Ústavní dělostřelci. Co plyne a co neplyne z nálezu Ústavního soudu?

PRÁVNÍ FILOZOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Jaká to úleva! Ústavní soud se konečně rozhoupal a praštil do stolu, až jsem si vzpomněl na dávný a (jak mi sám v několika rozhovorech přiznal) nenaplněný sen jeho předsedy Pavla Rychetského, že by chtěl, aby rozhodnutí této instituce byly jako rány z děla. Řekněme si upřímně – je to pěkná představa (pokud to ovšem nedopadne jako s výstřelem z Aurory, což se pohříchu též stává), ale vzhledem k negativně zákonodárnému poslání Ústavního soudu skutečná kanonáda musí přijít z parlamentu, protože těch patnáct brněnských střelců, z nichž navíc čtyři odmítli pálit stejným směrem, je jen předsunutá hlídka.

Že do tuzemského volebního práva je třeba vrhnout nějaký brizantní granát, je jasné dávno. Co do rychlosti se naši ústavní kanonýři příliš nepřetrhli. Zato v úvodu nálezu všechny ujistili, že už se fakt nedalo dělat nic jiného, že už nebylo možno déle vyčkávat, a proto konečně stiskli tlačítko. Nevím, jestli to obstojí před soudem dějin, který je vyšší i než ten ústavní. Dost pochybuji.

Napadená ustanovení zákona o volbách do parlamentu jsou dvacet let stará. Problém je v tom, že někdy může existovat soubor ustanovení, z nichž každé jedno ústavní je, a přesto celek být ústavní nemusí. Prostinká logika říká, že jsou-li prohlášena za neústavní, dvacet let jsme volili v rozporu se základním zákonem. S úplně prostinkou logikou ale na to dost dobře jít nelze. Dlouho tvrdím totéž (naposledy jsem o tom psal v říjnovém čísle magazínu „I“ v článku „Demokracie nefunguje: volební nerovnost“). Objev Ústavního soudu, že „dvacet let je dostatečná doba, kdy již není dán prostor pro další toleranci neústavnosti,“ považuji za příležitost k trpkému úsměvu (to je tedy dočasnost, jak má být!). Autoři to „vyrovnali“ vtipným, byť asi pro neprávníky ne zrovna srozumitelným bonmotem, že „nemáme západní Halič, kde by bylo možno volební pravidla ověřit jako na konci 18. století při přípravě kodifikace soukromého práva.“ Nemáme. Ale jak patrno – přestěhovali jsme si západní Halič do českých luhů a hájů.

Ústavnímu soudu se evidentně zalíbilo v prognostickém prostoru. Trochu na pováženou je, jak v něm budou úspěšní zákonodárci. Ne aby to stihli (stihnou, jinak by si vypustili rybník a už by ho ani Krčín nedal dohromady, a navíc se nesmí ukázat, že temné varování prognostika z Lán či disentujících ústavních soudců mělo něco do sebe). Ale aby za dalších dvacet let ústavní soudci páté či šesté generace neřekli, že se to zase nepovedlo.

Na druhou stranu: ústavněprávní filipika obsahuje patrně nechtěnou, ale poměrně silnou obranu současné vlády. Mám na mysli formulaci, kde se mluví o situacích, kdy „nejistota o dopadech zákona je současně nejistotou o jeho regulačním obsahu“. Aha! Takže vláda může od této chvíle s jistým posvěcením dále vyvádět své normotvorné anticovidové představení (ostatně Ústavní soud třeba očkování přímo v této souvislosti uvádí).

Pozoruhodná je též poznámka Ústavního soudu, že „argumentace zlou vírou, snahou o zneužití postavení stávající většiny, nemůže být samostatným důvodem pro zrušení napadených ustanovení, nepřesáhne-li současně meze ústavního pořádku.“ Tedy: vypadá to, že teď přesáhla. Nebo ne? A čím konkrétně právě teď? To by bylo věru důležité zjištění, ale v nálezu je nehledejte, bylo by to marné.

Nutno ovšem říci, že v takových (a podobných) případech si Ústavní soud (většinou) uvědomuje, že „uplatňování politické odpovědnosti... není předmětem ústavní regulace“. Bohužel to říká v souvislosti, která je mi popravdě trnem v oku: přiznává, že by z hlediska ústavy bylo „průhlednější, kdyby se politické soutěže účastnily politické strany se svými volebními programy a kandidáty samy za sebe“ (no jistě: jde-li o voliče, politická soutěž přece musí být soutěží programů, nikoliv uměle vytvářených subjektů, které se po volbách zase rozpadnou), ale pak nad tím pilátovsky mává rukou s odůvodněním, že to je právě problém „politický, nikoliv ale právní“. V duchu nálezem oblíbeného „prognostismu“ dím: „To se ovšem uvidí.“ A určitě to nebude trvat dvacet let.

Co z toho plyne?

1. Český občan dosud nemohl volit do Poslanecké sněmovny podle principu rovnosti. A rovně volit nebude, pokud nebude dodrženo zlaté pravidlo volební relace: do obecních orgánů volit ve volebním obvodu obce, do krajských v obvodu kraje, do celostátních ve volebním obvodu státu. Jinak je v poměrném systému rovnost vždy poškozena.

2. Předvolební koalice mají být i koalicemi povolebnímiprogramovými.

Co z toho neplyne, ale plynout by mělo?

3. Rovnost volebního práva je v recentní společenské a politické situaci vyloučena, nebudou-li zároveň řešeny přinejmenším tři otázky, které nález Ústavního soudu pomíjí (nebyly součástí návrhu): korespondenční volby, režim „karantéňanů“ (tj. osob, které jsou z jakýchkoliv důvodů v nucené nebo dobrovolné izolaci) a režim krizového stavu.

Jinak to s významem tohoto nálezu dopadne stejně jako s tím slavným dělem pro cara Fjodora. Obří, těžkotonážní, ale bitvu vyhrát nepomůže. Natož pak bitvu o volební rovnost.

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

Všechny články INFO.CZ o změně volebního zákona najdete tady >>>

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital