Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Trumpův život na vysoké noze. Za cestování jeho rodiny zaplatí poplatníci stamiliony dolarů

Trumpův život na vysoké noze. Za cestování jeho rodiny zaplatí poplatníci stamiliony dolarů

Do Bílého domu před měsícem nastoupil miliardář, který je spolu s dalšími členy jeho rodiny zvyklý na luxus a drahé cestování. Při každém takovém výjezdu však musí Trumpa i jeho rodinu hlídat agenti, kteří musí zajistit jejich bezpečnost, ať jsou kdekoliv. Nadstandartní životní styl plný cestování však znamená i nadstandartní finanční náklady, které jdou výrazně nad rámec toho, kolik bylo vynakládáno za minulých amerických prezidentů. V průběhu čtyřletého období by se podle The Washington Post mohly počítat ve stovkách milionů dolarů. 

Třetí pátek po sobě odjel Donald Trump doprovázený armádou osobních agentů na pracovní víkendový pobyt do luxusního sídla Mar-a-Lago Clubu v Palm Beach na Floridě, který v roce 1995 Trump předělal podle svého a nyní ho nazývá „zimní Bílý dům“. Tajné služby však musí zároveň hlídat i další členy rodiny nového amerického prezidenta. Na starost mají i syny Erica a Dona, kteří se v sobotu zúčastní slavnostního otevření golfového rezortu Trumpovy značky v dubajském „Beverly Hills". Mezitím však musí newyorská policie strážit ještě jeho manželku Melanii a syna Barrona v Trump Tower na Manhattanu.

Podle Washington Post stály tři víkendy v plážovém rezortu Mar-a-Lago americkou státní kasu zhruba 10 milion dolarů, které zahrnují především náklady spojené s přesunem a zajištění bezpečnosti Trumpa a celého prezidentského týmu včetně peněz na posílení pobřežní stráže. Pobyt v luxusním sídle na Floridě však stojí nemalé peníze i Palm Beach County, které po Washingtonu požaduje, aby náklady uhradil. Posílení bezpečnosti a dopravní problémy, které je potřeba během Trumpovy návštěvy řešit, totiž stojí desítky tisíc dolarů denně.  

Trumpovy výlety očekává i městečko Bedminster v New Jersey, kde sídlí jeden z dalších prezidentových golfových rezortů. „Bedminster je malá obec s malou policií a malým rozpočtem. Chceme přivítat prezidenta Trumpa s otevřenou náručí, ale nechceme kvůli těmto návštěvám nepřiměřeně zatěžovat naše daňové poplatníky,“ napsal starosta Steven Parker v dopise, kde žádá o federální peníze, které by pokryly náklady na zajištění bezpečnost Trumpa a jeho doprovodu.

Podobně je na tom také New York, který podle odhadů policie vynakládá na zajištění bezpečnosti Trump Tower 500 tisíc dolarů denně. Za rok by se tak náklady mohly vyšplhat až na 183 milionů dolarů. Pro Trumpa to je dokonce velmi výhodný byznys, díky kterému mu část státních peněz teče do vlastní kapsy. Ministerstvo obrany a tajné služby se podle Washington Post pokoušely pronajmout si v Trump Tower prostory, které by mohly během služby využívat. Cena pronájmu jednoho patra však stojí 1,5 milionu dolarů ročně.

Stejně jako Donald Trump mají cestování do zahraničí v oblibě i jeho děti. Při nedávné pracovní cestě syna Erica do Uruguaye zaplatily pracovníci tajných služeb účty za hotelové pokoje ve výši 100 tisíc dolarů. Za doprovodu ochranky byl Eric během února také v Dominikánské republice, tento víkend stráví s bratrem v Dubaji a koncem měsíce poletí do Vancouveru, kde je čeká slavností otevření dalšího mrakodrapu značky Trump.

Kromě velkých nákladů, které částečně platí američtí daňoví poplatníci, však životní styl Trumpovy rodiny znamená i logistické problémy. Nejvíce na něj doplácí americké tajné služby a pracovníci prezidentovy ochranky, kteří mají členy prezidentovy rodiny hlídat. I bývalý člen Obamovy ochranky, který pracoval pro tajné služby 14 let, Jonathan Wackrow považuje úkol agentů chránících Trumppovu rodinu za velmi složitý. Zajistit bezpečnost rodinných členů ve Washingtonu, New Yorku a zároveň na Floridě a při tom je doprovázet na zahraničních cestách na třech různých kontinentech je podle jeho slov „logistická noční můra“.

Rodiny amerických prezidentů jsou ve Spojených státech chráněni stejně jako prezident bez ohledu na náklady nebo cíl destinace po desetiletí. A každá administrativa pro tajné služby znamená nové provozní problémy, kdy se musí přizpůsobit různým návykům. Prezident George W. Bush například trávil hodně času na svém ranči v Texasu, Obama zase rád navštěvoval rodnou Havaj. Podle Judicial Watch se Obamovy cestovní výdaje za osm let jeho prezidentování odhadují na 97 milionů dolarů. Trumpova administrativa je však po prvních čtyřech týdnech na dobré cestě, aby se jeho náklady pohybovaly ve stamilionech dolarů jen za první období.

 

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1