Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Aktivisté u Nantes bojují o svoji rovnostářskou svatyni. Hodně se to vyhrotilo, říká novinářka

Aktivisté u Nantes bojují o svoji rovnostářskou svatyni. Hodně se to vyhrotilo, říká novinářka

Francouzská policie už skoro dva týdny rozhání okupovanou oblast ZAD u města Nantes, kde mělo vyrůst nové letiště. Vláda na začátku roku od plánu upustila, aktivisté ale zůstávají. Během desítek let vyjednávání totiž v místě rozvinuli několik alternativních zemědělských projektů, ve kterých chtějí pokračovat. Při střetech s policií byly zraněny desítky lidí na obou stranách – mezi nimi i novinářka ekologického deníku Reporterre Marie Astier, která pro INFO.CZ popisuje situaci na místě.

Můžeš vysvětlit, co přesně znamená ZAD?

Původní zkratka znamenala 'Oblast určená k zástavbě'. V souvislosti s plánovaným letištěm se ale ujal název 'Oblast, kterou je potřeba bránit'. O projektu letiště pro západní Francii se mluvilo asi 50 let, občas se na něj zapomnělo, pak se o něm zase začalo mluvit. Většina místních zemědělců se nechala vyplatit a odešla jinam, zůstali asi čtyři, kteří se rozhodli svou půdu bránit. A k nim se přidali další lidé. V oblasti se tak usadilo 200 lidí, kteří bojovali proti letišti a začali rozvíjet alternativní způsob života.

V jakém smyslu alternativní?

Začali vymýšlet nové ekonomické uspořádání a soběstačné zemědělství. Postavili si lehké příbytky, vznikla tam dvě pekařství, truhlářství, mají vlastní stáda i pole. Tak aby žili v co největším souladu s přírodou. Druhá rovina je politická – kromě boje proti letišti šlo postupem času o test alternativního kolektivního uspořádání, které funguje bez zásahu státu a institucí. Byla to forma vzdoru proti moci.

Takže si to můžeme představit jako takový větší squat…

Nevím, jestli to nazývat přímo squatem… Je tam pár kamenných domů, které byly osquatovány a dnes jsou v nich společné prostory. Ale kolem jsou spíš menší budky, karavany, přístřešky v lese nebo na poli. Také osazenstvo je dost rozmanité. Potkala jsem tam hodně chudých z okraje společnosti a vedle nich narazíte na lidi z bohatých intelektuálních rodin s velkým sociálním a kulturním kapitálem. Možná je to takový úkryt pro ty, co jim z nějakého důvodu nevyhovuje žít v dnešní společnosti. Samozřejmě je tam i hodně lidí s radikálními politickými názory, ale skoro bych je nazvala ještě něčím víc než aktivisty, jsou to lidé, co vážně uvažují o novém uspořádání světa a společnosti.

Prvotní cíl zadistů ale byl zabránit stavbě letiště, což se jim v lednu povedlo, takže tam ve výsledku o to letiště zas tak nešlo?

Určitě to bylo důležité, ale oni to berou tak, že je to teď jejich domov, kde něco tvoří a testují. Nemůžou to opustit. Navíc mě samotnou překvapila zvláštní atmosféra na místě. Díky plánu letiště se tam 40 let nezasahovalo do krajiny. Takže tam vidíte, jak to asi dřív vypadalo ve Francii. Jako by se tam zastavil čas. Vyskytuje se tam víc druhů zvířat i rostlin, ptáky slyšíte jasněji než kde jinde. Takže oni to teď berou tak, že tu půdu uhájili a mají nárok tam rozvinout svoje projekty.

Francouzská vláda si ale na romantiku moc nepotrpí, když tam 9. dubna poslala stovky policistů, aby oblast vyklidili…

Když vláda oznámila konec projektu letiště, řekla, že si přeje, aby všichni oblast opustili, a ti, co tam chtějí něco rozvíjet, se musí zaregistrovat. Problém byl v tom, že zadisté chtěli podepsat kolektivní úmluvu, protože pozemky chtějí spravovat kolektivně, jenže stát začal vyžadovat jedno jméno ke každé parcele, a to se zase nelíbí jim. Navíc to nejde udělat ze dne na den, mělo se déle vyjednávat. Jenže místo toho vláda poslala 2500 policistů. Zničili asi třicet příbytků. Každý den to teď vypadá tak, že od rána tam házejí slzné granáty a vyhánějí zadisty. Ti ale zůstávají a snaží se jim bránit, staví barikády a podobně. Hodně se to vyhrotilo na obou stranách. Domnívám se, že policie zneužívá svou sílu. Jako novinářka už jsem se účastnila mnoha demonstrací, ale takové násilí jsem ještě nikdy neviděla.

Marie Astier

Sama jsi byla zraněná, jak k tomu došlo?

Místní zrovna pořádali piknik. V jednu chvíli se rozhodli vydat na pochod s bubny směrem k poli, kde byli policisté. Všechno probíhalo v poklidu… Fotila jsem průvod. Jenže policie nechtěla, aby lidé zamířili do pole. Tak vytáhla slzný plyn. Jako novinářka ho znám z několika demonstrací, vím, jak účinkuje, ale tady to bylo přehnané. Nic jsem neviděla, vůbec jsem nevěděla, kde jsem. Pak začali házet ohlušující granáty. Jeden vybuchl hned vedle mě, pár vteřin jsem vůbec nic neslyšela. Hledala jsem východ, až jsem se konečně vymotala a uviděla, že krvácím z nohy. Ošetřili mě dobrovolníci a nakonec to není nic vážného, zůstala jsem týden na nemocenské. Je to nebezpečné pro všechny, kdo se tam ocitnou.

Ani to není pro zadisty důvod, aby odešli?

Oni nemůžou. ZAD je symbol. Symbol toho, že se dá žít jinak.

Je tedy symbolem pro ostatní sociální hnutí, která teď hýbou Francií?

Určitě, všichni mají společné to, že nesouhlasí s liberální vizí světa podle Macrona, kde se vše řídí konkurencí, velmi zjednodušeně řečeno. ZAD je symbolem kolektivu, což je slovo, které v sociálních hnutích velmi rezonuje. Podle mého názoru, pokud ZAD vydrží, dodá to velkou odvahu všem hnutím po celé Francii. A pokud Macron v ZAD neuspěje a zadisty se mu nepodaří vyhnat, bude to velmi silný signál pro ostatní, že jeho vize není jediná správná.

Probíhají teď nějaká vyjednávání, která by mohla vést ke kompromisu?

Obě strany se snaží vyjednávat, ale po svém. Například teď ve středu bylo setkání, ale nic z něj nevzešlo. Vláda jedná stejným stylem jako se železničáři: pořádá schůzky, ale nic nedělá, takže vlastně o žádné vyjednávání nejde. Je to trochu zoufalé. Důležité teď bude, aby se situace ještě více nevyhrotila, nedejbože aby někdo nezemřel. Macron dal lhůtu 23. dubna pro definitivní vyklizení. Buď něco změní vyjednávání a na lhůtu se zapomene, nebo deadline platí a pak se bojím, že tam dojde k novým násilným střetům.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1

', perex: '

Prezident Miloš Zeman se na Žofínském fóru zase rozpovídal. Nikoho sice tentokrát neposlal do tepláků jako vloni Zdeňka Bakalu, ani v Česku nehledal novičok, díky jeho moudrosti ale zase máme spoustu nových „idiotů“. Kromě komentátorů nově do hrdého klubu mentálů přibyli i sportovní komentátoři, ti kvůli komentování olympijské jízdy Ester Ledecké. Je škoda, že Zeman mezi idioty skromně nezahrnul i sebe, ve skutečnosti by jim totiž měl dělat předsedu.

', image: 'https://img.cncenter.cz/img/12/normal1050/4986174-img-milos-zeman-zofinske-forum-prezident-v0.jpg?v=0', views: 4503, title: 'Zoufalec týdne: Miloš Zeman. Komentář Petra Holce', imgCount: 7, type: 'wide gallery', url: 'https://www.info.cz/nazory/zoufalec-tydne-milos-zeman-komentar-petra-holce-30871.html' }, { id: 30343, date: '2018-05-19 06:00:00', body: '

-1

Link

Link

Link

Online reportáž se svatby můžete sledovat zde>>>

', perex: '

V sobotu čeká Velkou Británii další královská svatba. Ženit se bude druhorozený syn princezny Diany a prince Charlese Harry. Jeho vyvolenou je americká herečka Meghan Markleová a všichni napjatě očekávají, jak budou oslavy vypadat. Inspiruje se dvojice tradicí, nebo bude jejich sňatek naopak netradiční? Jisté ovšem je, že událost přítáhne velkou pozornost stejně jako se to povedlo u předchozích svateb členů britské královské rodiny.

', image: 'https://img.cncenter.cz/img/12/normal1050/4976045-img-svatba-velka-britanie-kralovna-kralovska-rodina-v0.jpg?v=0', views: 4390, title: 'GALERIE: Století královských svateb. Podívejte se na svatební dort Alžběty II. a zákulisí sňatku princezny Diany', imgCount: 32, type: 'normal', url: 'https://www.info.cz/magazin/galerie-stoleti-kralovskych-svateb-podivejte-se-na-svatebni-dort-alzbety-ii-a-zakulisi-snatku-princezny-diany-30343.html' }, ]; // Spust controller $('.main-article.next-article').nextArticleController({ articles: articles, mainArticleId: mainArticleId, nextArticleRenderer: { element: '.main-article.next-article', options: { renderCallbacks: [function(selectedArticle) { if (selectedArticle.type.indexOf('normal') < 0) $('.four-col.left.second').css({marginTop: 776}); }] } }, nextArticleLoader: { element: loaderSelector, options: { duration: 10 } }, scrollTarget: { element: loaderSelector, options: { tolerance: 200 } } }); }); })(jQuery);