Články odjinud

Držitelka Pulitzera pro INFO.CZ: Je nebezpečné, když politici razí, že novináře nepotřebují

Držitelka Pulitzera pro INFO.CZ: Je nebezpečné, když politici razí, že novináře nepotřebují

V devadesátých letech získala Tina Rosenberg Pulitzerovu cenu za knihu, která popisovala, jak přežívá ve východní Evropě postkomunistický duch. Po více jak dvaceti letech se do Prahy vrací s novým novinářským přístupem, který se zaměřuje nejen na popis, ale i řešení situací. „Musíme také přinášet zprávy o tom, jak se lidé snaží problémy řešit. Co funguje, co nefunguje. Vtipné je to, že konzumenti zpráv – čtenáři, diváci – tento koncept velmi rychle pochopí. Novináři s ním mají mnohem větší problém,“ říká novinářka The New York Times pro INFO.CZ. Jak se pracuje žurnalistům za vlády Donalda Trumpa? A jaké jsou ohlasy na komentář neznámého autora o poměrech v Bílém domě? Více v rozhovoru.

V 90. letech jste získala Pulitzerovu cenu za knihu The Haunted Land: Facing Europe's Ghosts After Communism, která popisuje situaci ve východní a střední Evropě po půl století nadvlády komunismu. Jaké to pro vás je se nyní vrátit do Prahy?

Je to tu úplně jiný svět. Naposledy jsem tu byla, myslím, v roce 1992 nebo 1993, takže si dokážete představit, že od té doby tu proběhlo neuvěřitelné množství změn. Centrum města, v rámci kterého se pohybuji, vypadá celkem podobně. Ale jsem si jistá, že za jeho hranicemi se prostírá naprosto jiná země.

Jaký byl nejsilnější pocit, který jste si před více jak dvaceti lety z tohoto regionu odvážela?

Pocit to byl velmi nadějný. Vládl tu optimismus, cítila jsem tu energii.

Sledujete stále politiku ve východní a centrální Evropě?

Už ne. Můj zájem o sledování transformace postkomunistických zemích pocházel z toho, že jsem předtím žila v Latinské Americe, která prošla svou vlastní proměnou od diktatury k demokratickému zřízení. Porovnávala jsem tyto dvě oblasti.

Kdo je Tina Rosenberg?
Tina Rosenberg založila organizaci Solutions Journalism Network, která pomáhá novinářům a redakcím uplatňovat perspektivu řešení v jejich zpravodajské praxi. Během své kariéry psala úvodníky pro deník New York Times, přispívala rovněž do Magazínu New York Times a do desítek dalších titulů, včetně The New Yorker, Rolling Stone, Foreign Policy či The Atlantic. Napsala rovněž několik knih, mj. “Children of Cain: Violence and the Violent in Latin America”,“Join the Club: How Peer Pressure can Transform the World” nebo “The Haunted Land: Facing Europe’s Ghosts After Communism”, s níž vyhrála Pulitzerovu cenu a Národní knižní cenu. Za svou práci získala MacArthur Fellowship.

Společně s kolegy jste ve Spojených státech založili Solutions Journalism Network. Co koncept solutions journalism, v češtině řečeno žurnalistika zaměřená na řešení, vlastně přináší?

Práce novináře je definována tak, že upozorňuje na problémy, na to, co nefunguje. To je samozřejmě velice důležité. Ale je to jen polovina příběhu. Musíme také přinášet zprávy o tom, jak se lidé snaží problémy řešit. Co funguje, co nefunguje. Vtipné je to, že konzumenti zpráv – čtenáři, diváci – tento koncept velmi rychle pochopí. Novináři s ním mají mnohem větší problém.

Ale je to důležité. Naše organizace, kterou jsme založili v roce 2013, pracuje s novináři a organizacemi, kterým se snaží pomáhat přinášet takové příběhy s důrazem na vysoké standardy žurnalistiky.

Potkáváme se s mnoha novináři, které už nebaví psát jednu negativní story za druhou. O těch pozitivních se ale bojí psát. Bojí se, že to z jejich strany bude působit, jako by se někoho zastávali nebo jako PR. A to je pro novináře velký hřích. My jim tedy ukazujeme, jak to dělat dobře.

Jak těžké tedy je přesvědčit novináře?

Mysleli jsme, že budeme zažívat mnoho nevole vůči této myšlence. Ale není to tak. V počátcích nám novináři říkají: ne, ne, tohle není žurnalistika. Ale o pár minut později pochopí, o čem mluvíme. My totiž nechceme nabízet teoretická řešení. Neříkáme: tohle by se mělo dělat.

Nemluvím o oslavě lidí, kteří se snaží měnit věci. Mluvím o reportování o nich. O tom, co funguje, co nefunguje. A na to máme skvělé ohlasy.

Novinářka a držitelka Pulitzerovy ceny Tina RosenbergNovinářka a držitelka Pulitzerovy ceny Tina Rosenbergautor: Vojtěch Veškrna

Částečně je to dané i krizí, kterou dnes žurnalistika prochází. Před patnácti lety by nám, myslím, nikdo nevěnoval pozornost. Nyní máme v USA – a myslím, že Evropa je v tomto tak o pět let „pozadu“ – zkušenosti s ekonomickou, finanční a nyní i existenciální krizí. Novináři se ptají: proč nás lidé tak nenávidí? (smích)

Solutions journalism je jedna z užitečných cest, jak z toho ven. A proto i tato myšlenka postupuje rychleji, než jsme si představovali.

Mohla byste mi dát příklad, jaká témata se pro solutions journalism hodí?

Tento přístup je vhodný pro jakékoliv téma, které se týká větší skupiny lidí, více míst. Mnoho lidí má nějaký problém, mnoho z nich se ho snaží řešit a někteří to dělají tak, že si zasluhují, aby se o nich informovalo. Solutions journalism se nehodí pro tzv. breaking news, nehodí se pro témata, která se řeší jen na jednom specifickém místě. Pro cokoliv jiného se hodí.

Dám vám pár příkladů: kolik lidí na světě slyšelo o krizi, kdy vypukla ebola? Miliardy. A miliardy tím byly zděšeny.

Kolik lidí slyšelo o vzniku vakcíny, která ebolu léčí?

Tipnula bych, že podobně vysoká čísla.

Opravdu? Já myslím, že o tom neslyšel skoro nikdo. Viděla jsem o tom jen velmi málo zpráv. A to je to přitom velmi důležitá zpráva.

Máte nějaký další příklad?

Solutions journalism je dobrý v tom, že se lidé nemohou vymlouvat. Máme mnoho partnerů, kteří působí jako investigativní reportéři. Můžete si říkat, že pro ně se solutions journalism vůbec nehodí. Ale tak to není.

Nejprve odhalíte – například ve svém městě – nějaký problém, publikujete text a pak také popíšete, jak se s tím někdo dokáže popasovat lépe. Máme mnoho partnerů, kteří psali o tom, jak například jejich sousední město zvládá problém řešit i se stejně omezenými zdroji. A odpovědní lidé v jejich městě už se nemohou vymlouvat, že s problémem nedokážou nic udělat.

Studenti žurnalistiky v Česku se učí, že mezi tzv. zpravodajské hodnoty, které má správná zpráva obsahovat, patří negativita. Není pak těžké změnit nastavení novinářů?

Opravdu se u vás učí, že články lákají pozornost kvůli tomu, že jsou negativní?

Ano.

To je bláznivé. Praxe totiž ukazuje, že solutions journalism přitahuje více čtenářů.

Mnoho průzkumů ukazuje, že jsou takové zprávy mnohem více sdílené. Například jedno z videí, které vzniklo pro naši sekci Fixes (speciální sekce The New York Times, která funguje na principech solutions journalism – pozn.red.), bylo nejsdílenějším videem na webových stránkách The New York Times. The Gurdian má podobnou rubriku. Jeden z deseti čtenářů sdílí články v ní publikované.

A je jasné proč. Tyto příběhy jsou prostě zajímavé.

Nebudete sdílet s ostatními další story o tom, jak špatný je v zemi vězeňský systém. Pokud si ale přečtete o zajímavých změnách, kterými prochází, tak vás to zaujme.

Lidé také zůstávají v takových případech na stránkách mnohem déle a mnohem více je to zasáhne. Vede to i k tomu, že si médium předplatí. Tyto příběhy prostě přitahují pozornost. Vyvolávají v lidech emoci, a ta nemusí být nutně negativní: mohou cítit nadšení, povzbuzení, radost z něčeho nového. A to platí především pro mladé lidi.

V The New York Times máte speciální rubriku nazvanou Fixes. Jaké jsou vaše zkušenosti?

Neznáme přesná čísla, jak si rubrika vede. Ty nám nesdělují. Často také záleží samozřejmě i na tom, do jaké míry je zpráva promovaná na úvodní straně. To my přímo neovlivníme.

Máma ale data od některých našich partnerů. A řekla bych, že většina z nich došla k opravdu dobrým výsledkům.

Vaše poslední kniha nese název Join the Club: How Peer Pressure Can Transform the World a zmiňuje také termíny jako aktivismus nebo tzv. peer pressure, tedy pozitivní nátlak okolí. Měli by podle vás být novináři aktivističtí?

Ne, myslím, že ne. Jsem v tomto tradicionalistika. Ale zároveň tvrdím, že solutions journalism není aktivismus. Je to jen reportování. Není o tom, že byste se připojoval na něčí stranu. Je to pouze přinášení zpráv. Může fungovat v tradičních hranicích novinařiny.

Jaká je ale situace v médiích obecně? Nestává se dnes vzhledem k polarizující se situaci v domácí i zahraniční politice čím dál více amerických novinářů aktivisty?

Ne. Ale myslím, že dnes už je jen publikování pravdivé story vnímáno jako aktivismus.

Zastavme se u toho na chvíli. Celý problém toho, proč lidé nedůvěřují novinářům, má několik příčin. Jednou z nich je ideologismus. Jsou lidé, kteří kvůli svému přesvědčení prostě nikdy nebudou věřit tomu, co se objeví v The New York Times. A nic to neovlivní.

Pak jsou tu lidé, kteří jsou prostě jen zmatení. Na Facebooku se jim objeví nějaká zpráva. Jak zjistí, jestli to je, nebo není fake news? V USA existují organizace, které se věnují ověřování zpráv. Ale lidé, kteří nevěří mainstreamovým médiím, nebudou věřit ani jim.

Podle mě je tu ale ještě jeden důvod, o kterém se moc nemluví a v němž může být solutions journalism užitečný.

Dám vám opět příklad: spolupracujeme s jedněmi novinami v Alabamě. Zeptala jsem se tamních lidí, co si myslí o tom, jak mainstreamová média pokrývají dění v Alabamě. Všichni mi říkali, že je to hrozné, že z nich dělají ignorantské „vidláky“. Říkala jsem: dobře, co je na tom nepřesného? Odpovídali, že to není zkreslující, že opravdu dělají věci, kvůli kterým takto působí. Ale že také dělají mnoho věcí, které takové nejsou, ale mainstreamová média se o ně nezajímají.

Jde o způsob výběru zpráv. Myslím, že i z toho pochází nedůvěra v novináře.

Pozornost po celém světě i v Česku upoutal text anonymního autora, který nedávno vyšel v The New York Times a popisuje alarmující situaci v Bílém domě, kdy podle neznámého vysokého úředníka před prezidentem Donaldem Trumpem jeho spolupracovníci musí některé materiály dokonce schovávat, aby nenapáchal škody. Co si vy – jako někdo, kdo k tomu má poměrně blízko – o celé kauze myslíte?

Nebyla jsem tomu úplně blízko. Můj šéf je ten, kdo učinil rozhodnutí o vydání článku. Ale věřte mi: já netuším, kdo text psal. Je to kontroverzní samozřejmě už proto, že lidé teď rádi tipují, kdo je autorem.

Jde o velmi neobvyklou situaci. Myslím, že The New York Times – alespoň podle toho, co vím – nikdy předtím nevydal text anonymního autora. Ale tentokrát cítili, že to má zpravodajskou hodnotu. Myslím, že fakt, že o článku mluví takové množství lidí, to potvrzuje.

Mění se v současnosti výrazně vztahy mezi politiky a novináři? Může to být obecnější fenomén?

Myslím, že evropská novinařina byla vždy více propojena s politickými stranami. U nás to do takové míry nebylo. Nyní se tam ale postupně dostáváme, protože lidé vnímají média jako opozici vůči současnému vedení.

Myslím si ale, že je velmi nebezpečné, pokud politici mají postoj, že mohou komunikovat s lidmi skrze své vlastní kanály a novináře nepotřebují. V tomto bodě ještě nejsme. Náš prezident sice o médiích mluví jako nepřátelích lidí, ale zároveň stráví velmi mnoho času tím, že tato média sleduje a je doslova posedlý tím, co o něm píší.

Pokud vezmeme vše, o čem jsme se spolu dnes bavily, myslíte, že novinařinu může stále ještě čekat budoucnost?

Já věřím, že ano. Myslím, že téměř všechny změny, kterými novinařina prošla v posledních dvaceti letech, byly zaměřeny na způsob, kterými zprávy přinášíme. Samotný koncept, o čem bychom měli psát, co naše čtenáře zajímá, se změnil jen velmi málo. A nyní došlo konečně i na to. Jsme nyní v krizi, ale žádná krize nesmí zůstat nevyužita.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud