Vojenský mozek Blízkého východu: Kdo byl íránský generál, kterého zabili Američané? | info.cz

Články odjinud

Vojenský mozek Blízkého východu: Kdo byl íránský generál, kterého zabili Američané?

Okupoval první strany časopisů. Býval řazen k nejmocnějším osobnostem Blízkého východu. Vedl jednotku, která operuje na několika regionálních bojištích. Íránská režimní média ho vykreslovala jako otcovského velitele, který se svými vojáky cestuje až na frontu. Konzervativního íránského generála Kásima Sulejmáního obdivovali i odpůrci islámského režimu. Život teheránského generála ale brutálně ukončili Američané. Na příkaz prezidenta Donalda Trumpa ho v noci na dnešek na bagdádském letišti zabily americké rakety. Připomeňte si život i kariéru Kásima Sulejmáního, jak ji zaznamenal ve svém textu Pavel Novotný. 

„Chceš nás, Íránce zastrašit tím, že budeš stínat hlavy mým bratrům, ty ohavný vrahu? Ne, my neprohrajeme a zničíme tě, pokud tu bude s námi Kásim Sulejmání.“ Tato píseň opěvovala jednoho z nejvyšších šéfů íránských Revolučních gard. Paralelní, nábožensky konzervativní armády, která podléhá přímo nejvyššímu náboženskému vůdci země.

Kásim Sulejmání byl šéfem elitních Jeruzalémských jednotek, které mají v rámci gard odpovědnost za operace v zahraničí. Letos by mu bylo šedesát tři let a ještě před několik lety ho mimo oficiální struktury neznal téměř nikdo.

Pak ale jeho hvězda začala prudce stoupat, na jeho počest vznikaly písně, knihy i filmy. Jeho tvář zná v Íránu, ale i Sýrii a Iráku snad každý. Generálovu nefalšovanou, nikoli jen režimní popularitu zaznamenala západní média a Sulejmání se objevil na obálce časopisu Newsweek.

Jaké jsou hlavní, nebo spíše oficiální důvod vojákovy slávy? Šíitský generál Sulejmání byl považován za oficiálního stratéga i vítěze nad militantně sunnitským Islámským státem. Teroristickou organizací, která se v Sýrii a Iráku pokusila vytvořit fungující státní strukturu s vlastními razítky, drakonickými zákony, soudy a učebnicemi.

Gen. mjr. Kásim Sulejmání byl velitelem speciálních jednotek Kuds íránských revolučních gard.

Mladík z posilovny dostal v gardách šanci

Také Sulejmání měl dva životy – reálný a mediální. Faktem je, že se narodil do chudé rolnické rodiny na jihovýchodě země. V mládí pracoval ve městě Kermán na stavbách, prý aby mohl splatit otcovy duhy. Každopádně už tehdy miloval posilovny a býval v nich i trenérem. Cvičil karate a dosáhl slušných výsledků.

Podobně jako řada dalších mladíků jeho generace, také Kásim v roce 1979 přivítal islámskou revoluci. I proto, že mu nabídla nové možnosti. Ihned se přidal k Revolučním gardám, které vznikly nejen na obranu nového pořádku, ale také jako protiváha vůči pravidelné armádě. Revolucionáři měli za to, že vojáci jsou příliš svázáni se svrženým šáhovým režimem. Odtud plynou výhody gard, které jsou režimem dosud protežovány navzdory skutečnosti, že armáda dnes už plně stojí za náboženským vedením.

Sulejmání má za sebou učebnicovou kariéru gardisty. Osvědčil se ve válce s Irákem (1980–1988). Během 90. let bojoval v rodné provincii při hranici Afghánistánem proti pašerákům drog, kteří tudy převáží zboží do Turecka a Evropy, odbytiště ale mají i v Íránu. Jako přesvědčený konzervativec při studentské revoltě z roku 1999 spolu s dalšími důstojníky pohrozil tehdejšímu reformistickému vedení, že nezasáhne-li proti mladým, uniformy provedou převrat.

Šedá eminence na druhé straně drátu

Jako typický gardista byl ale Sulejmání v jistém smyslu pragmatik. Když se Spojené státy v roce 2001 chystaly po teroristickém útoku na newyorská dvojčata k invazi do Afghánistánu, kde tehdy vládlo extremistické hnutí Tálibán, byl to on, kdo jindy zatracovaným Američanům pomáhal vytipovat strategické cíle. Nepřítel mého nepřítele mi je přítelem, tento vzorec pro vztah Tálibán – USA – Írán platil dokonale.

V roce 2007 už měl národní hrdina značný vliv nejen na gardistickou, ale obecné íránskou zahraniční politiku. Jeden příběh za všechny: v roce 2007 se v Bagdádu sešli tamní ambasadoři Íránu a USA k jednání o zhoršující se situaci v Iráku, na který měly obě mocnosti rozhodující vliv. Tehdejší ambasador USA Ryan Crocker pro stanici BBC vzpomíná, jak jeho íránský kolega stále odbíhal kamsi telefonovat. „Byl pod přísnou kontrolou člověka, který byl na druhé straně drátu, tedy Kásima Sulejmáního,“ dodává někdejší diplomat.

Sulejmání už v těchto letech z příkazu – či jistě s posvěcením – oficiálního Teheránu budoval šíitskou internacionálu. Ta má dva hlavní cíle: dostat pod dohled všechna šíitská hnutí planety a vytvořit souvislý spojenecký pás od Íránu přes Irák, Sýrii a Libanon až ke Středozemnímu moři. Z teheránské centrály je řízen nejen libanonský Hizballáh, ale jistě i nově vzniklé irácké milice a do jisté míry patrně třeba také jemenští separatisté.

V té době už gardy dávno nebyly jen úderkou islámské revoluce, ale klíčovým mocenským centrem a skvěle fungujícím obchodním podnikem. Jejich letadla nevyrážela jen na vojenské mise, ale bezcelně na státem nekontrolovaná letiště dovážela elektroniku a podle legend dokonce alkohol. Gardisté každopádně podnikají ve stavebnictví, důlním inženýrství, těžbě nerostných surovin nebo telekomunikacích. Podobně jako v Egyptě, nebo Pákistánu vytvářeli penzionovaní důstojníci byznysové sítě napojené na uniformy. Vybudovali tak stát ve státě, který má zájem na kontinuitě režimu, ale i alespoň relativní spokojenosti obyvatel.

Konzervativec s mediálně lidskou tváří

Vystoupení tzv. Zeleného hnutí v roce 2009 proto otřásla íránským establishmentem. Mladí lidé se v ulicích nechali gardisty zabíjet jen proto, aby dali najevo nesouhlas se zřejmě zfalšovanými prezidentskými volbami. Soudy posléze reagovaly inscenovanými procesy jako z československých padesátých let, chytřejší gardisté ale začali hledat řešení.

„Poté, co jsme potlačili revoltu z roku 2009, čelíme zřetelné krizi legitimity. Íránci, především ti mladší, se od nás začínají odvracet. A my víme, že je musíme získat zpět,“ svěřil se newyorské antropoložce Narges Bajoghliové jeden z bývalých důstojníků gard, který nyní pracuje pro režimní média.

Především ta gardistická proto nejpozději od roku 2011 – také pod dojmem revolucí v arabském světě – změnila taktiku. Spolupracují s autory, kteří u nich bývali na indexu: v oficiálních sítích uvízli rappeři i méně konformní umělci. Gardistická produkční centra zdarma šíří videa, která sice mohou být patetická, islám v nich ale už nehraje klíčovou roli. Nový společný jmenovatel? Íránský nacionalismus.

Nejpozději od roku 2014 tak kvete i Sulejmáního kult vítězícího vojevůdce a geniálního stratéga. S tím nesouhlasí jak jeho oponenti, tak neutrální pozorovatelé. Podle nich si musel při tažení v sunnitské části Iráku vyžádat americkou leteckou podporu, což lze chápat jako neúspěch a potupu zároveň. Dokořán také otevřel blízkovýchodní dveře Rusku, které nemá vždy shodné zájmy s Teheránem.

Sulejmání se v každém případě stal hrdinou gardistické propagandy. Muž, který řídil své i cizí vojáky z utajovaných kanceláří moci, vystoupil do světel kamer jako otcovský velitel. Už nebojoval především za šíitský islám, ale chránil Írán, jeho obyvatele a šíitské přátele, vyprávěla jeho příběh režimní média.

Spolu s kultivovaným a vcelku umírněným ministrem zahraničí Džavádem Zarífem patřil konzervativní generál k nejpopulárnějším osobnostem Íránu. Hrozby od Islámského státu, ze Saúdské Arábie a Spojených států jejich pozici ještě posilovaly. K obdivovatelům vojáka, který se uměl přesvědčivě rozplakat na pohřbu spolubojovníka, patřili dokonce i někdejší opozičníci ze Zeleného hnutí. Často z toho důvodu, že se obávali fatální nestability syrského či jemenského typu.

„Tady už nejde o podporu režimu, mluvíme o obraně Íránu jako takového. Bez mužů, kteří bojují za vlast, bez velitelů typu Kásima Sulejmana se můžeme dočkat chaosu, kterého jsme svědkem jinde na Blízkém východě,“ řekl antropoložce Narges Bajoghliové teheránský student, který by se zřejmě rozhněval, kdyby ho někdo označil za aktivního příznivce islámské republiky. Zda chaos po smrti Sulejmáního skutečně vypukne, se ukáže v následujících dnech.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud