Znevýhodňovat neočkované, nebo zvýhodňovat očkované? Když nemám kozu, ať chcípne sousedovi ta jeho!

Karel Havlíček

08. 01. 2021 • 06:00
KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | První lednový týden nového roku naplno vyjevil problém, který v „postpravdové“ společnosti vyrůst musel, i kdybychom se na hlavu stavěli. První vakcíny proti covidu-19 sotva stačily vychladnout na předepsanou hlubokomraženou hodnotu a my, občané vyspělého regionu, který se dávno právem chlubil vymýcením hrůzných chorob, na němž mělo rozhodující podíl očkování, řešíme sofistikované otázky diskriminace (a hlavně „diskriminace“).

Na ten problém je zaděláno v progresivistické interpretaci katalogu základních práv a svobod, která za hříšnou považuje myšlenku, že integrální součástí tohoto souboru jsou i základní povinnosti. Právo v objektivním smyslu – včetně základního, ústavního práva – je z neselhávající logiky postaveno na binárním principu: každému subjektivnímu právu či svobodě nutně musí odpovídat subjektivní povinnost. Jenže utopický hyperliberalismus nezadržitelně nahrazuje právo v objektivním smyslu paraprávem a párovost práv a povinností je stále více vnímána jako zavrženíhodný měšťácký přežitek.

Aby bylo jasno, nehoruji pro zavedení povinného očkování proti covidu-19. Náš právní řád vymezuje infekční nemoci, které vyžadují očkování pravidelné či zvláštní; specifickou povahu pak má mimořádné očkování k prevenci infekcí v mimořádných situacích a očkování provedené na žádost osoby, která si přeje být touto cestou chráněna proti infekcím. Nejsa odborníkem přes koronavirus věřím expertům, že kdyby mělo být povinné očkování s covidem-19 spojeno, už by ho mezi tu snůšku elitních infekcí zařadili (i když oceňuji Steigerwaldův postřeh, že „víra je ve vědě malebný, ale bezcenný argument“).

Mluvím o něčem jiném. Skvěle to tento týden nakousl na Lidovkách Aleš Gerloch, když poukázal na tenkou červenou linii mezi znevýhodněním neočkovaných jako krokem nepřípustným a zvýhodněním očkovaných jako věcí přípustnou (podobně Jan Kysela na portálu Seznam Zprávy). Musíme to však brát tak, že nakousnuté je třeba dokousat a spolknout, nikoliv zhltnout a pak se tím soustem dávit.

Filigránské interpretační rozdíly vidí excelentní odborník. Doufejme, že o nich ví i exekutiva, otázkou ale zůstává, jestli je – zejména při pověstné „marketingové“ zdatnosti zdravotnického ministerstva – bude umět vysvětlit: nikoliv profesorům ústavního práva (ti se obejdou i bez toho), nýbrž 10 milionům lidí.

Nechat se očkovat, nebo naopak anticovidovou vakcínu odmítnout? K tomu se mohou z odborného hlediska vyjadřovat lékaři a další znalci. To mne bude zajímat. Laicky se k tomu může vyjádřit kdokoliv, samozřejmě. To mne příliš zajímat nebude (jak pravil jeden antický malíř, když se ševci nelíbilo, jak vykreslil lidskou nohu: ševče, drž se svého kopyta!).

Avšak právně je věc jasná: očkování proti covidu-19 je v této zemi věcí dobrovolnou. Znevýhodnit kohokoliv proto, že využil svého práva a vakcínu odmítl, je z právního pohledu zcela nepřípustné, jakkoliv bych si přál, aby u většiny převážil pozitivní názor a snad také přesvědčení, že svoboda druhých (totiž svoboda od nákazy) je stejně cenná jako má vlastní. Řekněme jistou kennedyovskou parafrází: že se nebudu ptát pouze na to, co pro mne učiní má země, nýbrž především na to, co mohu učinit já pro ni.

Ano, vím dobře, že to zní hodně vznešeně a že doba je po těch 60 letech od Kennedyho prohlášení úplně jiná. Takže méně vznešeně. Z právního pohledu je plně přípustné, ba správné, aby jistá „kvalifikace“ (v případě očkování uměle získaná imunita a stejně tak ovšem i imunita získaná přirozenou cestou) umožňovala svému nositeli dosáhnout určitých výhod. Potvrďme mu to očkovacím pasem a výhody mu poskytněme! Lidé si jsou rovni v právech, ale nejsou stejní. Jistěže nedoběhnu tramvaj tak lehce jako Usain Bolt: v tom spočívá jeho zvýhodnění přirozené (talent, fyzické předpoklady) i uměle získané (tvrdý trénink). Nic by mě ovšem neopravňovalo mu toto zvýhodnění vyčítat, kdyby náhodou doběhl devítku, která se mně naopak ztratí v dáli.

O to půjde. Ale není to jen otázka právní, nýbrž i morální, světonázorová a rozumová. Jestli budeme schopni těm, kteří pro to něco udělali, jistá zvýhodnění přát. Jestli budou politici mít dost odvahy, aby se za systém oprávněných, racionálních a zdůvodněných bonifikací postavili. Anebo jestli převáží ten v tuzemsku tak známý myšlenkový postup: nemám-li kozu, kdežto soused ji má, neudělám nic pro to, abych také měl kozu, nýbrž aby sousedovi chcípla.

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

SDÍLET