Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

„Frontu na úřadu jsem nestál 10 let a průkaz mi stačí jeden“ říká expert na e-Government

„Frontu na úřadu jsem nestál 10 let a průkaz mi stačí jeden“ říká expert na e-Government

Při pohledu na to, jak fungují elektronické služby veřejné správy (takzvaný e-Government) v Estonsku, si Čech připadá jako by měl stroj času, se kterým se podívá o několik let kupředu. Vše od placení daní, přes založení firmy, po hlasování ve volbách Estonci zařídí z pohodlí domova přes internet a na úřad nemusí ani kvůli placení daní nebo sociálním dávkám, které stát vyplácí automaticky.  „Nemám sebemenší důvod kvůli úředním věcem vycházet z domu. Vůbec nedokážu pochopit dobu před deseti, patnácti lety. Myslím, že tehdejší doba v Estonsku je velmi podobná tomu, co máte dnes vy v České republice,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ odborník Andres Raieste, který pomáhal se zaváděním digitalizace veřejné správy v Estonsku. Právě on se velkou měrou zasadil o to, že malá baltská země patří v oblasti poskytování služeb e-Governmentu ke světové špičce. Proč právě Estonsko a má Česko šanci se mu přiblížit?

Symbolem nefungující elektronizace veřejné správy se staly nekonečné fronty na úřadech. Jak je to dlouho, co jste naposledy stál v takové frontě?

To si opravdu nemůžu vzpomenout. Pravděpodobně v dětství, možná někdy před deseti lety.

Podobným symbolem je i peněženka plná dokladů. Kolik průkazů máte v peněžence vy?

Mám tu jeden průkaz totožnosti, dvě bankovní karty a kartičku potřebnou pro vstup do práce. Takže vlastně jen jeden průkaz – identifikační kartu.

Jak identifikační karta funguje?

Tohle je moje identita. Je to všechno, co o mě vláda potřebuje vědět, v podstatě nahrazuje můj vlastnoruční podpis. Nikdo po mě ani podpis nemůže chtít. Abych byl upřímný, už ani žádný podpis nemám – pokaždé je totiž jiný. S touto kartou mám jednoduše přístup ke všem službám státu a nikdo nemůže požadovat, abych se prokázal jiným dokladem.

Takže to funguje jako moje občanka, řidičák, karta zdravotního pojištění, vstup do knihovny, ale i jako věrnostní karta do mých oblíbených obchodů nebo karta pro placení daní. Studentům to slouží také jako studentský průkaz. Potřebujete prostě jen jednu kartu, nic víc.

Máte jeden průkaz na všechno, zmizely fronty na úřadech, volby probíhají elektronicky. Co se v porovnání s dobou před deseti lety ještě změnilo?

Změny přicházely postupně. Nebylo to tak, že byste najednou e-Government „zapnuli“ jako světlo. Je proto těžké popsat, jaké to bylo dřív a jaké je to dnes. Vzpomínám si jen na ty fronty a studentský průkaz. Dnes nic takového nemáme, Estonci nenavštěvují vládní budovy – jediným důvodem, proč jít na úřad, je svatba.

Nemám sebemenší důvod kvůli úředním věcem vycházet z domu. Služby e-Governmentu zjednodušují můj každodenní život. Kontakt s úřady proto neberu jako povinnost nebo něco, co podstupuji nerad. Je to pro mě naprosto přirozené. Vůbec nedokážu pochopit dobu před deseti patnácti lety. Myslím, že tehdejší doba v Estonsku je velmi podobná tomu, co máte dnes vy v České republice. Představte si, že nikam nemusíte chodit, všechno funguje tak nějak automaticky, je to prostě běžná součást našeho života bez zbytečné byrokracie a nákladů.

720p 360p
Teufelsberg: Ďáblův kopec

V Estonsku jste pomáhal s projektem digitalizace estonské veřejné správy. Představte si, že jste se dnes stal poradcem vlády v České republice pro zavádění e-Governmentu, co by byla vaše první rada?

Obrátit se na místní lobbistické skupiny, které mají nejsilnější zájmy v této oblasti – například na obchodní komory, které chtějí usnadnit registraci firem, nebo na další skupiny, které například požadují odstranit překážky při placení daní a podobně. Pak je potřeba určit strategie a hlavní oblasti, které se musí zlepšit. Úkolem vlády je pak stanovit plán, jak bude tato strategie implementována, a přijmout nové zákony. Pozadu ale nesmí zůstat ani společnost, která musí být do celého procesu zapojena.

Estonsko je v oblasti e-Governmentu považováno za globálního lídra. Co za tímto úspěchem podle vás stojí?

Je to způsobem našeho myšlení. Zatímco některé státy začaly budovat IT sektor a až na druhém místě přemýšlely, kdo to bude používat, my jsme zvolili jinou cestu. My jsme začaly přemýšlením, jak postihnout co největší masy lidí, jak můžeme změnit některé části fungování vlády, jak zasáhnout společnost co nejvíc to jde. Až pak jsme přijali nové zákony a regulace. Pracovali jsme hlavně na tom, abychom získali důvěru lidí a dokázali jim, že chceme zlepšit kvalitu jejich každodenního života.

Některé státy se sice snaží zlepšit e-Government, ale nejsou tak efektivní, protože na to jdou ze špatné strany. Důležité je přilákat masy například tím, že zjednodušíme výběr daní a uděláme z toho příjemnou záležitost bez čekání na úřadech. Lidé tomu pak začnou důvěřovat a to je klíč k úspěchu. Estonsko toho dosáhlo tolik hlavně díky důvěře, protože když tomu lidé věří, je zavedení e-Governmentu mnohem snazší.

Jak se tedy Estonsko k myšlence soustředit se na e-Government dostalo?

Po rozpadu Sovětského svazu nemělo samostatné Estonsko žádné průmyslové odvětví, ve kterém by nějak zvlášť vynikalo. Bylo něco jako nepopsaný list papíru, muselo se proto rozhodnout, na co svou ekonomiku zaměří. A objevil se nápad vytvořit průmysl založený na špičkových technologiích a IT odvětví, které v tu dobu zažívalo světový boom. Protože jsme v tu dobu neměli nic jiného, tohle se stalo hlavní politikou, na kterou jsme se rozhodli soustředit.

Objevují se názory, že je pro Estonsko jako malou zemi s 1,3 miliony obyvatel zavedení e-Governmentu jednodušší než pro početnější státy. Může být tohle důvod estonského úspěchu?

Do určité míry je to pravda, protože pokud se jedná o federaci, je zavádění e-Governmentu obtížnější. Vyžaduje totiž určitou centralizaci moci, v rámci federace máte naopak různé zákony a regulace na více úrovních. Ale pokud země není federací, na její velikosti až tak nezáleží. Řekněme, že elektronizace veřejné správy je v rámci jednoho amerického státu snadná, ale zavést pravidla pro celé USA už je obtížné. Stejně tak může e-Government fungovat i v kterékoliv evropské zemi, která má centralizovanou moc. Neexistuje rozdíl mezi Estonskem, Českou republikou, Finskem nebo Švédskem – všude je to stejné. Příklady toho, že na velikosti země nezáleží, můžeme vidět po celém světě.

Model e-Governmentu, který funguje v Estonsku, tedy podle vás může být bez problémů zaveden i v Česku?

Rozhodně. Stejná elektronizace veřejné správy funguje i na Novém Zélandu nebo Švédsku. V některých oblastech jsme o něco úspěšnější, ale ten model je stejný. Není proto důvod, aby e-Government platný v Estonsku nefungoval v České republice.

Můžete popsat některé obtíže, se kterými jste se při elektronizaci veřejné správy museli vypořádat? V Česku se hovoří například o tom, že na vesnicích není dostatečné internetové připojení nebo že na zavedení e-Governmentu přitíží starším lidem, kteří s novými technologiemi neumí.

Stejné problémy jsme řešili i my. V první řadě jsme museli investovat do infrastruktury. V 90. letech jsme v nadsázce říkali, že z internetu uděláme další základní lidské právo. Aby měl k připojení přístup skutečně každý, vláda nechala na venkově vybudovat „internetové kiosky“. Lidé ze všech koutů země tak mají místo, kde je dostupný internet – takový přístupový bod. V kiosku je počítač s internetem, kam můžou lidé přijít a vše potřebné odsud zařídit.

Estonsko určitě nechce usnout na vavřínech. Jaká další zlepšení plánuje do budoucna?

Strávili jsme hodně času tím, aby byly vládní registry propojené – vzájemná propojenost byla základem toho, aby e-Governnmentové služby fungovaly, byly transparentní a omezily administrativní překážky. To bylo stěžejní a řekl bych, že stále nejme hotovi.

Nahromadili jsme obrovské množství informací a dat o celé společnosti a teď je čas začít dělat na strategiích, které budou založeny na těchto údajích. Díky datům můžeme služby lidem víc personalizovat. To znamená, že si vezmeme informace, které o konkrétním obyvateli víme a řekneme si, jakým způsobem můžeme zlepšit kvalitu jeho života. Služby budou každému šité na míru. Stejné je to i s firmami – na základě informací, které o ní máme, jí nabídneme služby, které jí pomohou v rozvoji. 

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718