Politolog: Šefčovič čelí dvojímu problému, Čaputová vyletěla a ohrožuje ji drsná kampaň | info.cz

Články odjinud

Politolog: Šefčovič čelí dvojímu problému, Čaputová vyletěla a ohrožuje ji drsná kampaň

Oba z favoritů nadcházejících prezidentských voleb na Slovensku čelí závažným nástrahám. V rozhovoru pro INFO.CZ je popisuje politolog Lubomír Kopeček. V případě kandidáta Směru Maroše Šefčoviče je to především vazba na stranu a expremiéra Roberta Fica zatíženého skandály, který podle experta táhne lidi kolem sebe dolů. Šefčovič navíc může mít problém oslovit tradiční voliče Směru. V případě Zuzany Čaputové jde o vratké základy její náhlé popularity. „Čaputová doslova vyletěla v průběhu dvou tří posledních únorových týdnů. Její podpora mezi voliči je proto jen mělce zakotvená,“ říká politolog. Jak do volební mozaiky zapadají ostatní kandidáti a co když jeden ze zmíněných favoritů nakonec do druhého kola nepostoupí?

Krátce před prvním kolem prezidentských voleb na Slovensku vše nasvědčuje tomu, že se do druhého kola dostane Zuzana Čaputová z mimoparlamentní strany Progresivní Slovensko a Maroš Šefčovič, kterého nominoval vládní Směr. Jak byste rozložení sil a celkovou situaci okomentoval?

Důležité bude, zda se některý z dalších kandidátů s vyšší podporou ještě nevzdá před prvním kolem kandidatury. Takový krok by mohl zamíchat rozložením sil. Třetím v průzkumech se solidní podporou je Štefan Harabin, což je bývalý ministr spravedlnosti a mimořádně svérázná figura tamní politiky.

Pokud by se kandidatury například vzdal předseda extremistické Lidové strany Naše Slovensko Marian Kotleba, je dost pravděpodobné, že by se jeho podpora mohla přesunout právě k Harabinovi. Kotlebova podpora není nízká, podle průzkumů někde mezi pěti a deseti procenty. Názorově se ti dva hodně blíží. Na Harabinově intenzivní kampani je vidět, že cítí šanci. Demagog je to velmi zdatný.

Co další faktory?

Je důležité samozřejmě i to, jaký rozdíl bude mezi dvěma postupujícími kandidáty po prvním kole. Vyšší náskok před soupeřem dává lepší šance pro druhé kolo. Průzkumy také ukazují, že se podpora jednotlivých kandidátů může rychle měnit. Čaputová doslova „vyletěla“ v průběhu dvou tří posledních únorových týdnů, což je hodně krátká doba. Její podpora mezi voliči je proto jen mělce zakotvená.

Rozhodnutost voličů může nabourat negativní kampaň, která se proti ní teď vede hlavně ze strany některých politiků vládního Směru a Slovenské národní strany, a která je docela drsná. Některé průzkumy navíc mohly podporu Čaputové nadhodnotit. Opatrnost je na místě hlavně u těch, které si zadala její vlastní strana, a jež nepůsobí úplně důvěryhodně.

„Čaputová doslova 'vyletěla' v průběhu dvou tří posledních únorových týdnů. Její podpora mezi voliči je jen mělce zakotvená.“

Souvisí s tím i to, jestli oba předpokládaní adepti pro druhé kolo – tedy jak Čaputová, tak Ševčovič – budou schopní dostat „své“ voliče k urnám. Jak velké to může mít důsledky, ilustruje pohled do historie slovenských prezidentských voleb, na situaci z roku 2004. Tehdejší hlavní prezidentský favorit Eduard Kukan nepostoupil těsně do druhého kola. Vysvětlovalo se to mimo jiné tím, že se jeho voliči „šetřili“ na druhé kolo.

Jak se do této dynamiky promítá celkový stav slovenské politiky?

Na prezidentských volbách je dobře vidět, že kandidát vnímaný silně jako 'stranický' je spíš v nevýhodě. Bylo tomu tak už v minulých prezidentských volbách, kdy s výjimkou předsedy Směru Roberta Fica nebyl v první pětici nikdo pevně spojený s nějakou politickou stranou.

Teď to je dost podobné. Šanci postoupit do druhého kola má zase pouze kandidát nejsilnější politické strany Slovenska, tedy Směru. Směr podporuje podle průzkumů dvacet až pětadvacet procent voličů, což je solidní základ pro prezidentskou kandidaturu. Samozřejmě třeba Kotleba je také předseda strany, ale jeho šance na druhé kolo jsou minimální. Totéž platí i pro předsedu středopravého Mostu-Hídu Bélu Bugára.

Čaputová je sice formálně místopředsedkyní Progresivního Slovenska, ale to je, jak jste sám zmínil, mimoparlamentní strana. Způsob, jakým před volbami vystupuje, pak rozhodně nelze označit za stranickou profilaci. Ne že by se od své stranické příslušnosti distancovala, ale prostě s ní v kampani nepracuje.

Částečně jako nestraník se chová také Šefčovič, který není členem Směru. Sice ho navrhli na prezidentského kandidáta poslanci Směru, vedl kandidátku této strany v posledních eurovolbách, a strana ho delegovala do Evropské komise, ale snaží se vystupovat tak, aby jeho vazba na Směr vypadala jako velmi volná.

Čím se tato slabost stranických kandidátů dá vysvětlit?  

Obecně platí, že na Slovensku politické strany nejsou zrovna populární. A při vysoce personalizovaných volbách, což ty prezidentské jednoznačně jsou, lze poměrně snadno budovat vlastní image bez větší stranické základny.  

Je to podobné jako u nás, pouze s tím rozdílem, že v Česku největší strana, tedy hnutí ANO, v loňských prezidentských volbách z taktických důvodů vůbec vlastního kandidáta nepostavila a podpořila stávajícího prezidenta. Jiří Drahoš a prakticky všichni další kandidáti v posledních prezidentských volbách pak také neměli silnější stranické zázemí.

Na Slovensku je nicméně dobré vnímat ještě jeden moment. Někteří kandidáti pochopili prezidentské volby jako způsob, jak sebe a svou stranu zviditelnit před parlamentními volbami, které jsou už za rok. Bugár, Kotleba a třeba i kandidát populistické Jsme rodina Milan Krajniak sice nemají šanci na postup do druhého kola, ale pozvání do televizních debat a obecně velký prostor v médiích je něco, co se jim velmi hodí.

Znamená to tedy, že zřetelná nebo silná vazba kandidátů na politické strany spíše snižuje jejich šance uspět?

V zemích, kde jsou politické strany silně zakořeněné ve společnosti, platí, že straničtí kandidáti mají vyšší šance. To ale v tuto chvíli rozhodně není případ Slovenska ani Česka. Samozřejmě jsou tady pořád strany, pro které je důležité napojení na skupinu loajálních voličů.

„Andrej Kiska byl také zvolen prezidentem, aniž by za sebou měl delší přechozí politickou kariéru.“

Jde to říct například o lidovcích, komunistech, ODS nebo dneska už do určité míry i o hnutí ANO. Podpora dalších stran je ale proměnlivá a loajalita voličů spíše nejistá. Navíc české strany jsou až na hnutí ANO s podporou do dvanácti až patnácti procent a na vítězství v prezidentských volbách potřebujete získat většinu.

Na Slovensku je to podobné. Mimochodem slovenské parlamentní volby v roce 2016 byly stejným politickým zemětřesením, jako ty české volby v letech 2013 a 2017. V tak nestálém prostředí je logické, že prezidentský kandidát pro zvolení silnou stranickou oporu nepotřebuje.

Přece jenom: jak si ale vysvětlujete, že před moratoriem na zveřejňování průzkumů byla – pokud jde o preference – v čele Zuzana Čaputová? Vždyť je v politice prakticky úplným nováčkem?  

Andrej Kiska byl také zvolen prezidentem, aniž by za sebou měl delší předchozí politickou kariéru. V zásadě totéž lze říct o Robertu Mistríkovi, který byl dlouho jedním z favoritů, než odstoupil ve prospěch Čaputové. Sice kdysi spoluzakládal liberální uskupení Svoboda a solidarita (SaS), ale pak s touto stranou dlouhá léta neměl nic společného.

Pokud bych se vás tudíž zeptal, zda lze ze současné slovenské předvolební situace vyvozovat nějaké obecnější závěry směrem k parlamentním volbám, byl byste asi spíš opatrný…

Pokud Šefčovič prohraje, je to samozřejmě pro výhled k parlamentním volbám špatná zpráva pro Směr, zvlášť pokud by měl problém vůbec postoupit do druhého kola. Otázkou je, zda výsledek prezidentských voleb něco zásadnějšího udělá se stávající podporou opozičních středopravých stran.

Pokud vyhraje Čaputová, může to zviditelnit Progresivní Slovensko, které přebere některé jejich voliče. Sice je to středolevá strana, ale voličsky podle mne loví i v jejich vodách. Může se to projevit už letos na jaře ve volbách do Evropského parlamentu. Avšak jestli to bude mít nějaký větší význam za rok, kdy budou parlamentní volby, je podle mne nejisté.

Klidně se může stát, že Progresivní Slovensko bude jen další z přehršle malých slovenských stran a stranické spektrum – už tak rozdrobené – se stane ještě nepřehlednější.

Za připomenutí tady stojí osud, který potkal slovenskou Síť, což byla strana, jež byla původně brána jako jeden z favoritů parlamentních voleb v roce 2016. Její předseda solidně uspěl v předešlé prezidentské volbě, ale strana se nakonec sotva dostala do parlamentu a pak se rychle rozpadla.   

A jak si vysvětlujete fakt, že lze oba favority voleb označit za levicové kandidáty? Jeden je stoupencem spíše konzervativního, druhý naopak progresivního proudu, avšak oba jsou zleva…

Každý z nich reprezentuje něco jiného. Šefčoviče kandiduje strana, která s krátkou přestávkou je vládní stranou už od roku 2006. Jde tedy o stranu zatíženou vládnutím, je tu sklerotičnost, skandály, korupce a podobně. Zkrátka je to strana srostlá s mocí, což voliči samozřejmě vnímají. Progresívní Slovensko a Čaputová se vůči tomu všemu vymezují. Vlastně kvůli tomu vznikli.

Sice mají také kulturně-liberální agendu, to hlavní ale je, že jsou oponentura Směru a jeho stylu vládnutí. Alternativa bez korupce, bez toho, že bude předseda vlády spojován s mafií a tak dále. Právě tyto věci Slovensko v posledním roce řeší. To jsou radikálně opoziční akcenty a Čaputová by nikdy neměla šanci, pokud by se nevymezovala právě tímto způsobem.

Takže její strategie je jasná: vyvolat ve voličích dojem, že jsou prezidentské volby plebiscitem o Robertu Ficovi a jeho Směru…

Přesně tak. Je v tom jistý, byť dobře vysvětlitelný paradox. Je kandidátkou protestní strany proti kandidátovi strany, která svého času také vznikala jako protestní. S dlouhým vládním angažmá se ale protestní étos Směru, stejně tak jeho populismus, dost vyčerpal. Je to situace, která otevírá prostor pro někoho dalšího na levici.

A je tady ještě jedna zajímavá okolnost, která hovoří v neprospěch Šefčoviče: je to kariérní diplomat, místopředseda Evropské komise a člověk, který na Slovensku v posledních letech příliš nepobýval. To ho vzdaluje tradičním voličům Směru, kteří jsou spíš z menších obcí, méně vzdělaní, a obecně je to vlastně elektorát periferie. Zatímco Šefčovič je reprezentant centra, Bruselu, na který se spousta voličů Směru dívá s nedůvěrou.  

Čelí tudíž dvojímu problému: za prvé se mu složitě kvůli konkurenci Čaputové oslovují voliči mimo Směr, a ještě k tomu musí bojovat o voliče Směru. U nich mu hrozí, že se budou přesouvat třeba k Harabinovi, anebo nepůjdou k volbám.

Jak je na tom vlastně současné Slovensko, pokud jde o konfliktní linii centrum versus periferie?

Pokud budeme tuto linii chápat etnicky, tak můžeme s ohledem na výsledky minulých voleb říct, že maďarská menšina na jižním Slovensku nemá v oblibě Roberta Fica a Směr. U Šefčoviče, který se přece jen snaží částečně si od Směru držet distanc, se to nemusí projevit až tak výrazně, ale velkou podporu tady nezíská. Na druhou stranu aspoň v prvním kole bych si tipl, že tady příliš úspěšná nebude ani Čaputová. Nejúspěšnější tady pravděpodobně bude v prvním kole Béla Bugár z Mostu, který má v tomto prostředí jádro svých voličů.

A pokud jde o slovenský venkov?

To je právě prostředí, kde Směr disponuje nadstandardní podporou. Územně jde hlavně o východní a částečně střední a severní Slovensko. Naopak velmi podprůměrnou podporu má Směr ve velkých městech jako jsou Bratislava nebo Košice a také okresy na západním Slovensku, v oblastech, které přiléhají k Rakousku, částečně i k Česku.

Jde o regiony s vyšší životní úrovní, vyšší zaměstnaností a vzděláním. Oblasti zjednodušeně řečeno modernizované. A tady všude bude mít skoro jistě nadstandardní podporu naopak Čaputová.

Vzato z trochu jiné perspektivy: Čaputová je podle výzkumů očekávatelně hodně populární u žen. Zajímavější je, že se k ní nepřiklánějí jenom hodnotově liberálně lidé, ale i někteří voliči, kteří jsou svým zázemím spíše konzervativnější. Zjevně to souvisí s tím, že ji chápou hlavně jako volbu proti Robertu Ficovi a neřeší tolik třeba její pozitivní názor na adopci dětí homosexuály.   

A jak si vysvětlujete tu dlouholetou neschopnost pravicových stran konkurovat Ficovi, z částí zapříčiněnou zcela jistě také jejich roztříštěností?

Na Slovensku v poslední dekádě platí, že jde poměrně snadno uspět s novou politickou stranou založenou na někom známém a populárním. Je tu jeden volební obvod pro parlamentní volby, což způsobuje, že vám stačí poskládat jednu stranickou kandidátku, a ne jako v Česku čtrnáct.

Takového populárního lídra můžou volit lidé napříč celou zemí. K tomu připojíte nějakou atraktivní agendu, stačí jedno, dvě témata. Svoboda a solidarita začínala s reformou daňového systému a byrokracie, Jsme rodina měla uprchlíky, a tak by se dalo pokračovat. Přidáte dále politický marketing a to všechno zamícháte.

„Atmosféra posledního roku na Slovensku poškozuje především Směr a diskredituje Roberta Fica a každého, kdo s ním je spojený.“

Samozřejmě lehce ironizuji, ale realita posledních let ukazuje, že s tímto koktejlem jde voličsky prorazit. Výsledkem je ale pak taky ono zmiňované politické tříštění, protože na vytvoření velké politické strany, ukotvené po celé zemi a s trvalejší podporou to prostě nestačí.

A jak do předvolební atmosféry na Slovensku zasáhla loňská vražda novináře Jana Kuciaka?

Nebýt té vraždy, a především následných obrovských demonstrací a mobilizované veřejnosti, Čaputová by neměla tak velkou šanci na zvolení jako má. Atmosféra posledního roku na Slovensku poškozuje především Směr a diskredituje Roberta Fica a každého, kdo s ním je spojený.

Ať už je to současný premiér Pellegrini nebo Šefčovič. To je šance, která otevírá prostor pro opozičního prezidentského kandidáta, respektive kandidátku. Je příznačné, že Čaputová hodně operuje se slovy jako je „spravedlnost“ nebo „porazíme zlo“.

Pokud by Jan Kuciak nebyl zavražděn, byla by taková mobilizace pro Čaputovou mnohem složitější. Tím nechci říct, že by nebyla možná. Kiska před pěti lety ukázal, že je možné se prosadit i v trochu jiných podmínkách.

Výsledek druhého kola pochopitelně ovlivní to, kdo se do něj dostane. Jak ale vidíte přelévání hlasů od těch voličů, jejichž kandidáti neuspějí v tom prvním kole? Budou voliči následovat jejich doporučení?

To je složité, protože těch kandidátů je opravdu hodně a někdy je ovlivňují dost specifické věci. Zkusím to přiblížit na dvou příkladech. Někteří kandidáti mají jasně vyprofilovaný elektorát, jako například předseda Mostu-Hídu Béla Bugár. Jeho podpora jde hlavně od maďarských voličů jeho vlastní strany. Pokud se tedy Bugár po prvním kole vysloví v tom smyslu, že doporučí Čaputovou, velká část jeho voličů to asi vyslyší, protože Směr nemají rádi.

Má to ale jeden háček: ve chvíli, kdy tohle Bugár udělá, zasadí další ránou stávající vládní koalici, protože je její součástí. Ta je už teď v mírně agonickém stavu. Skoro bych si tipl, že pokud v druhém kole bude Čaputová a Šefčovič, bude Bugár s jasnou výzvou, koho volit, opatrný.

Podobně politický veterán František Mikloško téměř určitě vzhledem ke své minulosti nepodpoří kandidáta Směru. U Mikloška je ale otázka, jestli bude ochotný podpořit Čaputovou, protože on je autentický reprezentant konzervativního katolicismu, tedy jiného hodnotového světa než ona.  

To, co jsem zmínil, by ale neplatilo, pokud by se v druhém kole ocitl Ševčovič nebo Čaputová proti Harabinovi. Pak si myslím, že by to bylo mnohem jednoznačnější, a to v zájmu snahy minimalizovat Harabinovi šance.

Levicová liberálka Zuzana Čaputová: Favoritka slovenských prezidentských voleb ještě nemá vyhráno>>>

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud