Kdo jezdí na výlety do Sýrie? Asad fascinuje dogmatické komunisty i postfašisty | info.cz

Články odjinud

Kdo jezdí na výlety do Sýrie? Asad fascinuje dogmatické komunisty i postfašisty

ANALÝZA | Putují do Sýrie ovládané Bašárem Asadem, aby zde uctívali nejen prezidenta a jeho vojáky. Patří k evropské krajní pravici i levici a Damašek jejich návštěvy bez rozpaků propagandisticky využívá. Co na syrském režimu tolik obdivují třeba čeští mladí komunisté nebo italští postfašisté?

„Sýrie vítá zpět turisty!“ napsalo koncem srpna na sociální sítě syrské ministerstvo turismu. A jedním dechem v zemi přivítalo „italskou delegaci,“ která navštívila centrum Aleppa. Kdysi výstavního města, které boje občanské války těžce poničily. Z připojeného snímku je ovšem patrné, že do Sýrie ovládané vládou Bašára Asada přibyla delegace italské skupiny CasaPound. Tedy postfašistického hnutí, které – jak píše kupříkladu britský The Guardian – „vrátilo (diktátora Benita) Mussoliniho zpět do hlavního politického proudu“.

Podobná symbióza není zdaleka výjimečná. Stanice al-Džazíra loni zveřejnila reportáž, při jejíž přípravě se s lídry skupiny CasaPound setkala přímo v jejich italském ústředí. A dočkala se umírněných slov: „V Asadově režimu slaví lidé Vánoce beze strachu a Syřanky nejsou nuceny nosit šátek. Jistě, obdivujeme ideologii syrského státu, ale především podporujeme to, co reprezentuje: svobodu, moderní arabský socialismus a odpor k islámskému fundamentalismu,“ nechal se slyšet předák hnutí Simone Di Stefano. S tím, že jeho skupina vlastně zastřešuje Evropskou frontu solidarity pro Sýrii (ESFS), která sdružuje krajně pravicové nacionalisty z řady zemí starého kontinentu. Jen pro představu ohledně zaměření skupiny: CasaPound usiluje o návrat fašistické vlády, která zemi víceméně řídila od roku 1921 do konce druhé světové války.

Asad nemá zdaleka jen italské sympatizanty. Americký web The Intercept zaznamenal podporu jeho režimu i během hojně medializovaného pochodu krajní pravice, který předloni proběhl ve virginském Charlottesville. Demonstrující zde provolávali slávu syrské režimní armádě. A ozvalo se skandování, že „Asad neudělal nic špatného“. Podle webu se nacionalisté též pochvalně vyjádřili o prezidentově snaze vytvořit ze Sýrie „homogenní společnost“. Ostatně, podle webu ESFS má Damašek stoupence nejen v zámoří, ale i ve střední Evropě, Řecku, na Ukrajině, ve Skandinávii, Velké Británii i na dalších místech. Nutno dodat, že režim nadšeně podporují i podobně obskurní, krajně levicové organizace, což se děje třeba v Česku.

Nabízí se otázka: proč jsou aktivisté z obou zákoutí politického spektra tak přitahováni režimem, který rutinně mučí své odpůrce a podle mezinárodního společenství na vlastní občany zaútočil chemickými zbraněmi?

„V zásadě lze západní podporovatele Asadova režimu rozdělit do dvou hlavních skupin. V první jsou stoupenci moderního radikálního nacionalismu, kteří mají nezřídka neofašistickou nebo neonacistickou minulost. Druhou tvoří dogmatičtí komunisté,“ říká pro INFO.CZ Miroslav Mareš, odborník na extremismus z Masarykovy univerzity. Co tyto ne zcela sourodé, ale v řadě projevů podobné skupiny pojí v obdivu k Damašku? „Odpor k Americe. A společné mají i to, že vystupují proti Izraeli,“ konstatuje brněnský politolog s tím, že nutně nemusí jít o klasický antisemitismus, ale třeba tzv. antisionismus, zjednodušeně řečeno odpor k myšlence židovského státu.

Podle Mareše lze u pro-Asadovských organizací identifikovat ještě averzi k tzv. progresivismu, tedy k nejasně definovaným pokrokářským představám moderní levice. „Pro část pravice jsou Asad a jeho strana Baas především nacionalisty, zatímco pro levicové přátele damašské vlády jsou hlavně socialisty,“ dodává znalec. V jistém smyslu je partaj Baas opravdu nositelem obou doktrín, jakkoli se její ideologové vydali v různých arabských zemích všelijakými směry. Kupříkladu kdysi mocná myšlenka panarabské sounáležitosti zůstala v podstatě jen na papíře, navíc už dost zažloutlém.

Co se českých pro-asadovských aktivistů týče, vedle některých politiků, diplomatů, konspirátorů i publicistů z alternativní scény patří k nejaktivnějším organizacím mladí komunisté, skupina s názvem České mírové hnutí a snad také tzv. Generace Identity. Zatímco dvě zkraje uvedené formace je patrně možné označit za dogmaticky (i autoritářsky) komunistické, pro-ruské a levicové, krajně pravicoví identitáři využívají beze zbytku anti-imigrantské obavy. Do čela pro-asadovských akcí se nezřídka staví Patrik Vondrák, jinak spojovaný s neonacistickým Národním odporem, který podle dostupné literatury založil českou pobočku zmiňované Evropské fronty solidarity pro Sýrii (ESFS).

Samostatnou kapitolou je pak spolupráce západních radikálů se Syrskou sociálně národní stranou, která odmítá sektářské třenice a až s fašistickým důrazem staví na nacionalismu (přičemž odmítá panarabské snění). Žádá stát, který by nezahrnoval jen regiony patřící k předválečnému syrskému státu, ale zasahoval by daleko k sousedům. Partaj, která má doma i za hranicemi (především v Libanonu) zřejmě přes 100 tisíc členů, žije s Asadovou vládou ve velmi přátelské symbióze. „Nelze říci, že tato formace prostě jen navazuje na evropský nacionální socialismus v té podobě, jakou známe z nacistického Německa. Některé jeho myšlenky ale zastává,“ vysvětluje Miroslav Mareš s tím, že její ideologie patrně nebyla přímo ovlivněna nacistickými pohlaváry, kteří v poválečné Sýrii našli útočiště. Za všechny Alois Brunner, který byl asistentem jednoho z hlavních organizátorů holokaustu Adolfa Eichmanna. A jenž pravděpodobně (klidně) zesnul roku 2010 v Damašku.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud