Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Hloubkový výplach. Proč teroristická ideologie přežije v Sýrii a Iráku i po vyhubení džihádistů

Hloubkový výplach. Proč teroristická ideologie přežije v Sýrii a Iráku i po vyhubení džihádistů

Mohlo by se zdát, že Islámský stát (IS), všechny jeho odnože i různé mutace jsou minulostí. Možná o nich ještě někdy uslyšíme, ale vesměs už patří do včerejších zpráv. Kde se ale vlastně všichni ti bojovníci za „chalífát“ vzali a jak se postarat o to, aby se historie, jak je jejím zvykem, už neopakovala?

Za masovým náborem džihádistů najdeme dobře zacílenou propagandu; potud žádné překvapení. Bez důkladné propagandy se koneckonců neobejde žádný revoluční (a vlastně ani žádný jiný) boj. Nikdy v dějinách však nebyla používání tak efektivně a s takovou mírou agrese, jako je tomu dnes – a v dnešní obzvlášť Sýrii.

Přijďte, hrajeme si s koťátky

O on-line propagandě Islámského státu se toho napsalo a namluvilo mnoho. Webové časopisy a tiskoviny, našídy neboli a cappella zpívané písně v tomto případě s bojovou tematikou a samozřejmě spousta videí. Už zakladatel „chalífátu“ Abú Bakr al-Baghdádí vyhlásil nástup jediného pravého celosvětového zřízení přes videonahrávku. Od té doby šíření „poselství“ IS audiovizuální cestou nabralo v internetovém věku masových rozměrů. Islamolog a religionista Attila Kovács ve své analýze mediální propagandy Islámského státu nazvané Mezi brutalitou a patosem mimo jiné definuje pět velice zajímavých kategorií videí produkovaných IS, která na své škále obsáhnou všechno – od zastrašování až po idylickou hru s koťátky.

Vedle prohlášení al-Baghdádího byla pravidelně publikována videa „z terénu“, která zachycovala bojové aktivity a dále pak notoricky známá videa poprav a řezání nebo utínání hlav (právě ta svou brutalitou Západ nejvíce šokovala). IS se ovšem soustředil také na to, aby šířil obraz „normálnosti“, a proto se objevovala videa, jež zachycovala „normální život pod ochranou chalífátu“: iráckou přírodu nebo třeba zlatnictví na mosulském tržišti. A některá videa diváky vysloveně zvala: „Žijeme tady požehnaně, i ty bys měl přijet do chalífátu!“ a zachycovala mírumilovné soužití bojovníků slavících konec postního měsíce ramadánu. Stranou nezůstaly ani sociální sítě, i na těch byli stoupenci IS velmi aktivní. Ale opravdu se dá naverbovat armáda bojovníků jen s pomocí videa a internetu?

Jistěže ne. Anebo možná dá, ale Islámský stát své bojovníky neposbíral jen v kyberprostoru. V letech 2013 až 2018 sloužila k získávání nových duší především kombinace propagandy a cenzury aplikovaná na vzdělávací instituce a mešity v oblastech, které spadaly do jeho sféry vlivu. Islámskému státu, stejně jako dalším džihádistickým salafistickým organizacím, jež v Sýrii působí, jako je například Haj’at tahrír aš-Šám (Organizace pro osvobození Levanty, často zkracovaná jen na Tahrír aš-Šám), slouží propaganda a diplomatické působení mezi usedlíky jako nástroj pomalého a jistého zapouštění kořenů do místní politické scény.

720p 360p
Proč se bát al-Káidy? Hrozí další 11. září?

Agitka v terénu

Offline propaganda vyžaduje neustálý přímý, osobní kontakt, o nějž se podle zprávy, kterou pro think-tank Middle East Institute vypracovali Charlie Winter a Haid Haid na syrském území starali příslušníci IS vyslaní do oblasti právě za tímto účelem. Nejviditelnějším projevem jejich činnosti byly spektákly typu poprav či amputací. Dokázaly však do své sféry vlivu dostat i celá tržiště, shromáždění v mešitě, školní výuku nebo třeba slavnosti doprovázené různými soutěžemi. IS očividně pochopil, jakou moc má fyzická přítomnost a že i pouhé šíření materiálů „v terénu“ může posloužit jako nástroj propagandy.

Nejzásadnější roli sehrály nuqatu i’lámíja nebo-li mediální střediska, jež představovala mezičlánek mezi IS a civilisty. Na celém území „chalífátu“ zajišťovala, aby se propagační materiály všeho druhu dostaly k obyčejným lidem – promítala se tu videa, ohlašovaly zprávy o vojenských úspěších IS, poslouchalo se rádio a sledovala televize. Hojnou účast zajistilo zastrašování, nebo jednoduše snaha místních tvářit se (alespoň navenek) loajálně. Výskyt takových středisek se neomezoval jen na města či vesnice. Existovaly i pojízdné stánky, které se staraly o to, aby se audiovizuální tvorba IS dostala i do těch nejzapadlejších koutů Iráku a Sýrie. Iniciativu mediálních středisek doplňovalo Centrum pro mešity a obracení na víru, které se staralo o nábor v rámci samotného „chalífátu“.

Další vlivná organizace, která se starala o intenzivní masírování lidí, bylo tzv. ministerstvo školství. To v částech Sýrie, které se dostaly pod nadvládu IS, řídilo místní veřejné školy. Po sérii vítězství v roce 2014 byli kantoři přeučeni, případně vyhnáni, a školy dostaly nové osnovy. Žáci, kteří se dobrovolně po znovuotevření škol vrátili do lavic, se tak dočkali výuky, jejíž náplň měla normalizovat počínání Islámského státu. Pamela Engel v článku pro Business Insider popisuje, jak děti v matematice sčítaly kalašnikovy a ruční granáty (nejspíš po vzoru afghánského Tálibánu), v dějepisu se dozvídaly o revizionistické historii islámu a v zeměpise o „islamistické“ geografii.

Existovaly i přímější způsoby agitace. Mladí kandidáti, kteří chtěli patřit k organizaci ašbál al-chalífát  (Lvíčatům chalífátu, takové méně uhlazené variantě na Hitlerjugend), docházeli nejprve do zvláštních škol provozovaných IS. Pokud byli vybráni, putovali do internátních zařízení na venkově, kde dostali do rukou zbraně, do hlavy ideologický výplach a do těla pořádný výcvik. Ze zprávy Asaada Almohammada zpracované pro haagské Mezinárodní centrum pro boj s terorismem (ICCT) vyplývá, že právě koktejl informací, sociální podpory a tvrdé dřiny stvořil z mnohých ty nejoddanější bojovníky „chalífátu“.

720p 360p
Stovky teroristů Islámského státu se vrací do Evropy. Kde jich je nejvíc?

Trvalá indoktrinace

V letech 2013 až 2018 využíval IS na syrském území jak existující sociální struktury, tak vlastní instituce, a při jednání s lidmi nerozlišoval podle věku nebo pohlaví. Jejich činnost byla rozsáhlá a velmi, velmi nákladná. Tahrír aš-Šám se svými omezenými finančními možnostmi vsadil spíše na rozdávání letáčků, cédéček a flashdisků obsahujících prohlášení jejich vůdců a lekce s jejich verzí „pravého islámu“.

Ideální doba na takové šíření víry a pravdy je samozřejmě po pátečních společných modlitbách v mešitách. Kazatelé, kteří nejsou zastánci proklamované verze islámu, byli postupně odstaveni a nahrazeni „vhodnějšími“ osobami. Svůj vliv šíří Tahrír aš-Šám také skrze síť mudáfát – hostinských pokojů sloužících ke společenskému setkávání. Dveře jsou otevřené všem, v čele shromáždění stojí obvykle místní vojenský amír (vůdce) nebo jiná vlivná osobnost patřící k organizaci. Lidé tu mohou formulovat své obavy a požadavky a účast bývá spíše dobrovolná než vynucená.

Vedle mudáfát existují také výhradně ženská centra da’wat al-džihád (výzva k džihádu). Základní myšlenka je taková, že ženy mohou posloužit jako podpora a ideologický vektor, protože pokud se stoupencem džihádistické ideologie stane matka, je velmi pravděpodobné, že dokáže pro záměry organizace zradikalizovat a naverbovat i vlastní děti. Tahrír aš-Šám navíc chápe, že v aktuální situaci jim mnohem lépe než bič poslouží cukr. Pořádá proto tzv. „da’watové“ večírky, během nichž probíhají soutěže v recitování Koránu zpaměti, hrají se hry a návštěvníci si mohou ověřit své všeobecné znalosti v různých kvízech. Moderátoři kvízů z řad Tahrír aš-Šám jsou známí tím, že úmyslně kladou snadné otázky, aby měli důvod rozdávat více cen a tím pádem působili štědřeji. Přítomným se dostává neustálého povzbuzování a ujišťování a jsou lákáni, aby se zúčastnili pravidelných přednášek a učinili tak první krok k případnému naverbování.

Způsob, jakým propaganda a její šíření v oblasti Sýrie a Iráku funguje a fungovala může vypadat jako marginální záležitostí. Člověk by si mohl myslet, že když ti, kdo jsou zvenčí snadno označitelní jako ti zlí, odejdou, bude všechno v naprostém pořádku. Jenže masová indoktrinace v oblastech, které byly či stále jsou pod vlivem IS, Tahrír aš-Šám nebo jiné džihádistické salafistické organizace, je něco, s čím je třeba počítat a na co je třeba pamatovat. Protože i kdyby – nebo snad optimističtěji až – se usadil prach z bojů a IS, Tahrír aš-Šám a jim podobní by byli vojensky poraženi, pořád tu zůstanou lidé, kteří uvěřili a budou věřit dál. Znovuzrození nových militantních organizací pak na sebe nenechá dlouho čekat.

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718