Arabské jaro 2.0: Protesty v Africe nekončí. Horší čas si ale revolucionáři vybrat nemohli | info.cz

Články odjinud

Arabské jaro 2.0: Protesty v Africe nekončí. Horší čas si ale revolucionáři vybrat nemohli

KOMENTÁŘ PAVLA NOVOTNÉHO | Mají Súdán a Alžírsko šanci stát se spíše demokratickými či alespoň svobodnými zeměmi? Nebo je po egyptském vzoru opanuje armáda, která jen rozdává rozkazy a po politicích dupe v kanadách? Čekají Afriku další protesty? Převraty? Arabské jaro z roku 2011 nakonec přineslo více utrpení než svobody. Příčiny, kvůli kterým povstali především mladí lidé, se ale autokratickým režimům odstranit nepodařilo. I proto, že se o to ani nepokoušely.

Súdánci se včera na náměstích radovali z pádu nenáviděného prezidenta Umara Bašíra, který zemi řídil tvrdou a navíc ekonomicky nešikovnou rukou dlouhá tři desetiletí. Už dnes se ale (právem) obávají, že jejich zemi hrozí egyptský, ba obecně africký scénář. Vojáci – zkraje i krátce milováni za to, že sesadili diktátora – převezmou vládu sami. A už se jí nevzdají. „Jeden zloděj nahradí druhého,“ zhodnotil změnu pro list The Washington Post súdánský demonstrant Ahmad Ibrahím.

Je jistě otázkou, zda súdánské výložky mohou svému státu vládnout ještě drsněji a méně efektivně než Bašír se svými nejbližšími. Třeba egyptští sousedé si ale oproti prvnímu desetiletí nového století co do míry svobody pohoršili: prezidenta Husního Mubaraka (vládl v letech 1981 až 2011) jistě nelze označit za demokrata a i on samozřejmě před nástupem do funkce svlékl stejnokroj s lampasy. Na jeho panování ale teď, kdy zemi řídí jen naoko převlečený generál Abdal Fatáh Sísí, vzpomínají svobodomyslní Egypťané s nostalgií.

Cynici namítají, že armáda je mnohde v Africe i na Blízkém východě jedinou organizovanou silou schopnou režim jak sesadit, tak vytvořit. Což o to, svrhnout panovníka umějí uniformy skvěle i metodicky. Zato řídit společnost oblečenou do civilu se jim nedaří. Mohou ale argumentovat tím, že za ně není alternativa. „Zdejší tolerované opoziční strany neumějí generovat vůdce, kteří by si v okamžiku politické změny uměli říct o moc. Takoví lídři tu chybějí obecně, ať už jde o charismatické jednotlivce či předáky spontánně vzniklých hnutí,“ míní Zachariah Mampilly z americké Vassar College pro časopis Foreign Policy. „Proto dokáží vojáci tak rychle opanovat politický prostor,“ dodává.

K protestům bude v Africe stejně jako na Blízkém východě docházet nadále. Důvod? Arabské jaro sice skončilo povětšinou utopené v krvi i zmařené neschopností či nejednotou revolucionářů, jeho příčiny ovšem trvají. V Súdánu a Alžírsku, ale třeba také v africkém Zimbabwe donedávna vládli letití autokraté či diktátoři, kteří se opírali o zestárlé spolubojovníky, na ně nabalené byznysmeny a dočasně loajální generály. Mladí v jejich zemích sice mají vyšší vzdělání než otcové a na rozdíl od nich se plně orientují v digitálním věku, chybí jim ale jakákoli perspektiva. Lidská stejně jako společenská. Džob přidělují vládci nikoli podle znalostí, ale podle známostí či příslušnosti k té které rodině, respektive kmeni a etniku. Vládnoucí patriarchové nepustí talenty ve strachu o vlastní dominanci výše. S lepší zdravotní péčí roste počet obyvatel a snižuje se jejich průměrný věk. Mnohem vzdělanější jsou nyní ženy, na jejichž profesní budoucnost ale nemyslí africké ani arabské režimy skoro vůbec.

Řešení? Odchod do zahraničí, často na děravých gumových člunech přes Středozemní moře. Nebo angažmá v domácích protestech. „Současné dění je lekcí africkým i jiným autoritářům, že touha po svobodě, spravedlnosti a rovných příležitostech je univerzální,“ konstatuje pro keňský list Daily Nation badatel Marc Pierini z Carnegieho nadace pro mezinárodní mír.

Problém ovšem tkví v tom, že diktátoři se bez boje nevzdávají. O armádě nemluvě. Podporu ze zahraničí – ať už verbální, či jinou – nynější revolucionáři nezískají. Respektive, bude ještě chabější než ta, které se dočkali protagonisté Arabského jara. Tehdy byl svět odvahou mladých zaskočen do té míry, že se proti nim v první chvíli neodvážilo postavit ani Rusko s Čínou, jinak spolehliví globální garanti diktátorských režimů. Takovou chybu už neudělají a i Spojené státy mají jiného prezidenta. Ten předchozí byl jen váhavý, to nynější šéf Bílého domu si nevyzkoušené přechody ke svobodě nepřeje, protože je považuje za riskantní, ale také nerentabilní. S egyptským prezidentem Sísím si proto Donald Trump notoval, ačkoliv jistě ví, že Káhira dennodenně a rutinně porušuje lidská stejně jako občanská práva svých občanů.

Proti demokratickým experimentům v severní Africe jsou také bohaté sunnitské monarchie ze Zálivu, které jsou v současnosti klíčovým spojencem USA a Izraele v boji s Íránem. Svobodná arabská společnost jinde by totiž mohla inspirovat jejich vlastní poddané. Lze říci, že horší čas – tedy s ohledem na mezinárodní konstelaci – si severoafričtí revolucionáři vybrat nemohli. Jenže když musíš, neposlechneš ani moudré rady Západu toužícího po stabilitě ve tvé země, která v praxi znamená: Zůstaň tam, kde jsi, služ tomu, kdo Ti vládne, a hlavně mlč. 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud