Macronova Evropa. Francie chce vlastní mocenskou hru, Česko musí konat | info.cz

Články odjinud

Macronova Evropa. Francie chce vlastní mocenskou hru, Česko musí konat

ANALÝZA | Francouzský prezident Emmanuel Macron přednesl na shromáždění francouzských velvyslanců 27. srpna 2019 zásadní programový projev. V Česku byl v podstatě ignorován. Neprávem. Macron předložil programový manifest pro novou éru velmocenské politiky. A úvodem mu cíleně bylo setkání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem ve francouském Fort de Brégançon a summit skupiny zemí G7 v Biarritzu.

Jde o stejně důležité sdělení, jako když Putin – ještě coby ruský premiér, ale už vybraný jako budoucí prezident – publikoval 29. prosince 1999 svůj programový manifest „Rusko na prahu nového tisíciletí“. Tehdy také takřka nepovšimnut, ale dnes můžeme vést debaty, co ještě zbývá splnit. Putin tehdy, jako Macron dnes, vyhlásil cíl být opět velmocí s vlastními hodnotami a samostatným prosazováním zájmů. Francouzský prezident teď navíc klade rovnítko mezi tím, co je dobré pro Francii, a tím, co je dobré pro „Evropany“.

Příspěvek do nové éry velmocenského soupeření – Rusko jako souputník

Cílem prezidenta Macrona je vlastní francouzská hra podle „strategie síly a vize“. Součástí je vytvoření vlastního pólu v multipolárním světě. Pólu, který je založen na specifických hodnotách pod sloganem: „Evropský humanismus“. Prezident je přesvědčen, že v konkurenci s USA, Čínou, Ruskem či Indií musí Francie jako vedoucí síla Evropanů obnovit moc evropské civilizace a tím její přitažlivost.

Odmítá být juniorním spojencem USA či Číny v jejich bipolárním soutěžení a konfliktu. Je přesvědčen, že jedině vlastní hra založená na síle (čti: velmocenské síle) a vizi zachrání Evropany a jejich civilizaci před zkázou. Připomíná, že civilizace i zanikají. Burcuje však, že karty dnes drží v ruce Američané a Číňané, nikoli Evropané, a proto je nutná rychlá, intenzivní a masivní akce.

Za hlavní nástroj naplnění strategie síly a vize vytyčuje Macron zcela v duchu velmocenského pojetí světa roli mocnosti, která bude hrát úlohu balancéra – vyvažovače ostatních velmocí. Dovozuje, že klíčem je svoboda jednání založená na schopnosti mobility (schopnost konat) a flexibility. Explicitně říká, že „Američané jsou sice spojenci, ale to neznamená, že jejich nepřátelé jsou i našimi nepřáteli nebo že se zbavíme možnosti s nimi mluvit“. Deklaruje, že je třeba být hráčem v každé větší krizi a konfliktu. Konstatuje, že k tomu je nutné mít silnou vojenskou a diplomatickou kapacitu založenou na silné a suverénní ekonomice a průmyslové výrobě.

Za součást strategie síly a vize považuje nutnost přehodnotit vztahy s Ruskem. Vývoj od konce studené války charakterizuje: „… nejsme schopni dosáhnout ničeho užitečného.“ Příčinu vidí v napětí zaviněném konfliktem USA a Ruska. Pokud bude podle Macrona pokračovat, znemožní to obnovení evropské civilizace – proto je z jeho pohledu nezbytné mít vlastní hru a strategii a nutně přehodnotit vztahy s Ruskem. Zdůrazňuje, že pokud neuvolníme a nevyjasníme vztahy s Moskvou, nebude Evropa stabilní. Je proto dle něho třeba pečlivě přehodnotit základy tohoto vztahu a vytvořit novou architekturu v Evropě založenou na důvěře a bezpečnosti vtažením Ruska do hry na straně „evropské civilizace“. V logice role balancéra v nové velmocenské éře dovozuje, že není v zájmu Francie respektive Evropanů Rusko izolovat, či jej dokonce vehnat do aliance s jinými velmocemi jako třeba Čínou.

Macron je přesvědčen, že Rusko bylo se svou antizápadní strategií v posledních letech velmi úspěšné kvůli slabosti USA, Velké Británie a Francie. Nicméně ve světle soupeření Číny a USA a domácích problémů s ekonomikou, demografickým úbytkem a rostoucím vnitropolitickým napětím nebude schopné na tyto úspěchy navázat. Řečnicky deklaruje, že není osudem Ruska být juniorním partnerem Číny. Proto je mu třeba nabídnout strategickou opci jako velmocenský balancér v globální velmocenské hře.

Další součástí Macronovy strategie je obnovení partnerství (čti: vlivu) se středomořským regionem a Afrikou. Stejně jako v případě Ruska, Macron je přesvědčen, že vlastní hra Evropanů pod francouzským vedením nemůže být úspěšná, pokud se nepodaří vytvořit tímto směrem strategický vztah. Vyzývá k asistenci a kooperaci, což by v jeho pojetí mělo získat ve Středomoří a Africe náklonnost a vazbu k evropské civilizaci.

Macron podtrhuje své sdělení tím, že mu jde o bezpečnost, suverenitu a vliv. Vidí, že domácí problémy a výzvy jsou propojené se zahraničními hrozbami a výzvami. Konstatuje, že mezinárodní řád je destruován bezprecedentním způsobem – mění se geopolitická situace, dochází k rekonfiguraci. Za hlavní elementy této destrukce, které dle něj vyvádějí svět z rovnováhy, označuje:

• chyby Američanů v posledních zhruba 15 letech v mezinárodních vztazích;

• nástup nových mocností jako Čína, Rusko a Indie, které mají svou „civilizační vitalitu“;

• bezprecedentní krizi tržní ekonomiky a s ní krizi legitimity liberální demokracie;

• technologickou revoluci – zejména v oblasti digitálních sítí a sociálních médií;

• převratné změny v životním prostředí.

Receptem je pro Macrona vzít si kontrolu nad vlastním osudem opět do vlastních rukou: hrát svoji hru na základě posílení suverenity na francouzské a hlavně také evropské úrovni a začít prosazovat evropský humanismus jako evropskou civilizaci ve světě včetně globálního rozšiřování vlivu.

Evropský humanismus je dle Macrona založen na postavení člověka do středu evropského projektu – jak tomu bylo již od renesance, přes osvícenství až po dnešní sociálně tržní ekonomiku, lidská práva a liberální demokracii. Součástí tohoto pojetí je pro Macrona i boj s klimatickou změnou či boj za zachování biodiversity. Je přesvědčen, že evropská civilizace je jediná, která má takovýto přístup a tím musí být pro řadu lidí a národů přitažlivá.

Evropský humanismus staví do protikladu k americké a čínské civilizaci. Dovozuje, že ačkoli jsou Američané spojenci, jejich politické hodnoty jsou založené na tom, že svoboda je nadevše. Evropský humanismus má v tomto ohledu podle něho jiný, výrazně solidárnější rozměr. Čínskou civilizaci považuje se svým kolektivním pojetím a prioritami za zcela jinou.

Macron nejenom mluví – svou vizi již prosazuje

Přestože Macron teprve v tomto roce zformuloval program samostatné velmocenské hry, sám poukazuje na to, že se již dva roky naplňují jednotlivé kroky. Odkazuje na své předešlé projevy k francouzským velvyslancům v letech 2018 a 2017.

Pro nás je důležité si všimnout, že v duchu vytyčeného programu o všech otázkách, jak sám poukazuje, již hovořil opakovaně s prezidentem Putinem. Naposledy právě v srpnu 2019 ve Fort de Brégançon. Zcela jistě o tom dopředu nejednal ani v EU ani v NATO, natož aby získal jakýkoli mandát mluvit jménem „Evropanů“.

Stejně tak Macron nelení a jedná s Čínou. Aby podepřel svůj význam, pozval na poslední jednání do Paříže s čínským prezidentem také německou kancléřku Angelu Merkelovou a předsedu Evropské komise Jeana-Clauda Junckera. Cílem bylo řešit právě čínsko-evropské strategické vztahy. Opět zcela jistě neměl Macron jakýkoli mandát od evropských členských států NATO či členů EU.

Vážnost Macronova programového manifestu je doložena i tím, že nejen diplomaticky jedná, ale take prakticky koná. Z iniciativy Francie vznikla mj. tzv. „Evropská intervenční iniciativa“. Zcela v duchu – chceš-li mít efektivní diplomacii, musíš ji podepřít efektivní vojenskou silou. Iniciativa byla ohlášena v projevu Macrona na Sorboně v září 2017. K dnešnímu dni se v ní sdružily (vedle Francie) Belgie, Dánsko, Estonsko, Finsko, Německo, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Španělsko, Velká Británie, Švédsko, Itálie a Rumunsko. Jde zcela o ad hoc sdružení pod vedením Paříže – vyjmenované státy poslaly své styčné důstojníky na francouzské ministerstvo obrany. Deklarovaným cílem je vytvářet sdílenou strategickou kulturu a být připraveni společně jednat v rámci misí NATO, EU, OSN či ad hoc koalicí (čti: důraz z pohledu Francie je položen na ad hoc koalice v zájmu „evropské civilizace“ a to pod vedením Francie).

Iniciativa není součástí posílené strukturované eurounijní spolupráce v obraně (PESCO), Francie to nechtěla, aby se vyhnula zdržení. Je však otevřena synergiím, jak je to jen možné. Německo sice není úplně nadšené, ale v zájmu budování a zachování jednoty v EU je součástí jak francouzské iniciativy, tak PESCO. Francie má v mocenských a vojenských záležitostech vůči Německu zcela jistě daleko větší vitalitu i vůli konat.

Vůči středomořskému regionu, respektive severní Africe se snaží prosazovat vytyčený program mj. pomocí summitů dvou pobřeží. Tím Macron navazuje na iniciativu Středomořské unie prezidenta Sarkozyho.   

Středo- a Východoevropané nemohou být nadšeni

Pro státy střední a východní Evropy je program prezidenta Macrona důvodem minimálně k obezřetnosti, pokud ne rovnou k odporu. Macronův velmocenský přístup pod titulkem evropského humanismu nabourává důvěru u středních a menších evropských zemí a systémovou podstatu jednoty v NATO a EU. Zároveň jeho chování vrací do hry moment, který se ČR i další země snažily vstupem do NATO a EU překonat – aby už se nemohlo stát, že velmoci budou jednat o nás, zcela bez nás.

Pro NATO je jednota a společné konsensuálně schválené vnímání hrozeb a výzev klíčem ke společnému postupu. Velmocenská logika Macrona však staví na principu balancéra ve velmocenské hře, který je s tímto přístupem neslučitelný. V praxi tak konkrétní země může být jednou spojencem a jindy hrozbou. Podle momentální konstelace ve velmocenském soupeření. Těžko lze tento princip sjednotit s podstatou stabilního spojenectví a solidarity v rámci NATO vůči USA či Turecku.

Stejně tak v EU je jednota zásadní strategickou hodnotou. Bez jednoty nedokáže vůči jakémukoli hráči na globální úrovni vůbec nic. Ruský či čínský odpor k EU není dán nedůvěrou či nedorozuměním. Je dán obavou z transparentních pravidel a ze síly bloku, pokud je jednotný. Odpor vůči EU je paradoxně zavilejší, protože na rozdíl od NATO jde o systém založený na politických, právních a ekonomických hodnotách a pravidlech, které nejsou Rusku či Číně milé. Macronovo pojetí však EU bourá ve prospěch jeho velmocenského pojetí, kdy jsou Evropané vedeni, ale nesedí rovnocenně za jedním stolem. 

Zvláště ve střední a východní Evropě je důvěra křehká věc. Jde o region, přes který se několikrát přehnala fronta druhé světové války pod křídly totalitního nacistického státu a totalitního sovětského státu, kde dlouhodobě panovala nedůvěra národností vůči sobě, a kde se antisemitismus přeléval do krvavých pogromů. Macronovy „velmocenské“ akce vůči Rusku či Číně přes naše hlavy ve střední a východní Evropě těžko mohou budit pozitivní vášně. Obezřetnost je na místě.

Česká republika iniciovala v roce 2005 politiku, která během českého předsednictví EU v 1. polovině roku 2009 došla realizace pod názvem „Východní partnerství“. Byla to mj. také reakce na francouzskou iniciativu prezidenta Sarkozyho ustavit výše zmíněnou „Středomořskou unii“. Cílem byly přímé vztahy EU s Arménií, Ázerbájdžánem, Běloruskem, Gruzií, Moldavskem a Ukrajinou za účelem prohlubování spolupráce dle přání dotčených zemí. Do té doby totiž politika EU vůči těmto zemím byla, nebo měla minimálně silnou tendenci být, odvozeninou vztahů EU s Ruskem, což se Moskvě samozřejmě líbilo, protože to prakticky vytvářelo její zónu vlivu ve velmocenském pojetí. Ovšem pro řadu zemí včetně třeba Švédska to bylo nepřijatelné, protože to mj. negovalo princip, že každá země má právo si svobodně vybrat své spojence. Kdybychom to právo nezískali my Češi, ještě dnes bychom byli členy Varšavské smlouvy.

Macron teď hovoří o středomořském regionu a Africe, ale ani slovem se nezmiňuje o zemích jako Ukrajina či o Východním partnerství. Jejich suverenita a nezávislost je přitom přímo spojena s naší bezpečností. Bohužel hovoří pouze o přehodnocení vztahů s Ruskem ve jménu vlastní hry „evropské civilizace“ na globální úrovni. Přitom vztahy EU s Ruskem či Východní partnerství jsou založeny na principu, že všichni zúčastnění sedí za jedním stolem. Tedy včetně České republiky. To je základ pro jakoukoli elementární důvěru ve vzájemných vztazích.

Macron také hovoří o potřebě posílení suverenity na evropské úrovni, pokud jde o ochranu ekonomiky a schopnosti domácí průmyslové výroby. Tato politika může vést k uzavírání evropského trhu i pro firmy a výrobky z USA, což má velký potenciál pro transatlantickou roztržku a nakonec i rozklad NATO. V obranné oblasti to pak znamená nebezpečí pro strategické zájmy zemí střední a východní Evropy, pokud jde o nákup amerických zbraňových systémů. Američané jsou dnes v NATO z velkých zemí v podstatě jediní, kdo jsou ochotni investovat do obranných kapacit v Polsku či Pobaltí včetně dlouhodobějšího rozmístění svých jednotek. Zároveň je však prezident Donald Trump osobně velmi blízko myšlence neo-izolacionismu USA a sledování pouze úzkých reálpolitických zájmů Ameriky.

Co lze očekávat od Německa

Německo bude ve 2. polovině roku 2020 předsedat EU. Již dnes ho v tomto ohledu zaměstnává téma, jak udržet unii jednotnou a soudržnou a zároveň jít dál s ekonomickou a monetární integrací včetně toho, jak vytvořit z eura plnohodnotnou měnu a alternativu k americkému dolaru v globálním měřítku. V zájmu udržení jednoty je Německo připraveno na zprostředkovatelskou roli mezi západní a východní částí EU. Jistě bude chtít vidět posun i ohledně soudržnosti a efektivnosti v zahraniční a obranné politice EU.

Podle různých náznaků německého ministra zahraničí Heiko Maase lze očekávat i německou iniciativu ohledně eurounijní „ost politik“. Primárně půjde o akci vůči Číně, která je třetí největší obchodní partner Německa po USA a Francii – již nyní je jistý zářijový summit EU-Čína v Lipsku. Součástí však zřejmě bude i iniciativa vůči Rusku. V diplomatických koridorech ve střední a východní Evropě kvůli tomu panuje nejistota a nervozita, i když zatím nejsou známy konkrétní obrysy. Ve světle programu vytyčeného prezidentem Macronem nemůže být divu. Zvláště když francouzsko-německý tandem vykazuje v době odchodu Velké Británie z EU, alespoň navenek, dostatečnou harmonii a kooperaci.

Německo má však přeci jen jiný přístup než Francie. Pro Paříž je EU nástroj pro realizaci vlastních ambicí doplněním nedostatečných schopností kapacitami ostatních členů EU. V tomto smyslu Francie jako unitární centralizovaný stát chce EU založenou na členských státech pod jejím vedením a za účelem naplnění jejích zájmů. Potřebuje ke své vůli velmocensky jednat i s pomocí vojenských nástrojů. Lapidárně řečeno, Paříži jde o francouzskou Evropu.

Německo díky svým ekonomickým zájmům a v důsledku druhé světové války nechce stavět na „nacionálním“ leadershipu, ale na „evropském projektu“, nad nímž bdí veškeré schopnosti Berlína. Berlínu stále jde o „evropské Německo“ integrované do celkového evropského přístupu. V tomto ohledu je připraveno naslouchat názorům ostatních členů EU, s čímž má Paříž problémy. Pro Německo jsou však primárně přijatelní partneři, kteří evropský projekt podporují.

Česko by mělo postavit svou vizi a najít pro ni spojence

Velmocenský program prezidenta Macrona není principiálně v souladu s českými zájmy a českou bezpečnostní strategií. V řadě klíčových principů a parametrů jde o střet.

Česko má strategický, ne-li životní zájem na existenci a vitalitě NATO a EU. A naopak nemá zájem na situaci, kdy se náš osud řeší bez nás ve velmocenské hře. Je rozdíl mezi tím, když uznáváme leadership nějaké země ve společenství, které diskutuje a rozhoduje o svém směřování společně, a tím, když jsme pouhým vagonkem ve vlaku, který má jen jednu lokomotivu a jednoho strojvedoucího. V tomto případě francouzského.

Macron má však pravdu ve své analýze stavu světa a trendů v něm probíhajících. A to se týká i České republiky. Nechceme-li být předmětem jednání velmocí, musíme být schopni nabídnout vlastní vizi a strategii odpovídající našim zájmům a získat pro ni spojence. Začít bychom měli mj. v Polsku a Německu. Naše zájmy nemusí být nutně v principiálním rozporu se zájmy Francie. Je možné formulovat vizi a najít strategii, která bude ve světě zásadních změn i nadále spojovat osud USA a Kanady s osudy Evropanů synergickou formou. Musíme však konat, investovat do naší bezpečné budoucnosti pomocí iniciativ, projektů a činů. Je to v našem bytostném zájmu.

Daniel Koštoval

V letech 2013-2018 působil jako náměstek ministra obrany pro zahraniční vztahy, strategie a plánování a následně pro oblast vyzbrojování a akvizic. Předtím byl od roku 1996 diplomatem zodpovědným mj. za bezpečnostní a východní politiku ČR. Působil na Misi ČR při NATO a ambasádách v Moskvě a Washingtonu. Ve Washingtonu byl vedoucím úřadu 2010-11 v pozici Charge d´affaires ad interim.

 
 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud