl pokračovat. Jenže nestojí to za námahu. Zmiňuji se o tom jen proto, že tyhle bohorovností sypané chodníčky, kterými nás vláda nutí se prodírat, jsou ve skutečnosti symptomy prohibice. A prohibice je ničemná věc. Tvrdím, že spočívá ve vytvoření umělého problému tím, že je zakázáno jednání dříve běžně a přirozeně povolené či tolerované, nebo přikázáno jednání dříve běžně či přirozeně zakázané či netolerované, a následně je tento prohibiční zákaz nebo příkaz násilně prosazen.

Nic proti odůvodněným zákazům a příkazům – nemusejí se nám líbit, ale vyžaduje-li to stav a vývoj společenských vztahů a jsou-li uloženy zákonem, plňme je: je to naše občanská povinnost, v mimořádné situaci, jakou je bezesporu pandemie, o to spíše. Prohibice ale nesměřuje k přirozenému řešení skutečného problému, nýbrž k nepřirozenému vytvoření problému umělého. Může jít o pouhou hloupost, může jít o záměrné sociální inženýrství, může jít o zakrývání skutečného problému smyšleným, může jít o elementární demonstraci moci, může jít o cukr a bič, kdy někoho nesmyslným zákazem či příkazem zaženete do rohu, a potom můžete vlídně a laskavě slevit (jak se dnes říká: „rozvolnit“).

To je, nač chci upozornit. Extrémně vypjatý právní chaos, ve kterém už rok žijeme, provázený farizejskými výkřiky: „Nejdřív to uděláme, potom nás suďte!“, je jedna věc. Tendence dobrat se plíživými krůčky od nouzového stavu k ničemné prohibici je věc jiná. A kam prohibice vede, o tom by každý, koho nepostihlo škrtání „nedůležitých věcí“ v osnovách, měl přece něco vědět!

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital