ANALÝZA ADAMA STAWARITSCHE A MARTINA CÍRA | Představitelé státu opakovaně prohlašují, že stát nehodlá fyzickým či právnickým osobám v souladu s § 36 krizového zákona hradit jakoukoliv škodu. Závěr, že se stát tímto způsobem zbaví své objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou přijatými opatřeními, ale nelze přijmout, i když lze předpokládat, že případné spory se státem o náhradu škody budou složité a zdlouhavé a jejich úspěch nelze předjímat.
V souvislosti s vyhlášením nouzového stavu vláda původně, postupem dle krizového zákona, svými usneseními omezila volný pohyb osob a uzavřela obchody. Tato krizová opatření byla následně prodloužena, resp. nařízena ve formě mimořádných opatření ministerstva zdravotnictví dle zákona č. 258/2000 Sb., o veřejném zdraví, přičemž vláda toto prodloužení vzala na vědomí.
Aktuálně představitelé státu opakovaně prohlašují, že stát nehodlá fyzickým či právnickým osobám v souladu s § 36 krizového zákona hradit jakoukoliv škodu. Ministryně financí Alena Schillerová dokonce uvedla, že náhrada škody poškozeným nenáležela ani dle krizového zákona (neboť podle něj se má vztahovat zejména na případy zabrání majetku, vykonání uložené pracovní činnosti apod.), a je proto nerozhodné, zda jsou opatření vyhlašována dle krizového zákona, či podle zákona o veřejném zdraví, a proto vláda bude živnostníky a podnikatele podporovat jinými prostředky.
Tento postoj je odůvodňován mimo jiné tím, že by náhrady škod stály biliony korun a stát tyto prostředky nemá, resp. je musí vynaložit na jiné účely.
