Z prostých demokratických součtů se stala složitá rovnice. Stát a právo jsou v krizi, píše Karel Havlíček

PRÁVNÍ FILOZOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Dnes, v pátek 9. dubna, by možná měl nějaký pozorný kastelán veřejného provozu zacinkat zvoncem, jako když atleti vbíhají do posledního kola. Zkrátka upozornit, že cíl se blíží. Zbývá nám přesně posledních šest měsíců do voleb. Bude se finišovat a každý to pojme po svém. Někdo bude měnit ministry, jiný nabízet nereálné kompenzace, další kritizovat jakýkoliv vládní krok, prostě – ten dělá to a ten zas tohle. Nechci být špatným prorokem, ale nějak se mi nezdá, že by se šnečí tempo, které nasadila tato společnost, nějak zrychlovalo. Spíš mám dojem, jako bychom se zastavili na místě a jen vyklusávali. Alespoň pokud jde o demokracii a právní stát.

Demokracie v podobě, do jaké jsme ji vypěstovali, je křehká květinka, s níž si momentálně tak docela neví rady prakticky celý euroatlantický svět. Snáší totiž (ta současná demokracie) mnohé, ale nesnáší společnost rozdělenou na dvě v podstatě stejné části, neboť na to je matematicky moc jednoduchá. Měla by v ní platit většina, jenže Většinářů je jen o malinko více než Menšinářů – a ještě přebíhají z jednoho tábora do druhého. Měla by v ní platit (v tom se od ryzí aritmetiky liší) ochrana menšin, jenže identitární boom způsobil, že už ani nevíme, kdo jsou přesně ty menšiny. Máme menšin víc než většin, a tudíž se nám v součtech začínají objevovat neznámé. Z prostých demokratických součtů (rozhoduje vůle většiny při respektu k právům menšin) stává se složitá rovnice. Prezident republiky vyhlásí s nevídaným předstihem volby, Ústavní soud zruší v nevídaném okamžiku část volebního zákona, zákonodárci v nevídaném spěchu řeší přepočítací metodu. Má být jedna a jedna rovno dvěma? Je vůbec jedna rovna jedné? S nějakým zaokrouhlením? S nějakým bonusem? Ale zajisté. Tři mušketýři také byli čtyři. Jenže zjednodušili si to tím „jeden za všechny a všichni za jednoho“. K tomu tedy máme daleko.

Místo abychom ústavní a právní rámec voleb jako klíč k demokratickému uspořádání zkvalitňovali (což by znamenalo pracovat na materiálních základech demokracie a na inovaci modelu, který mnoho svých možností již vyčerpal, neboť byl konstruován ve zcela jiných společenských podmínkách), pachtíme se teprve nad tím, jak to vůbec pojmout. Bylo-li vskutku pravým důvodem zajistit (konečně) ústavně proklamovanou rovnost voličských hlasů, změna přepočítacího mechanismu ji nepřinese. Uvidíme, jestli přinese „lepší“ nerovnost. Existuje lepší nerovnost?

Právní stát není o mnoho robustnější. Přešlechtili jsme si jej tak, že místo vlády práva vytvořili jsme vládu práv. To jsou však dva zcela rozdílné pojmy. První znamená respekt k přirozeným spravedlivým pravidlům a jeho tvrzený beton je tvořen organickou směsí práv a povinností, moci a odpovědnosti. Druhý je založen na fantasmagorické představě (rád bych řekl – na utopii, jen mi samo to slovo připadá, přes všechnu naivitu, kterou v sobě skrývá, příliš vznosné pro to, co chci označit), že „nám“ (Námům) patří pouze práva, kdežto povinnosti, pokud to bez nich tedy nejde, patří výlučně „jim“ (Jimům). Jen dobře nevíme, kdo jsou to ti Jimové. Obyčejně se tváříme, že Jimové jsou stát. To nejméně bolí a dá se do toho snadno kopnout. Čas od času se domáháme, aby nám stát vrátili, na což Jimové vyslechnou pár rekonstruktérů, pokývají hlavami a jede se dál. A z nás se stávají Námové, kteří si jdou zase sednout na náplavku a dumají, jak to vlastně je:

My, Námové, jsme přece lid, není-liž pravda? Z lidu pramení nejen všechna moc ve státě, ale každý jeden z nás se rodí svobodný, rovný a důstojný, jako nositel základních práv nejvyššího ranku. Když Jimům došlo, že práva a svobody máme, začali vymýšlet nové. To by tak bylo, aby se něco nenašlo. A ne že by se to muselo realizovat. Stačí slíbit. Pak si nějaký Jim začal drbat hlavu – a kde prý jsou ty povinnosti, když to bez nich nejde? A hned se zase pustili do soutěže, kdo do Námů napere víc povinností. Když došly ty skutečné, přirozené, nezajímavé, neboť z nich plyne odpovědnost, vrhli veškerou tvořivost do nesmyslných zákazů a příkazů. A jelikož povinnosti jsou vesměs otravné a nesmyslné zákazy a příkazy ještě otravnější, řekli si Námové, že na tohle se mohou leda tak vykašlat, což ruče a každodenně činí. Tak tam jsme dovedli právní stát.

Existuje v takové situaci jediná záchrana: moudrá společenská smlouva. Jenže jak chcete uzavřít moudrou společenskou smlouvu, když Většinářů je jen o málo více než Menšinářů, takže prakticky stejně (možná dokonce zrovna dnes méně), ale ani jedna ze stran nemíní ustoupit (a to pomíjím, že i u té nejvýhodnější smlouvy win-win musí tak trochu ustoupit obě strany, jinak to není smlouva, nebo není výhodná)?

Máme problém, přátelé. Vážný problém. Zvoní do posledního kola, za půl roku nás čekají volby. A my, Většináři, Menšináři, Námové i Jimové, místo abychom řešili, jak zlepšit naši demokracii, stát a právo, zabýváme se dysfunkčními antigenními testy pro každého baču v nejodlehlejší salaši. Ano, ty ovce k tomu možná sedí.

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

Zbytek textu je pro předplatitele
dále se dočtete:
  • Existuje lepší nerovnost?
  • A na co skomírá právní stát?
sinfin.digital