Putinovo vidění světa je paranoidní, za všechno může Západ, říká pro INFO.CZ francouzský filozof | info.cz

Články odjinud

Putinovo vidění světa je paranoidní, za všechno může Západ, říká pro INFO.CZ francouzský filozof

„Malé země nejsou pro Putina partnerem k dialogu. Proto jimi manipuluje nebo na ně útočí,“ říká o ruském prezidentovi francouzský filozof a spisovatel Michel Eltchaninoff, který se v Praze zúčastnil kulatého stolu u příležitosti 30. výročí snídaně Françoise Mitterranda s československými disidenty.

Vaše organizace Noví disidenti se angažuje v boji za osvobození ukrajinského režiséra Oleha Sencova, turecké spisovatelky Asli Erdoganové a dalších osobností. Jak v této souvislosti hodnotíte snahy francouzské diplomacie, a zvláště prezidenta Emmanuela Macrona?

Kvůli případu Oleha Sencova jsem se viděl s prezidentem Macronem a několikrát i s jeho poradci. Prezident poté toto téma zmínil v rozhovoru s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, a to hned několikrát. Přístup diplomatů k lidským právům samozřejmě závisí i na politickém kontextu a na konkrétní situaci, ale obecně platí, že je třeba vytvářet tlak. Kdyby veřejnost jméno Sencova neznala a neposílala dopisy Macronovi na jeho podporu, byla by naše akce samozřejmě méně účinná.

Emmanuel Macron je mužem, který se snaží změnit rétoriku oproti tomu, co bylo před ním. On asi není tím, kdo by se zcela přihlásil k lidskoprávní politice, zajímá se ale o jednotlivé, vysoce symbolické případy. A Macron symboly zbožňuje. Oleh Sencov se postavil Putinovi, nemá strach, držel hladovku a požaduje osvobození všech politických vězňů, nejen sebe. Zastat se Sencova tedy pro Macrona neznamená abstraktně bojovat za lidská práva, ale za jednotlivý, vysoce symbolický příběh. Myslím, že Macron je k takovýmto konkrétním akcím citlivý. Takže nám spíše pomáhá, zajímá se například i o situaci v Číně nebo Turecku, mnohokrát už volal Erdoganovi kvůli osvobození francouzských občanů, kteří jsou tam vězněni.

Kdo je Michel Eltchaninoff
Francouzský filozof, spisovatel a odborník na Rusko Michel Etchaninoff (49) je autorem knih V Hlavě Vladimira Putina nebo V hlavě Marine Le Penové. Je jedním ze zakladatelů organizace Noví disidenti. Silně se angažuje v boji za propuštění Ruskem vězněného režiséra Oleha Sencova a dalších disidentů po celém světě. Je šéfredaktorem měsíčníku Philosophie Magazine.

Dalším faktorem je to, že Macron je intelektuál a je vnímavý k názorům intelektuálů, k literatuře, myšlenkám. Jeden příklad za všechny: známý francouzský spisovatel Emmanuel Carrèrre, který se obvykle k politice nevyjadřuje a v žádném případě to není bojovník za lidská práva. Naše organizace ho ale požádala, aby podepsal text na podporu Sencova adresovaný Macronovi. Udělal to a možná tak i on ovlivnil konečné Macronovo rozhodnutí.

Pojďme nyní k Rusku, na nějž se specializujete. Jak se díváte na poslední vojenský střet mezi Ruskem a Ukrajinou v Azovském moři? Chce Vladimir Putin Ukrajinu skutečně ovládnout?

To je těžké říci, protože Putin své plány nikdy neodhaluje a ve své kanceláři má vždy připravených několik scénářů. Ty se mohou lišit nejen podle okamžité situace na místě, ale i podle západních reakcí. Na událostech v Kerči shledávám dvě zneklidňující věci: za prvé je to přímá vojenská konfrontace mezi Ruskem a Ukrajinou, kterou i Rusko přiznalo. To bylo vůbec poprvé, kdy Rusko otevřeně řeklo, že zaútočilo na Ukrajince. Znepokojivé je, že mohou následovat další útoky, například v Mariupolu nebo Oděse, kdo ví. Druhým důvodem k obavám je fakt, že Západ příliš silně nezareagoval. V Evropě i v USA zavládla opatrnost. Vladimir Putin to vidí a může toho využít k eskalaci – v březnu se budou na Ukrajině konat prezidentské volby, které bude chtít Rusko ovlivnit, ať už tím, že pomůže ke zvolení Kremlu blízkého politika, nebo ponořením země do chaosu.

O Putinovi se často mluví jako o aparátčíkovi vychovaném KGB. Považujete ho za muže minulosti, který stále myšlenkově žije v období studené války?

Myslím, že jeho mládí v Sovětském svazu, který glorifikoval sovětský patriotismus, tvoří část jeho intelektuální identity. Zvláštní roli hraje armáda a tajné služby a obraz světa, který vytvářejí zvláštní operace. Pro něj jsou proto všechny revoluce manipulací, vždyť revoluce v afrických zemích často vytvářely sovětské tajné služby. Stejně tak jsou pro něj výsledky manipulace oranžová revoluce na Ukrajině, stejně jako Majdan nebo revoluce růží v Gruzii. Když se dnes díváte na ruskou televizi, moderátor vám vysvětluje, že protestní hnutí žlutých vest ve Francii je operací amerických tajných služeb, aby destabilizovaly Francii. Od chvíle, kdy Macron řekl, že chce evropskou armádu, se prý Američané snaží zemi destabilizovat. Jako Francouz dobře vím, že žluté vesty žádnou manipulací nejsou, takové tvrzení je absurdní groteska.

Vzdělání z dílny KGB dává dojem, že obyčejní lidé nemají práva a že podobné akce jsou vždy jen manipulací ze strany tajných služeb. Připomněl bych, že v době Putinova vzdělávání panoval respekt k velkým mocnostem a zemím, zatímco malé země jako Ukrajina, Gruzie či Moldávie, nejsou pro Putina partnerem k dialogu. Ty je možné manipulovat, ovlivňovat nebo na ně útočit, to je Putinova běžná aktivita.

Kde vidíte kořeny jeho expanzionistické politiky?

Jeho politika je založená na odplatě. Myslím, že Vladimir Putin jen velmi těžko prožíval bombardování Srbska v roce 1998, právě v tu dobu se dostal k moci. On se díky své sovětské výchově domnívá, že Západ je hrozba a že pád SSSR nezpůsobily vnitřní, ale vnější důvody. Jeho vnímání je svým způsobem paranoidní, všechny problémy Ruska způsobuje Západ, který se ho snaží oslabit. Při přípravě své knihy V hlavě Vladimira Putina jsem studoval všechny jeho projevy. Putin vždy cituje filozofy, jež označují Západ za hrozbu pro Rusko.

Ideologické kořeny jeho zahraniční politiky tedy spočívají ve snaze o odvetu, což pokládám za nebezpečné, a ve snaze udělat z Ruska alternativní model k liberální demokracii. V západním světě najdeme konzervativní proud, jenž mluví o křesťanských hodnotách Evropy, o tom, že by měla být Evropa chráněná před lobby LGBT, že by měl vládnout pořádek, atd. Putin těmto skupinám nabízí, aby se k němu přidaly.

Americký prezident Barack Obama se pokoušel o restart americko-ruských vztahů, to ale zcela selhalo. Myslíte, že je dnes něco takového ještě možné?

Částečně to chtěl i Macron. Když jsem se s ním setkal před jeho cestou do Ruska, kladl si otázku, zda je možné Putinovi důvěřovat. Pro Macrona má Rusko dvě výhody: je to – podobně jako Francie – slabá mocnost, a spolupráce s ní může vést k multilateralismu. On se o to pokoušel a zřejmě ještě stále pokouší, problémem je ale důvěryhodnost toho, co Rusové říkají. Třeba aféra Skripal, malý chemický útok v Evropě, byl testem toho, jak bude kontinent reagovat. Reakce byla ostrá, byli odhaleni agenti ruské tajné služby, Rusko to samozřejmě popřelo. Snahu o restart tedy vidím, dojít k nějakému výsledku je ale velmi složité.

Francie i Rusko mají tradičně silné vazby s Ruskem. Evropská unie na jednu stranu Rusko trestá sankcemi, na druhé straně země kupují ruský plyn a staví Nordstream II. Jak se na tuto rozpolcenost dívá Putin?

Putin počítá se zájmem Evropanů kupovat ruské energie, na druhé straně ale čelí sankcím a neváhal opakovaně žádat o jejich ukončení. Sankce totiž poškozují ruskou ekonomiku i lidi blízké Putinovi, kteří se volně pohybují po Evropě a vlastní zde vily. To mu vadí, a proto je jeho cílem Evropu rozdělit a dosáhnout tak ukončení sankčního režimu. Snaží se proto o posílení populistů a rozdělení EU.

O vlivu Ruska se nyní mluví i v souvislosti s protesty žlutých vest, které jste zmínil. Dá se v tomto případě mluvit o nějaké koordinované akci?

Je příliš brzy odpovídat na tuto otázku, probíhá už ale nějaké vyšetřování. Rusové, kteří se snaží ovlivňovat veřejné mínění a zakládají účty na sociálních sítích, už v Evropě působili například při brexitu nebo při francouzských prezidentských volbách, kdy přišli v poslední chvíli se zveřejněním e-mailů z centrály En Marche. Je to tedy klidně možné. Myslím ale, že hnutí žlutých vest Rusy nepotřebuje, je hluboké samo o sobě a svými revolučními myšlenkami sahá hluboko do francouzské historie. Rusové podporují především hnutí, které zpochybňují liberální demokracii nebo Evropskou unii.

Jste zakladatelem organizace Noví disidenti. Co znamená ten termín a jak můžeme nové disidenty odlišit od těch starých?

Kontext, v němž o nich mluvíme, je někdy stejný, někdy ale velice rozdílný. My jsme chtěli výraz disident definovat volně. V dobách sovětského komunismu měl ten termín, řekl bych, až technickou definici. My jsme ho chtěli přizpůsobit dnešku. Máme tu režimy, v nichž jsou disidenti pořád stejní, například Čína, kde je s nimi zacházeno stejně násilně a brutálně jako dříve. My jsme ale chtěli ukázat spíše na křečovité stahy autoritářských a identitářských režimů, kde se objevuje nová forma disidentů. Ti vyjadřují odpor vůči násilí a odmítají pomocí něj vyjadřovat svůj nesouhlas s režimem, odhalují svoji identitu, nežijí v ilegalitě, a tak se vystavují se riziku a osobně se angažují. Je tam tedy jistá kontinuita i rozdíly.

Mezi ty rozdíly patří zejména používání digitálních nástrojů – možnost se vyjadřovat na blozích, sociálních sítích atd. To ale kromě disidentů používají i státy k represi a ovlivňování názorů veřejnosti. Druhým rozdílem je fakt, že někteří lidé nebojují za velké věci typu obrana liberální demokracie, ale jsou odborníky na určitou oblast, například ekologii nebo feminismus. To nebyla před 30 lety tak důležitá témata, dnes je ale situace jiná. Dříve to byli převážně muži, dnes se k nim přidává i ženský element. Zatímco dříve znamenalo disidentství více protest, dnes to může být i specializace v nějakém oboru.

Zabýváte se především disidenty v zemích, jako je Rusko, Turecko či Čína. Vidíte také ale nějaké v západních demokratických zemích? V posledních letech kráčí některé státy, například Maďarsko, stále více směrem k autoritářskému systému…

Ano, je pravda, že v některých státech dochází k ohrožení nezávislosti justice a médií, a proto v těchto sektorech můžeme mluvit o formě nového disentu. V květnu jsem byl v Polsku a setkal se s lidmi, bojují tam za nezávislost justice. Jistou formu nového disentu najdeme ale i ve Francii. Například Irène Frachonová, která pracuje v jedné farmaceutické laboratoři, odhalila skandál s léčivem Mediator, který může způsobit vážné následky svým uživatelům. Ta žena také odhalila svoji identitu a čelila následkům, měla deprese (kvůli její knize se s ní soudil výrobce léku, pozn. autora). Disent tedy od nás není tak vzdálený, jak si někdy myslíme.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud