Drastické útoky plynem jsou v Sýrii časté. Vinu nese Asad, Západ i Rusko | info.cz

Články odjinud

Drastické útoky plynem jsou v Sýrii časté. Vinu nese Asad, Západ i Rusko

Úterní chemický útok v syrské provincii Idlib a stovka jeho obětí. Mezi nimi drobná těla dětí zadušená zákeřným plynem. Podle Lékařů bez hranic šlo zřejmě o kombinaci chloru a sarinu. Kdo za použitím toxických látek stojí, zatím není jasné. Vinu odmítá Rusko, Sýrie i povstalci. K útoku došlo jen pár dnů poté, co z Bílého domu zaznělo, že Američané už nepovažují za prioritu sesazení syrského prezidenta Bašára Asada. Oproti předchozí administrativě tak jde o významný obrat. 

Byl to slavný okamžik, když prezident Barack Obama vytyčoval v létě 2012 svou metaforickou červenou linii. Varoval, že pokud syrský prezident Bašár Asad použije chemické zbraně, jejichž vlastnictví tehdy připustil, Spojené státy odpoví nasazením síly. Občanská válka v Sýrii, duchovně vycházející z rebelií arabského jara, tehdy trvala něco přes rok. Syrský režim tehdy napětí mírnil: „Naše chemické zbraně nikdy nebudou použity proti syrskému lidu. Jedině proti vnější agresi,“ řekl tehdy mluvčí syrského ministerstva vnitra. 

21. srpna 2013 ale na předměstí Damašku, do Ghúty, dopadly podle OSN rakety naplněné 350 litry sarinu. Podle organizace Lékaři bez hranic tehdy zemřelo na 350 lidí, další tři tisíce utrpěly zranění. Svobodná syrská armáda pak mluvila dokonce až o 1 700 mrtvých. Šlo o nejhorší chemický útok od roku 1988, kdy Saddám Husajn v Iráku zplynoval Kurdy.

Režimní síly a povstalci se navzájem obviňovali, a přestože veškeré důkazy ukazovaly na podpis Asadova režimu, Organizace spojených národů (OSN) na viníka prstem neukázala.

Incident z Ghúty neznamenal jen překročení vytyčené červené linie – byl pořádným trojskokem do rudého teritoria. Západní velmoci slibovaly odplatu, podpora pro mezinárodní vojenskou akci ale postupně klesala. Barack Obama nakonec zůstal na případný úder sám a začal váhat. Moskva se nabídla, že zaručí likvidaci syrských zbraní hromadného ničení. A Obama definitivně couvnul.

Paradoxně se tak v tomto světle jeví americká invaze do Iráku, která byla ospravedlněna tím, že tamní režim vlastní zbraně hromadného ničení, přestože se poté žádné takové zbraně nenalezly.

Když srpen 2013 analytici nyní komentují, shodují se, že znamenal vstup do Sýrie pro mnoho nových sil s vlastními agendami – Ruska, Íránu, Hizballáhu či Islámského státu. Situace se stala nepřehledná. Byl to snad Asadův záměr, že se jako šachista v nesnázích snažil vyvolat paniku a nepřehlednost na bojišti?

Asadův režim – pokud to byl Asadův režim, který byl zodpovědný za zabíjení vlastních lidí zbraněmi hromadného ničení – každopádně přešel na novou vražednou taktiku. Vyměnil sarin za chlor, Syrsko–americká lékařská společnost (SAMS) uvedla, že od roku 2015 zaznamenala na syrském území desítky chemických útoků. Doktor Zaher Sahloul ze SAMS je přesvědčený, že chlorové bomby jsou součástí taktiky Asadova režimu jak rozptýlit, demoralizovat a vykořenit opozici.

Chemickým zbraním na bázi chloru se někdy přezdívá jako chemické zbraně chudých – není totiž těžké je vyrobit, skladovat, přepravit. Jejich účinek je přitom devastující. „Režim přišel na to, jak velmi levně zabíjet lidi a dostávat je z jejich domovů,“ tvrdí Annie Sparrowová, aktivistka v oblasti veřejného zdraví. „Je to jeden z motivů této války.“ 

Generální tajemník OSN António Guterres nyní varoval, že „v Sýrii se dějí válečné zločiny“. Tímto prohlášením to ale zatím končí. Stojí Organizace spojených národů před podobným fiaskem, jako během první války v Zálivu, kdy dlouho ignorovala používání chemických zbraní vůči Íránu?

„Co dělá svět? Přijímá rezoluce. Ale co dělá svět pro nás?," ptají se Syřané, kteří čelí chemickým útokům.

Naštvanost čiší i z představitelů okolních států. „Svět by tím, co se v úterý stalo, neměl být překvapen,“ říká libanonský premiér Saad Harírí. „Je to jen světové společenství, které svou nečinností syrskému režimu umožňuje přežívat. Do Bruselu každý přijel, aby tu udělal prohlášení. Ale režim už své prohlášení udělal v Sýrii. Bohužel nikdo nemá odvahu na to, něco proti tomu režimu udělat,“ zlobí se Harírí. Libanon je jedním ze států, na které syrská krize bezprostředně dopadá, tísní se tam totiž 1,5 milionu syrských uprchlíků a situace se stává neudržitelnou.

Do Bruselu se dnes sjely delegace sedmdesáti států, aby diskutovaly nad tím, jak se asi nyní žije Syřanům. Po posledním chemickém masakru ale podobné konference působí čím dál více jako bezzubé.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud