Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Reportáž ze země okrájené Ruskem. Deset let po válce s Moskvou ruští vojáci dál postupují do nitra Gruzie

Reportáž ze země okrájené Ruskem. Deset let po válce s Moskvou ruští vojáci dál postupují do nitra Gruzie

Na stožáru vlaje vlajka téměř nikým neuznané republiky, jejíž armáda je fakticky součástí té ruské.  V dáli ruská vojenská základna a neoficiální hranice, ke kterým je neradno se příliš přiblížit, ale která se může přiblížit k vám. Takhle vypadá země okupovaná Ruskem.

„Támhle už nechoďte, tam už nemůžeme zaručit vaši bezpečnost. Tam už chodí Rusové a vy můžete zmizet,“ říká mi gruzínský policista. Jsem na gruzínském území, ale u hranic s Jižní Osetií, formálně nezávislou zemí, kterou uznaly kromě Ruska jen čtyři skutečně existující státy a kterou ovládá a řídí Rusko. „Támhle je ruská vojenská základna,“ ukazuje na oplocené budovy v údolí. „Ale tu moc nefoťte. Radši vůbec nevytahujte foťák, mohl byste způsobit nepříjemnosti.“ Těmi nepříjemnostmi míní únos nebo střelbu, proti kterým nemohou nijak zasáhnout.

V Jižní Osetii totiž nemají gruzínské úřady žádnou moc. Dokonce ani u jejích hranic. A podobné je to dále na západě, u hranic Abcházie. Přes dvacet procent gruzínského území je mimo kontrolu tbiliské vlády. Za to je místo Gruzie kontroluje jiný stát - Rusko. Moskva, která po krátké válce s Gruzií v roce 2008 oficiálně uznala nezávislost Abcházie a Jižní Osetie. V Jižní Osetii tehdy ihned někteří politici navrhovali sjednocení s Ruskem. Ale referendum o této otázce plánované na rok 2015 bylo nakonec podle přání Moskvy odloženo na neurčito. Jižní Osetie a Abcházie vyhovují Moskvě jako „nezávislé státy“. Mají beztak s Ruskem uzavřeny smlouvy, které zajišťují, jak to popsala agentura Associated Press, „téměř plnou integrací“ těchto území do Ruské federace.

Rusko-gruzínská válka v roce 2008
Tak zvané pětidenní válce, ve které Rusko bojující na straně abchazských a jihoosetských separatistů porazilo gruzínskou armádu, předcházelo zvýšené napětí a přestřelky na hranici mezi Gruzií a separatistickou Jižní Osetií a Abcházií. Gruzínský prezident Michail Saakašvili nakonec povzbuzen tím, že se zdálo, že Gruzie má podporu Západu a bude přijata do NATO, zahájil vojenskou akci proti Jižní Osetii. I když ho od toho západní státníci zrazovali. Věřil v rychlé vítězství, než Moskva stačí zasáhnout. Gruzínci se dostali do jihoosetského hlavního města Cchinvali. Jenže v té době už byla v Jižní Osetii rozsáhlá skupina ruských vojsk, která prošla tunelem pod hlavním kavkazským hřebenem, a ta gruzínskou armádu rychle porazila. Zároveň Rusko spolu s Abcházci otevřelo druhou frontu v Abcházii a nakonec obsadilo podstatnou část gruzínského území včetně měst Poti a Gori. Rusko celou válku, jejíž tíha ležela téměř výhradně na jejích vojácích a kde separatisté hráli jen malou roli, označilo za operaci „k vynucování míru“. Pak bylo uzavřeno příměří, Rusko se z části území Gruzie stáhlo, a za několik dní na to uznalo nezávislost Jižní Osetie a Abcházie. Na jejich území si ponechalo svá vojska.

Například tamní ozbrojené síly jsou součástí ruské armády a v Jižní Osetii se Moskva zavázala platit státní zaměstnance za stejných podmínek, jako to dělá v ruském Severokavkazském federálním okruhu. Rusko je navíc drží nad vodou ekonomicky. Podle ruského server Meduza, který ovšem sídlí v lotyšské Rize, Moskva investuje ročně do jihoosetské vlády 88,4 milionu amerických dolarů. Přepočteno na obyvatele je to dvakrát více než do Krymu zabraného Ukrajině a desetkrát více než do sousední Severní Osetie, která je součástí Ruska. Mimochodem, v Jižní Osetii je nyní asi 50 tisíc obyvatel a 10 tisíc ruských vojáků a pohraničníků.

Za ruské peníze staví místní vláda nové silnice či buduje dětská hřiště, ale stále se nedostává obyčejných denních nezbytností. Jižní Osetie je totiž dopravně lépe spojena s Gruzií, ale hranice je tu prostupná jen občas. „Všechno normální zboží jde odtud, z Gruzie, “ vysvětluje mi lékař Saelgo Orašvili, který na hranici pracuje. „Jdou odtud léky, ale i obyčejné baterie do čehokoliv. Jenže je toho nedostatek. Hranice je prostupná, ale jen pro některé místní. Někdy. Občas ji prostě uzavřou nebo vyžadují speciální doklady,“ říká a ukazuje na skupinku Osetinců, kteří právě přijeli dodávkou. Ti se ovšem o režimu na hranici z obav před potížemi bavit nechtějí a po chvíli pokračují územím nikoho k „hraničnímu přechodu“ s jihoosetskou vlajkou, kteří hlídají tamní pohraničníci. Přesněji řečeno příslušníci vojsk ruského ministerstva vnitra a ruské tajné služby FSB.

„Nemůžeme pořádně ani na svá pole. Část zůstala na druhé straně. A nás tam nechtějí pustit. Problém je i se sbíráním dřeva na otop,“ stěžují si mi místní vesničané, kteří tu posedávají u silnice pokračující do Jižní Osetie. Ne jejich vinou je vesnice Odzisi najednou odříznuta od svého okolí. „Nemůžeme k řece, kde jsme dřív chodili na ryby, není tu voda, nedá se tu pěstovat ani kukuřice a gruzínská vláda nám vůbec nepomáhá,“ stěžují si. Život na hranicích je navíc nebezpečný dokonce i pro ně. Ruští pohraničníci občas někoho zadrží a tvrdí pak, že překročil Gruzií a mezinárodním společenstvím neuznané hranice. Stalo se to i třeba dětem, které sbíraly houby. Zejména v okolních horách je tak zvaná linie oddělující Jižní Osetii od zbytku Gruzie nerozeznatelná. Nejsou tu žádné cedule, žádné ploty. Něco takového je jen u větších sídel nebo u hlavní gruzínské dálnice spojující hlavní gruzínské město Tbilisi s padesátitisícovým gruzínským městem Gori.

Gruzínská vláda ostatně odmítá vytváření viditelných hranic a stěžuje si na něj. Pokládá totiž Jižní Osetii stejně jako Abcházii stále za součást své země, za „okupovaná území“. Hraniční ploty a hraniční přechody pokládá za fixování stávajícího stavu, se kterým se nehodlá smířit. Navíc si stěžuje, Rusko v posledních zhruba dvou letech nenápadně posouvá hranice zabraných území do nitra Gruzie. „Sebrali tady nedávno pět lidí a odvedli je do Cchinvali, jihoosetského hlavního města. Prý překročili hranice. Za jejich propuštění pak chtěli pokutu 70 – 100 lari,“ stěžují si obyvatelé Odzisi. Jde v přepočtu zhruba o 600 - 820 korun, tedy desetinu průměrného měsíčního platu v Gruzii. Není to málo, a pokud zadrží někoho, kdo není místní, požadují ještě víc. „Podívej se támhle, to něco uvidíš,“ říkají místní staříci a ukazují na červenou střechu nedalekého domu. „Ten dům je teď rozdělený napůl,“ upozorňují a vyprávějí stěží uvěřitelnou historku, která ale odpovídá dalším podobným, které jsem slyšel: Jednoho dne se prý hranice „pohnula“ a obyvatel tohoto domu zjistil, že leží ve vlastní posteli na cizím území a je obviněn z neoprávněného vniknutí do Jižní Osetie.

O něco lepší než u Jižní Osetie je situace na hranicích s další separatistickou republikou, Abcházií. U gruzínského města Zugdidi je možné přes most přes řeku Enguri normálně přejít do Rusy kontrolované Abcházie. Pro cizince dokonce většinou zemí neuznávané abchazské ministerstvo zahraničí vydává víza. Lidé proudí sem a tam, gruzínští vojáci se o to nestarají a na abchazské straně stojí snadno prostupná celnice. Gruzínský policista mi jen mávne rukou a ukazuje, kam až si mohu troufnout bez víza. Panuje tu mír a dohlíží na něj zhruba dvěstěčlenná pozorovatelská mise Evropské unie. Stejně jako u hranic s Jižní Osetií, kde mi její příslušníci tvrdili, že se nic neděje a vše je v pohodě. Mise má „předcházet obnovení ozbrojeného konfliktu“ a pomáhat v „normalizaci“ a „stabilizaci“. Neboli sledovat dodržování příměří a nějak se snažit přispět k urovnání situace. Pozorovatelé ale mohou jen na gruzínské území a do nárazníkové zóny, oproti původním ujednáním nemohou na odtrženecká území. Podle gruzínského ministerstva zahraničí ale i tak mise přes určitou jednostrannost „představuje důležitý stabilizační nástroj, který pomáhá budovat důvěru mezi válkou rozpolcenými společnostmi“. Část Gruzínců si ale stěžuje, že mise EU málo upozorňuje na vytváření nových hranic a že nedokáže včas ověřit, zda se hranice dále neposunují a tak nahrává Moskvě.

Abcházie a Jižní Osetie po rozpadu SSSR
Už před rozpadem Sovětského svazu, který zanikl v roce 1991, vypukly v Abcházii srážky mezi Abcházci a Gruzínci. Zatímco Gruzínské vedení se snažilo omezit abchazskou autonomii, Abcházci v roce 1990 vyhlásili svoji „suverenitu“. Nakonec vypukla válka komplikovaná ještě občanskou válkou mezi Gruzínci. Abcházci se obrátili o pomoc na Rusko. Mimo jiné i za pomoci ruské armády, jejíž jednotky zřejmě jednaly na vlastní pěst, se jim podařilo Gruzínce přemoci. Nakonec bylo uzavřeno příměří podle a v roce 1994 podepsali obě strany deklaraci, kterou si někteří Abcházci vykládali jako uznání nezávislého státu zatímco Gruzínci jako začlenění autonomní Abcházie zpět do Gruzie. Podobně se vyvíjela i situace v Jižní Osetii, která požadovala zvýšení své autonomie v rámci Gruzie a nakonec i nezávislost na Tbilisi. Gruzie to odmítala a konflikt nakonec přerostl ve válku, kde na straně osetských separatistů stály údajně sovětské jednotky. Nakonec bylo v roce 1992 uzavřeno příměří – ani jedna strana přitom nekontrolovala území celé Jižní Osetie. Na území Jižní Osetie stejně jako na území Abcházie zůstali ruské jednotky oficiálně dohlížející na dodržování míru.

Dalším problém jsou uprchlíci. Gruzínci tvrdí, že se po roce 2008 k původním 140 tisícům uprchlíkům z konfliktu v Abcházii a v Osetií devadesátých letech připojilo dalších 160 tisíc lidí, kteří utekli před novou ruskou okupací. Gruzie, která trpí vysokou nezaměstnaností – oficiálně je to 14 procent, ale ve skutečnosti mnohem více - a má problém s jejich začleněním do společnosti. Často žijí stranou od ostatních obyvatel, jak například pět tisíc běženců z Abcházie, kteří bydlí na staré sovětské vojenské základně u města Zugdidi už od devadesátých let. „Usadila je tam vláda a jsou tak trochu izolovaní. Je to za městem. Je to problém už 25 let,“ vysvětluje na radnici jeden z místních úředníků. „Lidé nemají půdu, není tu co dělat. Co se dá podnikat v tomhle ghettu,“ stěžuje si tu zhruba padesátiletá uprchlice z Abcházie Nina.

Oficiální gruzínská představa je taková, že se jednou Abcházie a Jižní Osetie vrátí zpátky do Gruzie a jednou se vrátí i lidé, kteří odtud odešli. Někteří, jako například mladý gruzínský novinář Zviad Mchedlišvili, doufají, že to Rusko jednoho dne prostě bude příliš „unavené“ a Jižní Osetie a Abcházie pro něj budou příliš těžkým břemenem a pak dojde k jejich znovusjednocení s Gruzií. „Jako to bylo se sjednocením Německa,“ vysvětluje Mchedlišvili. „Jsou tu ale i představy, že to půjde udělat vojensky, najednou obsadit Jižní Osetii i Abcházii,“ říká Gela, bývalý plukovník gruzínské armády, který se zúčastnil bojů v Abcházii v devadesátých letech i války s Ruskem v roce 2008 a dnes pracuje pro dopravní společnost. „Jenže nikdo neví jak to udělat. Gruzie prostě nemůže porazit ruskou armádu,“ dodává. Podle oficiálních údajů má v Jižní Osetii i v Abcházii Rusko vojenskou sílu odpovídající zhruba jedné brigádě. Ve skutečnosti jde o silnější vojenské jednotky a navíc je zde uskladněn vojenský materiál dostačující na vyzbrojení dalších jednou tak silných jednotek. Moskvě to tak umožňuje rychle posílit svou armádu pouhým vysláním vojáků, aniž by musela složitě převážet přes hlavní kavkazský hřeben těžkou vojenskou techniku.

Rusko a Kavkaz
Rusko se už za vlády Petra Velikého na začátku 18. století snažilo získat přístup k Černému moři. Za vlády Kateřiny Veliké pak vybojovalo na Osmanské říši část dnešní ruské Kabardsko-balkarské republiky a ovládlo Krymský chanát. Vzalo pod ochranu část Gruzie a postupně ji anektovalo. Na začátku 19. století porazilo Persii a dobylo dnešní Dagestán a Ázerbájdžán. Následovala porážka místních států a regionálních povstání. Po porážce Ruska Německem v první světové válce a bolševickém převratu byla v dubnu 1918 vyhlášena Zakavkazská federativní demokratická republika, ze které v květnu téhož roku vznikly nezávislá Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán. V letech 1920 – 1921 pak jejich nezávislost ukončilo ozbrojenou intervencí bolševické Rusko. Jejich nezávislost byla obnovena až po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991.

„Ruská vojenská přítomnost na Kavkaze je nadměrná a není určena pro místní konflikt,ale pro potenciální konflikt velkého rozsahu na jižním válčišti, které zahrnuje širší Blízký východ,“ píše se ve zprávě pro švédské ministerstvo obrany, kterou zpracoval švédský výzkumný institut FOI. „Přístup Moskvy k jižnímu Kavkazu v bezpečnostní oblasti také zahrnuje využívání lokálních konfliktů, kterými udržují tamní země v napětí vytvořeným stálým stavem Ruskem kontrolované nestability,“ uvádí dále švédská studie. Snaha Gruzie vstoupit do Severoatlantické aliance a zajistit si tak natrvalo svoji bezpečnost stejně jako její pokusy blíže se ekonomicky propojit s Evropskou unií jen posiluje podezřívavost Moskvy a její staré imperiální instinkty. V rámci starého příběhu tradovaného v carském Rusku přinesli právě Rusové na Kavkaz civilizaci, bojovali proti muslimským státním útvarům včetně Osmanské říše a vytvářeli hradbu proti vlivu rozpínající se Velké Británie.

Moskva proto dokonce v Gruzii finančně podporuje extrémní nacionalisty a polofašisty, kteří tvrdí, že je třeba se opřít se o Rusko a hlavním nebezpečím je islamistické Turecko. Mají tak Rusku zajistit v Gruzii pokračování jeho vlivu, i když je to po rusko-gruzínské válce těžké. V ruských představách je totiž Kavkaz klíčovým spojením s Evropou a Středním východem a místem zápasu se Západem. Navíc se Moskva řídí starým rčením, že „kdo chce kontrolovat severní Kavkaz (který je součástí Ruské federace), musí kontrolovat jižní Kavkaz“, kde leží i Gruzie.

 

Šokující zjištění vědců: Pokud nejíte sladké, ohrožujete vlastní zdraví

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Výzkum profesora Macieje Banacha z Lodžské univerzity ukazuje, že dieta chudá na sacharidy představuje v dlouhodobé perspektivě riziko pro zdraví. Tým vědců sledoval 11 let více než 24.000 dobrovolníků, mužů i žen. Všichni drželi dietu, ale nikoli stejnou. Když vědci zjistili jejich zdravotní stav, životní styl a výživu, srovnávali rizika předčasné smrti.

Link

Účastníkům studie, kteří nejedli sacharidy, hrozilo o 32 procent vyšší nebezpečí, že zemřou o šest let dříve, než ti, jejichž strava obsahovala hodně sacharidů. Riziko, že člověk podlehne kardiovaskulární chorobě, vzrostlo o 50 procent, jestliže dotyčná osoba konzumovala málo sacharidů či dokonce žádné. U rakoviny bylo riziko o 30 procent vyšší.

Studie také ukázala, že osobám s normální váhou, které se rozhodly držet takovou dietu, hrozilo větší riziko předčasného úmrtí než lidem obézním. Výsledky se potvrdily i poté, co bylo přihlédnuto ke konzumaci alkoholu, kouření, fyzické aktivitě či chorobám jako je vysoký krevní tlak.

Podle autorů studie nejsou tyto výsledky spojeny jen s nízkým přísunem sacharidů. Souvisejí zřejmě i se zvýšenou konzumací proteinů a tuků. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) nadměrná konzumace červeného masa a uzenin bohatých na cholesterol a nasycené tuky přispívá ke vzniku některých druhů rakoviny, zejména střev a konečníku. Tyto látky mají rovněž na svědomí kardiovaskulární choroby. Navíc může hrát roli i snížená konzumace minerálních látek a vitamínů.

Link

Francouzská Národní agentura pro bezpečnost potravin (ANSES) varuje před "klinickými, biologickými a psychickými dopady" spojenými s odtučňovacími dietami. Vzhledem k nedostatku některých živin mohou nastat problémy s kostmi či s metabolismem. V dlouhodobé perspektivě tyto diety vedou k bludnému kruhu, kdy člověk znovu nabere shozené kilogramy.

Jestliže jsou diety chudé na sacharidy v krátkodobé perspektivě účinné, jsou dlouhodobě riskantní a neměly by být doporučovány, varuje profesor Banach. Je totiž důležité nevynechávat jeden druh potravy. Sacharidy, proteiny a tuky jsou pro stravování nezbytné. Podle nutričních poradců je výživová potřeba člověka pokryta, jestliže se strava skládá z asi 50 procent sacharidů, 20 procent proteinů a 30 procent tuků.

-1