Gruzie, země vína. S jeho výrobou tu místním zemědělcům pomáhají i Češi | info.cz

Články odjinud

Gruzie, země vína. S jeho výrobou tu místním zemědělcům pomáhají i Češi

Gruzínci jsou nesmírně hrdí na to, že právě u nich se údajně začalo poprvé v lidské historii zhruba před osmi tisíci lety vyrábět z vinných hroznů klasické víno. Dnes při obnově vinařských tradic pomáhá právě v této zemi česká nevládní organizace Člověk v tísni.

„Jen pojďte dál,“ říká Kacha Vachtangadze před vraty svého čtvercového patrového domku v gruzínské oblasti Rača, v údolí sevřeném masívy Velkého Kavkazu. Údolím protéká řeka Rioni a podhorská scenérie nedává tušit, že za plotem se rozkládá jedna z nejlepších půd pro pěstování vína a několikahektarové vinice. „Mám asi sedm tisíc keřů vinné révy,“ říká zhruba padesátiletý Vachtangadze, „a své vinice rozšiřuji. Ale to víte, není to jen tak. Zemědělství není výroba rychloobrátkového zboží, trvá to tři až čtyři roky, než dostaneš z nových keřů úrodu. A musíš se o ně stále starat,“ zdůrazňuje.

Za své víno dostal Vachtangadze na různých výstavách několik ocenění, které ukazuje v miniaturním sklípku v přízemí svého domu. A je na kvalitu svého nápoje mimořádně pyšný. Mimochodem víno z Gruzie je uznáváno celosvětově jako velmi dobré, k jeho proslulosti v zahraničí navíc před několika lety přispěla obchodní blokáda Gruzie ze strany Ruska. Donutila totiž místní výrobce vyvážet. Dnes směřuje část exportu do Evropy a v poslední době také do Číny, i když Číňané mají zájem spíše o levnější víno. Vachtangadze by také chtěl vyvážet, ale na to potřebuje zvýšit objem své produkce.

Víno pěstuje jako hlavní zdroj obživy ve svém vinařství Jvarisa XXI od roku 2004. „Je to ostatně rodinná tradice, víno tady pěstoval můj otec i dědeček i další předci,“ říká Vachtangadze. U sklenky svého vína pak zdůrazňuje, že Gruzie je vlastí vína, tedy první zemí, kde se začalo vyrábět, podle vědců před osmi tisíci lety. Jenže tradice nestačí, Vachtangadze potřeboval na rozjezd svého podnikání a rozšíření svého podnikání novou techniku i cisterny na vinný mošt a víno, aby vyhověl evropským předpisům, které v Gruzii brzy vstoupí v platnost. Napřed uvažoval o půjčce. Gruzínské banky ale chtěly své peníze rychle zpět, úroky byly vysoké a riziko značné, protože nikdy není jisté, jaká bude úroda.

Nakonec Vachtangadze přes známé zjistil, že tady, v odlehlé vesnici bez pořádné silnice, pomáhá zemědělcům rozjet byznys česká nezisková organizace Člověk v tísni. Chce tak pomoci gruzínské ekonomice a místním lidem. Oficiální míra nezaměstnanosti v Gruzii je okolo 14 procent, ve skutečnosti je ještě vyšší. Rodinní příslušníci farmářů a malých podnikatelů jsou totiž posuzování jako „neplacená rodinná pracovní síla“, nejsou tak oficiálně nezaměstnanými a nemají nárok na beztak velmi nízkou podporu v nezaměstnanosti. Ve venkovských oblastech Gruzie navíc není jiná možnost obživy než zemědělství – i ve městech je jen minimu průmyslu - a většina mladších lidí tu odchází do měst a i starší míří za prací do zahraničí.

Jenže pomoc Člověka v tísni není jen tak a není určena přímo jednotlivcům. Česká organizace pomáhá v rámci programu podpořeného Evropskou unií s rozjezdem byznysu místním družstvům. Na první poslech to zní příšerně, jako návrat do starých komunistických časů, a to přiznávají i místní zaměstnanci Člověka v tísni. Realita je ovšem jiná. Více malých zemědělců dohromady dokáže využít společně techniku a mohou dohromady dodávat odběratelům větší objemy vína a tedy ho i vyvážet.

„Nebylo to jednoduché najít lidi, kteří by mysleli nově a pochopili, že to nebude sovětský kolchoz,“ říká Vachtangadze o zakládání družstva. „Nakonec se ale povedlo. Máme družstvo o deseti lidech, koupili jsme si společně malý japonský traktor a tři kultivátory,“ vysvětluje s úsměvem a ukazuje i svou část cisteren na víno. Podle něj to byla výrazná pomoc, která mu i jeho kolegům umožnila rozšířit byznys a postavit se definitivně na vlastní nohy. Dokonce si sami vlastní víno lahvují.

„Zatím víno prodávám kolemjdoucím turistům a do malých obchodů v hlavním gruzínském městě Tbilisi. Rozšířil jsem ale vinohrad a letos by měla být konečně větší úroda, o stovky litrů,“ pochvaluje si. „Už budu moct vyvážet, možná do Německa.“ Tam totiž chtějí dodávku stovek či spíše osmi tisícovek litrů. Vachtangadze se přitom chlubí tím, že nepoužívá vyjma modré skalice žádnou chemii a jeho víno tak splňuje požadavky na biopotraviny. Navíc pěstuje i jiné odrůdy vína než v Gruzii momentálně nejběžnější Saperavi a Rkatsiteli. Například Usachelari, které údajně rád pil sovětský diktátor Josif Stalin.

Sovětští vůdci si navíc oblíbili i gruzínský koňak, tedy tvrdý alkohol vyrobený z místního vína. Gruzínský koňak má podle znalců chuť připomínající spíše než jiné brandy pravý francouzský koňak z oblasti okolo francouzského města Cognac. Gruzínci si ho ale většinou moc necení a jako Vachtangadze spíše pijí a vyrábějí vínovicovou pálenku podobnou italské Grappě. O to více jsou ale hrdí na své víno, které má podle nich zcela odlišnou chuť od jiných vín. Je pravda, že se část gruzínských vín liší od evropských a amerických, na druhou stranu se ale gruzínské odrůdy vína pěstují i v některých dalších zemích bývalého Sovětského svazu a od rozpadu SSSR také na menším území ve Spojených státech.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud