Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

„Frontu na úřadu jsem nestál 10 let a průkaz mi stačí jeden“ říká expert na e-Government

„Frontu na úřadu jsem nestál 10 let a průkaz mi stačí jeden“ říká expert na e-Government

Při pohledu na to, jak fungují elektronické služby veřejné správy (takzvaný e-Government) v Estonsku, si Čech připadá jako by měl stroj času, se kterým se podívá o několik let kupředu. Vše od placení daní, přes založení firmy, po hlasování ve volbách Estonci zařídí z pohodlí domova přes internet a na úřad nemusí ani kvůli placení daní nebo sociálním dávkám, které stát vyplácí automaticky.  „Nemám sebemenší důvod kvůli úředním věcem vycházet z domu. Vůbec nedokážu pochopit dobu před deseti, patnácti lety. Myslím, že tehdejší doba v Estonsku je velmi podobná tomu, co máte dnes vy v České republice,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ odborník Andres Raieste, který pomáhal se zaváděním digitalizace veřejné správy v Estonsku. Právě on se velkou měrou zasadil o to, že malá baltská země patří v oblasti poskytování služeb e-Governmentu ke světové špičce. Proč právě Estonsko a má Česko šanci se mu přiblížit?

Symbolem nefungující elektronizace veřejné správy se staly nekonečné fronty na úřadech. Jak je to dlouho, co jste naposledy stál v takové frontě?

To si opravdu nemůžu vzpomenout. Pravděpodobně v dětství, možná někdy před deseti lety.

Podobným symbolem je i peněženka plná dokladů. Kolik průkazů máte v peněžence vy?

Mám tu jeden průkaz totožnosti, dvě bankovní karty a kartičku potřebnou pro vstup do práce. Takže vlastně jen jeden průkaz – identifikační kartu.

Jak identifikační karta funguje?

Tohle je moje identita. Je to všechno, co o mě vláda potřebuje vědět, v podstatě nahrazuje můj vlastnoruční podpis. Nikdo po mě ani podpis nemůže chtít. Abych byl upřímný, už ani žádný podpis nemám – pokaždé je totiž jiný. S touto kartou mám jednoduše přístup ke všem službám státu a nikdo nemůže požadovat, abych se prokázal jiným dokladem.

Takže to funguje jako moje občanka, řidičák, karta zdravotního pojištění, vstup do knihovny, ale i jako věrnostní karta do mých oblíbených obchodů nebo karta pro placení daní. Studentům to slouží také jako studentský průkaz. Potřebujete prostě jen jednu kartu, nic víc.

Máte jeden průkaz na všechno, zmizely fronty na úřadech, volby probíhají elektronicky. Co se v porovnání s dobou před deseti lety ještě změnilo?

Změny přicházely postupně. Nebylo to tak, že byste najednou e-Government „zapnuli“ jako světlo. Je proto těžké popsat, jaké to bylo dřív a jaké je to dnes. Vzpomínám si jen na ty fronty a studentský průkaz. Dnes nic takového nemáme, Estonci nenavštěvují vládní budovy – jediným důvodem, proč jít na úřad, je svatba.

Nemám sebemenší důvod kvůli úředním věcem vycházet z domu. Služby e-Governmentu zjednodušují můj každodenní život. Kontakt s úřady proto neberu jako povinnost nebo něco, co podstupuji nerad. Je to pro mě naprosto přirozené. Vůbec nedokážu pochopit dobu před deseti patnácti lety. Myslím, že tehdejší doba v Estonsku je velmi podobná tomu, co máte dnes vy v České republice. Představte si, že nikam nemusíte chodit, všechno funguje tak nějak automaticky, je to prostě běžná součást našeho života bez zbytečné byrokracie a nákladů.

720p 360p
Teufelsberg: Ďáblův kopec

V Estonsku jste pomáhal s projektem digitalizace estonské veřejné správy. Představte si, že jste se dnes stal poradcem vlády v České republice pro zavádění e-Governmentu, co by byla vaše první rada?

Obrátit se na místní lobbistické skupiny, které mají nejsilnější zájmy v této oblasti – například na obchodní komory, které chtějí usnadnit registraci firem, nebo na další skupiny, které například požadují odstranit překážky při placení daní a podobně. Pak je potřeba určit strategie a hlavní oblasti, které se musí zlepšit. Úkolem vlády je pak stanovit plán, jak bude tato strategie implementována, a přijmout nové zákony. Pozadu ale nesmí zůstat ani společnost, která musí být do celého procesu zapojena.

Estonsko je v oblasti e-Governmentu považováno za globálního lídra. Co za tímto úspěchem podle vás stojí?

Je to způsobem našeho myšlení. Zatímco některé státy začaly budovat IT sektor a až na druhém místě přemýšlely, kdo to bude používat, my jsme zvolili jinou cestu. My jsme začaly přemýšlením, jak postihnout co největší masy lidí, jak můžeme změnit některé části fungování vlády, jak zasáhnout společnost co nejvíc to jde. Až pak jsme přijali nové zákony a regulace. Pracovali jsme hlavně na tom, abychom získali důvěru lidí a dokázali jim, že chceme zlepšit kvalitu jejich každodenního života.

Některé státy se sice snaží zlepšit e-Government, ale nejsou tak efektivní, protože na to jdou ze špatné strany. Důležité je přilákat masy například tím, že zjednodušíme výběr daní a uděláme z toho příjemnou záležitost bez čekání na úřadech. Lidé tomu pak začnou důvěřovat a to je klíč k úspěchu. Estonsko toho dosáhlo tolik hlavně díky důvěře, protože když tomu lidé věří, je zavedení e-Governmentu mnohem snazší.

Jak se tedy Estonsko k myšlence soustředit se na e-Government dostalo?

Po rozpadu Sovětského svazu nemělo samostatné Estonsko žádné průmyslové odvětví, ve kterém by nějak zvlášť vynikalo. Bylo něco jako nepopsaný list papíru, muselo se proto rozhodnout, na co svou ekonomiku zaměří. A objevil se nápad vytvořit průmysl založený na špičkových technologiích a IT odvětví, které v tu dobu zažívalo světový boom. Protože jsme v tu dobu neměli nic jiného, tohle se stalo hlavní politikou, na kterou jsme se rozhodli soustředit.

Objevují se názory, že je pro Estonsko jako malou zemi s 1,3 miliony obyvatel zavedení e-Governmentu jednodušší než pro početnější státy. Může být tohle důvod estonského úspěchu?

Do určité míry je to pravda, protože pokud se jedná o federaci, je zavádění e-Governmentu obtížnější. Vyžaduje totiž určitou centralizaci moci, v rámci federace máte naopak různé zákony a regulace na více úrovních. Ale pokud země není federací, na její velikosti až tak nezáleží. Řekněme, že elektronizace veřejné správy je v rámci jednoho amerického státu snadná, ale zavést pravidla pro celé USA už je obtížné. Stejně tak může e-Government fungovat i v kterékoliv evropské zemi, která má centralizovanou moc. Neexistuje rozdíl mezi Estonskem, Českou republikou, Finskem nebo Švédskem – všude je to stejné. Příklady toho, že na velikosti země nezáleží, můžeme vidět po celém světě.

Model e-Governmentu, který funguje v Estonsku, tedy podle vás může být bez problémů zaveden i v Česku?

Rozhodně. Stejná elektronizace veřejné správy funguje i na Novém Zélandu nebo Švédsku. V některých oblastech jsme o něco úspěšnější, ale ten model je stejný. Není proto důvod, aby e-Government platný v Estonsku nefungoval v České republice.

Můžete popsat některé obtíže, se kterými jste se při elektronizaci veřejné správy museli vypořádat? V Česku se hovoří například o tom, že na vesnicích není dostatečné internetové připojení nebo že na zavedení e-Governmentu přitíží starším lidem, kteří s novými technologiemi neumí.

Stejné problémy jsme řešili i my. V první řadě jsme museli investovat do infrastruktury. V 90. letech jsme v nadsázce říkali, že z internetu uděláme další základní lidské právo. Aby měl k připojení přístup skutečně každý, vláda nechala na venkově vybudovat „internetové kiosky“. Lidé ze všech koutů země tak mají místo, kde je dostupný internet – takový přístupový bod. V kiosku je počítač s internetem, kam můžou lidé přijít a vše potřebné odsud zařídit.

Estonsko určitě nechce usnout na vavřínech. Jaká další zlepšení plánuje do budoucna?

Strávili jsme hodně času tím, aby byly vládní registry propojené – vzájemná propojenost byla základem toho, aby e-Governnmentové služby fungovaly, byly transparentní a omezily administrativní překážky. To bylo stěžejní a řekl bych, že stále nejme hotovi.

Nahromadili jsme obrovské množství informací a dat o celé společnosti a teď je čas začít dělat na strategiích, které budou založeny na těchto údajích. Díky datům můžeme služby lidem víc personalizovat. To znamená, že si vezmeme informace, které o konkrétním obyvateli víme a řekneme si, jakým způsobem můžeme zlepšit kvalitu jeho života. Služby budou každému šité na míru. Stejné je to i s firmami – na základě informací, které o ní máme, jí nabídneme služby, které jí pomohou v rozvoji. 

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744