KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | První lednový týden nového roku naplno vyjevil problém, který v „postpravdové“ společnosti vyrůst musel, i kdybychom se na hlavu stavěli. První vakcíny proti covidu-19 sotva stačily vychladnout na předepsanou hlubokomraženou hodnotu a my, občané vyspělého regionu, který se dávno právem chlubil vymýcením hrůzných chorob, na němž mělo rozhodující podíl očkování, řešíme sofistikované otázky diskriminace (a hlavně „diskriminace“).
Na ten problém je zaděláno v progresivistické interpretaci katalogu základních práv a svobod, která za hříšnou považuje myšlenku, že integrální součástí tohoto souboru jsou i základní povinnosti. Právo v objektivním smyslu – včetně základního, ústavního práva – je z neselhávající logiky postaveno na binárním principu: každému subjektivnímu právu či svobodě nutně musí odpovídat subjektivní povinnost. Jenže utopický hyperliberalismus nezadržitelně nahrazuje právo v objektivním smyslu paraprávem a párovost práv a povinností je stále více vnímána jako zavrženíhodný měšťácký přežitek.
Aby bylo jasno, nehoruji pro zavedení povinného očkování proti covidu-19. Náš právní řád vymezuje infekční nemoci, které vyžadují očkování pravidelné či zvláštní; specifickou povahu pak má mimořádné očkování k prevenci infekcí v mimořádných situacích a očkování provedené na žádost osoby, která si přeje být touto cestou chráněna proti infekcím. Nejsa odborníkem přes koronavirus věřím expertům, že kdyby mělo být povinné očkování s covidem-19 spojeno, už by ho mezi tu snůšku elitních infekcí zařadili (i když oceňuji Steigerwaldův postřeh, že „víra je ve vědě malebný, ale bezcenný argument“).
Mluvím o něčem jiném. Skvěle to tento týden nakousl na Lidovkách Aleš Gerloch, když poukázal na tenkou červenou linii mezi znevýhodněním neočkovaných jako krokem nepřípustným a zvýhodněním očkovaných jako věcí přípustnou (podobně Jan Kysela na portálu Seznam Zprávy). Musíme to však brát tak, že nakousnuté je třeba dokousat a spolknout, nikoliv zhltnout a pak se tím soustem dávit.
Filigránské interpretační rozdíly vidí excelentní odborník. Doufejme, že o nich ví i exekutiva, otázkou ale zůstává, jestli je – zejména při pověstné „marketingové“ zdatnosti zdravotnického ministerstva – bude umět vysvětlit: nikoliv profesorům ústavního práva (ti se obejdou i bez toho), nýbrž 10 milionům lidí.
Nechat se očkovat, nebo naopak anticovidovou vakcínu odmítnout? K tomu se mohou z odborného hlediska vyjadřovat lékaři a další znalci. To mne bude zajímat. Laicky se k tomu může vyjádřit kdokoliv, samozřejmě. To mne příliš zajímat nebude (jak pravil jeden antický malíř, když se ševci nelíbilo, jak vykreslil lidskou nohu: ševče, drž se svého kopyta!).
Avšak právně je věc jasná: očkování proti covidu-19 je v této zemi věcí dobrovolnou. Znevýhodnit kohokoliv proto, že využil svého práva a vakcínu odmítl, je z právního pohledu zcela nepřípustné, jakkoliv bych si přál, aby u většiny převážil pozitivní názor a snad také přesvědčení, že svoboda druhých (totiž svoboda od nákazy) je stejně cenná jako má vlastní. Řekněme jistou kennedyovskou parafrází: že se nebudu ptát pouze na to, co pro mne učiní má země, nýbrž především na to, co mohu učinit já pro ni.
