Blízký východ se podobá Evropě 19. století. Nevidím ale prostor pro stabilizaci, říká sociolog | info.cz

Články odjinud

Blízký východ se podobá Evropě 19. století. Nevidím ale prostor pro stabilizaci, říká sociolog

Vývoj Blízkého východu určuje výbušná směs, která jen tak nezmizí. V rozhovoru pro INFO.CZ to vysvětluje sociolog Karel Černý z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy. Nejde o teroristy nebo dikátory, ale o dlouhodobé trendy jako je rostoucí počet obyvatel, nefungující města spolu s vyšší vzdělaností, rozvojem médií, velkými nenaplněnými očekáváními a politickými represemi. Podle Černého se díky tomu Blízký východ jen tak neuklidní a neuvidíme tam stabilní státy.

Zabýváte se jako sociolog vývojem na Blízkém východě a tvrdíte, že problémy této oblasti nejsou způsobeny jen islamismem či tamními diktátory, ale plynou z nerovnoměrné modernizace. O co se tedy jedná?

Na Blízkém východě podle mě v posledních padesáti letech dochází k nerovnoměrné sociální změně. Ta probíhala nepozorovaně, byla stranou mediálního zpravodajství i zájmu akademiků, ale vyústila do dnešní společenské a politické krize regionu. Něco podobného probíhalo v Evropě 19. a počátku 20. století. Tehdy to také v Evropě vytvářelo politickou nestabilitu. Docházelo k revolucím, rebeliím a terorismu, ale starý kontinent se s tím dokázal lépe vyrovnat.

Nerovnoměrný vývoj vidím ve čtyřech důležitých oblastech, které nejsou v souladu a čím dál více se rozcházejí. Jde o dramatickou demografickou změnu, která znamená, že roste počet obyvatel a přibývá mladých. Zároveň je tu rychlá sociální změna. Na rozdíl od našich představ, že Blízký východ a arabský svět jsou jen vesnice a velbloudi, žije 80–90 procent obyvatel této části světa ve městech. Nejde už o negramotné vesničany, ale vzdělané lidi. Rozšíření médií vede k tomu, že jsou informovanější. Oproti tomu pomaleji se mění ekonomika, která není schopna vytvářet dost pracovních míst pro další a další obyvatele a navíc je neproduktivní a závislá na ropné či jiné rentě. A k vůbec nejpomalejším změnám docházelo ve věci politických režimů. Tamní státy ztrácely schopnost vládnout na svém území, jsou čím dál tím méně schopné uspokojit požadavky svých obyvatel a dlouhodobě spíše posilují represivní aparát a autoritativní formu vlády. Lidé naopak mají stále větší požadavky na svoji spoluúčast na politice a rostou jejich požadavky na to, jak má správně politika vypadat. Celkově tedy příliš rychlé tempo sociální a demografické změny neodpovídá ekonomických změnám a už vůbec ne politickým změnám. Před arabským jarem řada režimů ještě utužila represe. To vytváří napětí a nestabilitu.

Co je příčinou demografické změny a proč se s ní Evropa dokázala vyrovnat, zatímco Blízký východ to nedokáže?

Znamená to, že se velmi rychle sníží úmrtnost, ale po dobu jedné až dvou generací se stále drží porodnost na stejně vysoké úrovni jako před tím. Výsledkem je v relativně krátké době dvou či tří generací několikanásobný nárůst počtu obyvatel. Zároveň to promění strukturu populace ve prospěch mladých dvacátníků a třicátníků.

Když jsem to srovnával s ostatními regiony světa, tak na Blízkém východě je tato změna nejrychlejší. Blíží se mu jen subsaharská Afrika. Někde se tato změna už zpomaluje – v Turecku, Tunisku či Íránu. To je podle mě jedna z důležitých příčin toho, proč právě tyto tři státy jsou na poměry Blízkého východu poměrně stabilní společnosti a proč je Tunisko jedinou zemí arabského jara, která má jistou šanci dotáhnout demokratizační revoluci do konce.

Karel Černý (1980)
Sociolog zabývající se Blízkým východem, konflikty a terorismem, autor několika knih na toto téma. Vystudoval sociologii na Filosofické fakultě Univerzty Karlovy, pobýval na Kalifornské univerzitě v USA. Autor mnoha odborných článků a mimo jiné i knih „Velká nestabilita. Blízký východ a nerovnoměrná modernizace.“ a „Jezídové – komunita na útěku“.

V Evropě probíhalo něco podobného, ale tato změna přišla v době, kdy starý kontinent dominoval světu hospodářsky i politicky, vytvářel si své vlastní kolonie. Přebytečné mladé obyvatelstvo, zejména mladí mužové, o nichž si tehdy Karel Marx myslel, že budou bojovat v revolucích na barikádách v Berlíně či Paříži, narukovali do koloniálních armád. Mohli tam ukojit své aspirace a zároveň velká část z nich zemřela. Ne v boji, ale před vynálezem antibiotik na různé nemoci. Ti, kteří nechtěli bojovat, mohli začít nový život do Ameriky, Jižní Afriky nebo Austrálie a tak naplnit své vyšší aspirace. Pro to se rozhodla většina lidí, místo aby se připojila, jak v to doufal Marx, k nějakému revolučnímu politickému hnutí. Zároveň v Evropě ruku v ruce s demografickou revolucí probíhala průmyslová revoluce, která pro stále početnější populaci vytvářela nová pracovní místa. 

Naznačujete tím, že stejně jako v Evropě 19. století rostou v posledních desetiletích aspirace obyvatel Blízkého východu ohledně jejich životní úrovně a politiky?

Ano, souvisí s tím ona zmíněná sociální změna. Společnosti, které byly před jednou či dvěma generacemi venkovské, jsou nyní velkoměstské. Z toho plyne, že je snadnější vytvořit nějaké masové politické hnutí, protože obyvatelstvo je koncentrováno v pár centrech a nežije už na venkově v oddělených vesnicích nebo kmenech. Navíc právě na urbanizaci se dá ukázat, jak jsou tamní režimy neschopné.

Od devadesátých let minulého století tamní vlády začaly rezignovat na plánování měst a poskytování základních služeb. Nefunguje svoz odpadu, zásobování vodou a neustále vypadávají dodávky elektřiny. Přitom do sedmdesátých či osmdesátých let nebyla velkoměsta arabského světa radikálně jiná než ta na Západě. Byla bezpečná, fungoval svoz odpadků, byly tam parky, naplánované ulice, bylo zásobování pitnou vodou. Obyvatele to obrací proti vládě a opozice to dokáže zužitkovat. Současně došlo k velkému rozšíření vzdělávacích systémů, což vedlo k tomu, že mladí lidé mají od života vyšší očekávání a zároveň jsou frustrováni, protože jejich podřadná práce neodpovídá formálně dosaženému vzdělání. Šíří se tedy mezi nimi opoziční myšlenky a ideologie.

Proč je rozšíření vzdělání frustrující? Není škola spíše nástrojem sociální výchovy, vytváření disciplíny a úcty ke státu, než místem kde bují opozice?

To první souvisí s klesající kvalitou středních a vysokých škol a to má i politické dopady. Do osmdesátých let minulého století byl arabský svět globálně první v tom, jaký podíl svého HDP dával na školství. Ale od určité doby klesá podíl bohatství, které vlády na tuto oblast vydávají, zatímco rychle vzrostl počet obyvatel a tím i počet žáků a studentů.

Vedlo to logicky k totálnímu zhroucení kvality veřejného školství. Například mladí Egypťané včetně lékařů vám řeknou, že se všechno musí naučit sami na soukromých hodinách a do školy chodí jen kvůli povinné docházce. Pro žáky a studenty je to živoucí doklad neúspěchu režimu, které deklaruje, že všem zajišťuje bezplatné vzdělání. Učitelé na základních a středních školách v přeplněných třídách a s nízkými platy žáky praktický nic nenaučí. Živí se pak tím, že po práci dávají soukromé lekce svým studentů, jejichž rodiče si to mohou dovolit zaplatit.

Přes nízkou kvalitu vzdělávání ale nepřestává platit, že člověk s vyšším vzděláním má vyšší ambice. Vzdělávací systémy tak vyprodukovaly daleko ambicióznější i asertivnější generaci lidí, než byly ty předchozí. Mají jiná měřítka a nejsou ochotni tolerovat režimům to, co by jim tolerovali jejich rodiče či prarodiče. Navíc se ve škole seznámili s opozičními ideologiemi. Režimy na Blízkém východě byly a často stále jsou represivní. Výjimečný stav někde platil po desetiletí a jeho součástí bylo omezení svobody sdružování a shromažďování – aby nevznikala opoziční hnutí. Shromažďovat a organizovat se mladí lidé mohli jen v kasárnách, vězeních nebo školách. Školství tak dokázalo obejít represivní mechanismy režimu. Přitom kasárna, vězení a škola jsou tradičně chápány jako instituce, které stát má k tomu, aby dozoroval a disciplinoval svou populaci. Růst vzdělanosti souvisí i s politickým islámem.

Vzdělanější muslimové více inklinují k politickému islámu?

Hodně studií ukazuje, že islám středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaných generací je jiný, než islám jejich rodičů či prarodičů, kteří neměli ambici číst si korán či hadíthy (příběhy ze života proroka Mohameda). Spokojili se s tím, jak jim islám předali jejich rodiče, duchovní, kmenoví náčelníci nebo súfičtí mistři. Šlo o tradiční pojetí víry. Vzdělanější lidé berou často náboženství jako osobní zodpovědnost: sám byste si měl vytvořit vlastní osobní vztah s bohem, sám si číst korán a sám si ho pro sebe správně vykládat a nespoléhat se na duchovní nebo jiné vykladače. Je to v souladu s politickým islámem. Ten navíc zdůrazňuje politický rozměr islámu, který měl stát naopak tendenci upozaďovat. Podle některých studií je to taková analogie s protestantismem v křesťanství.

Zmínil jste se také o tom, že součástí společenské změny je kromě přesunu obyvatel do měst a růstu vzdělání i působení médií.

Jde o věc, která začala už před arabským jarem, jež zpopularizovalo vliv sociálních médií. Nejde jen o sociální média. Podíl domácností, které mají televizory v arabském světě, je podle statistik stejný, jako na Západě. Existují studie o tom, že i holywoodské filmy promítané v Amánu či Damašku měly revoluční efekt, ačkoliv šlo o úplně normální běžné hrané celovečerní filmy. Ukazovaly totiž vysoký životní standard, který tamní lidé neměli. Mohlo to tak zvyšovat očekávají lidí a bylo to zároveň zdrojem jejich frustrace.

Hodně se také diskutovalo o efektu televizní stanice al-Džazíra, která zavedla snahu mít ve vysílání názor i protinázor. Třeba hlas z Izraele nebo Spojených států. Vedlo to k tomu, že změnila očekávání ohledně politické kultury. V arabském světě byli lidé například šokováni tím, když se dozvěděli, že izraelský prezident může být obžalován za korupci. A souzen nezávislým soudem a odsouzen do vězení. V arabském světě to bylo něco nevídaného a byl tu další zdroj frustrace.

Znamená to tedy, že lidé byli frustrováni z toho, že ekonomika a politika nefunguje tak, jak si představují, a to je obracelo proti státu a vládě?

Nebylo to tak, že by se ekonomika na Blízkém východě nevyvíjela vůbec. Statistiky ukazují, že například tvorba pracovních míst postupuje relativně rychleji než v Evropě. Jenže to nestačí, protože na pracovní trh vstupuje velké množství absolventů škol, kteří mají i díky vzdělání a médiím větší očekávání.

Ekonomiky na Blízkém východě zaostávaly a zaostávají za demografickou a sociální změnou od 80. let 20. století a toto zaostávání vyvrcholilo kolem arabského jara. Navíc jde často o tzv. rentiérské ekonomiky. Celý ekonomický systém je deformovaný a mají přebujelý veřejný sektor. Státy mají velké příjmy z těžby ropy nebo z takzvaných ropných remitencí. Vidět je to třeba v Egyptě, který sice nemá velké příjmy z ropy, ale každá desátá domácnost je závislá na někom, kdo pracuje v ropných monarchiích Perského zálivu a posílá domů remitence, tedy vlastně petrodolary. Žijí z toho celé vesnice. Navíc v Egyptě stát kontroluje příjem z provozu Suezského průplavu.

Státy mají příjem, rentu, která není závislá na tom, jestli obyvatelstvo pracuje a něco vyrábí a platí daně. Obyvatelé jsou režimu spíše na obtíž, protože se jim renta rozděluje. Kdyby bylo lidí méně, stát je na tom lépe. Zároveň příjmy z ropy umožnily některým režimům přežít vlnu revolucí arabského jara. Například Saúdské Arábii, která zvýšila dotace pro obyvatele a jednoduše dekretem pro ně vytvořila další pracovní místa, a tak utlumila jejich revoluční nálady. Otázkou ovšem je, jestli takoví zaměstnanci něco dělají a jestli je to efektivní.

A co frustrace politikou?

Podle různých indexů, které měří demokracii, je arabskému světu společné to, že se mu vyhnula takzvaná třetí vlna demokratizace, která od sedmdesátých do devadesátých let minulého století zasáhla svět od Španělska přes Latinskou Ameriku po východní Evropu a Asii. Před arabským jarem šel vývoj proti všem globálním trendům a také teď nevidíme v regionu příliš demokracie.

Státy Blízkého východu současně přicházely o schopnost vládnout na svém vlastním území a prosazovat tam svoje zákony. Například v Libanonu nebo v Jemenu dosáhl tento vývoj na začátku 21. století nové úrovně a teď je to podobné. Čím více státy ztrácely své schopnosti a svoji legitimitu, tím více investovaly do represe, armády a policie. Americký politolog Fareed Zakaria navíc upozorňuje na to, že ropná renta umožnila arabským režimům vybudovat téměř dokonalé dobře zaplacené bezpečnostní složky. Různí monarchové a autoritáři v 19. století v Evropě, kteří se o to také pokoušeli, si o tom mohli nechat jen zdát. Neměli na to prostředky ani technologie. Lidé si na to začali stěžovat. A to vedlo k dalším zvýšení represí. Arabské jaro rozpoutalo z pohledu lidí neadekvátní represe na legitimní požadavky, ať už šlo o Tunisko nebo Sýrii.

Když si tamní státy vybudovaly tak dokonalý represivní aparát, proč se potom značná část autoritativních režimů na Blízkém východě v průběhu arabského jara zhroutila?

Příčiny byly různé. Šlo o složení režimu, o to, jestli protestující byli homogenní populace jako v Tunisku, nebo rozdělená jako Bahrajnu nebo v Saúdské Arábii, kde tamní režimy přežily. V Egyptě armáda byla závislá na rekrutech z povinné vojenské služby, takže důstojníci se asi báli, že by vojáci přestali poslouchat, pokud by měli jít proti lidem z jejich vesnice či čtvrti. Navíc armádní důstojníci měli dojem, že armáda už nedostává tolik peněz jak tajné služby a policie a že ekonomiku ovládá syn prezidenta Husního Mubáraka a na ně se nedostává. Raději stáli stranou a čekali, neměli motivaci chránit prezidenta, ale postarali se, aby vojenské jádro režimu přežilo. 

Jaká je tedy podle vás budoucnost Blízkého východu?

Vzhledem k dlouhodobým trendům a neřešeným problémům nevidím prostor pro dlouhodobou stabilizaci. Nikdo nepředpověděl arabské jaro, takže by ode mne bylo asi dost troufalé tady předpovědět, co se stane s arabským světem. Ale asi ještě nějakou dobu uvidíme dezintegraci jednotlivých států a společností s výjimkou určitých částí oblasti jako je třeba Tunisko, kde je naděje na vybudování určité demokracie. Přetrvávání autoritářských režimů bude trvat, dokud budou tyto země závislé na rentě a nebudou mít tedy důvod, proč se dělit s obyvateli o moc. Je to obrácené heslo americké revoluce, žádné zdanění bez zastoupení. Když se neplatí daně – a v arabském světě je neplatí skoro nikdo – tak režim může lidem říkat, že nemají nárok na podíl na moci. A když neplatí daně, proč by měly rozhodovat o utrácení prostředků, které nejdou z jejich příjmů. Není tu legitimní poptávka po podílu na moci.

Evropa 19. století měla v tomhle oproti Blízkému východu štěstí. Kromě toho, že měla kolonie, současně s demografickou proměnou probíhala úspěšná průmyslová revoluce. Stát byl závislý na placení daní lidmi, kteří něco produkovali. A ti chtěli rozhodovat o svých daních. Vznikly národní státy s efektivní administrativou, došlo k postupnému prosazování občanských práv, politických práv a nakonec sociálních práv. Míra nerovnoměrnosti demografického vývoje, sociálního vývoje a rozvoje ekonomiky a politických změn byla nižší. A navíc do záležitostí modernizující se Evropy nikdo vojensky zvnějšku neintervenoval, což je ta nejhorší věc, co může Západ dělat: přilévat olej do ohně a myslet si, že když vojenské okupace fungovaly v „před-moderních“ společnostech za evropského kolonialismu, budou fungovat i dnes – v už tak výrazně destabilizovaných společnostech Blízkého východu.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud