Vojenský mozek Blízkého východu: Kdo je íránský generál, kterého obdivují i jeho odpůrci? | info.cz

Články odjinud

Vojenský mozek Blízkého východu: Kdo je íránský generál, kterého obdivují i jeho odpůrci?

Okupuje první strany časopisů. Bývá řazen k nejmocnějším osobnostem Blízkého východu. Vede jednotku, která operuje na několika regionálních bojištích. Íránská režimní média ho vykreslují jako otcovského velitele, který se svými vojáky cestuje až na frontu. Konzervativního íránského generála Kásima Sulejmáního obdivují i odpůrci islámského režimu. Teheránská propaganda slaví nebývalý úspěch.

„Chceš nás, Íránce zastrašit tím, že budeš stínat hlavy mým bratrům, ty ohavný vrahu?  Ne, my neprohrajeme a zničíme tě, pokud tu bude s námi Kásim Sulejmaní.“ Tato píseň opěvuje jednoho z nejvyšších šéfů íránských Revolučních gard. Paralelní, nábožensky konzervativní armády, které podléhá přímo nejvyššímu náboženskému vůdci země.

Írán má novou, donedávna málo pravděpodobnou celebritu. Kásim Sulejmaní je šéfem elitních Jeruzalémských jednotek, které mají v rámci gard odpovědnost za operace v zahraničí. Letos mu bylo šedesát roků a ještě před několik lety ho mimo oficiální struktury neznal téměř nikdo.

Teď na jeho počest vznikají písně, knihy, filmy. Jeho tvář zná v Íránu, ale i Sýrii a Iráku snad každý. Generálovu nefalšovanou, nikoli jen režimní popularitu zaznamenala západní média a Sulejmaní se objevil na obálce časopisu Newsweek.

Jaké jsou hlavní, nebo spíše oficiální důvod vojákovy slávy? Šíitský generál Sulejmaní je považován za oficiálního stratéga i vítěze nad militantně sunnitským Islámským státem. Teroristickou organizací, která se v Sýrii a Iráku pokusila vytvořit fungující státní strukturu s vlastními razítky, drakonickými zákony, soudy a učebnicemi.

Mladík z posilovny dostal v gardách šanci

Také Sulejmaní má dva životy – reálný a mediální. Faktem je, že se narodil do chudé rolnické rodiny na jihovýchodě země. V mládí pracoval ve městě Kermán na stavbách, prý aby mohl splatit otcovy duhy. Každopádně už tehdy miloval posilovny a býval v nich i trenérem. Cvičil karate a dosáhl slušných výsledků.

Podobně jako řada dalších mladíků jeho generace, také Kásim v roce 1979 přivítal islámskou revoluci. I proto, že mu nabídla nové možnosti. Ihned se přidal k Revolučním gardám, které vznikly nejen na obranu nového pořádku, ale také jako protiváha vůči pravidelné armádě. Revolucionáři měli za to, že vojáci jsou příliš svázáni se svrženým šáhovým režimem. Odtud plynou výhody gard, které jsou režimem dosud protežovány navzdory skutečnosti, že armáda dnes už plně stojí za náboženským vedením.

Sulejmaní má za sebou učebnicovou kariéru gardisty. Osvědčil se ve válce s Irákem (1980–1988). Během 90. let bojoval v rodné provincii při hranici Afghánistánem proti pašerákům drog, kteří tudy převáží zboží do Turecka a Evropy, odbytiště ale mají i v Íránu. Jako přesvědčený konzervativec při studentské revoltě z roku 1999 spolu s dalšími důstojníky pohrozil tehdejšímu reformistickému vedení, že nezasáhne-li proti mladým, uniformy provedou převrat.

Šedá eminence na druhé straně drátu

Jako typický gardista je ale Sulejmaní v jistém smyslu pragmatik. Když se Spojené státy v roce 2001 chystaly po teroristickém útoku na newyorská dvojčata k invazi do Afghánistánu, kde tehdy vládlo extremistické hnutí Tálibán, byl to on, kdo jindy zatracovaným Američanům pomáhal vytipovat strategické cíle. Nepřítel mého nepřítele mi je přítelem, tento vzorec pro vztah Tálibán – USA – Írán platil dokonale.

V roce 2007 už měl nynější národní hrdina značný vliv nejen na gardistickou, ale obecné íránskou zahraniční politiku. Jeden příběh za všechny: v roce 2007 se v Bagdádu sešli tamní ambasadoři Íránu a USA k jednání o zhoršující se situaci v Iráku, na který měly obě mocnosti rozhodující vliv. Tehdejší ambasador USA Ryan Crocker pro stanici BBC vzpomíná, jak jeho íránský kolega stále odbíhal kamsi telefonovat. „Byl pod přísnou kontrolou člověka, který byl na druhé straně drátu, tedy Kásima Sulejmaního,“ dodává někdejší diplomat.

Sulejmaní už v těchto letech z příkazu – či jistě s posvěcením – oficiálního Teheránu budoval šíitskou internacionálu. Ta má dva hlavní cíle: dostat pod dohled všechna šíitská hnutí planety a vytvořit souvislý spojenecký pás od Íránu přes Irák, Sýrii a Libanon až ke Středozemnímu moři. Z teheránské centrály je řízen nejen libanonský Hizballáh, ale jistě i nově vzniklé irácké milice a do jisté míry patrně třeba také jemenští separatisté.

V té době už gardy dávno nebyly jen úderkou islámské revoluce, ale klíčovým mocenským centrem a skvěle fungujícím obchodním podnikem. Jejich letadla nevyrážely jen na vojenské mise, ale bezcelně na státem nekontrolovaná letiště dovážela elektroniku a podle legend dokonce alkohol. Gardisté každopádně podnikají ve stavebnictví, důlním inženýrství, těžbě nerostných surovin nebo telekomunikacích. Podobně jako v Egyptě, nebo Pákistánu vytvářili penzionovaní důstojníci byznysové sítě napojené na uniformy. Vybudovali tak stát ve státě, který má zájem na kontinuitě režimu, ale i alespoň relativní spokojenosti obyvatel.

Konzervativec s mediálně lidskou tváří

Vystoupení tzv. Zeleného hnutí v roce 2009 proto otřásla íránským establishmentem. Mladí lidé se v ulicích nechali gardisty zabíjet jen proto, aby dali najevo nesouhlas se zřejmě zfalšovanými prezidentskými volbami. Soudy posléze reagovaly inscenovanými procesy jako z československých padesátých let, chytřejší gardisté ale začali hledat řešení.

„Poté, co jsme potlačili revoltu z roku 2009, čelíme zřetelné krizi legitimity. Íránci, především ti mladší, se od nás začínají odvracet. A my víme, že je musíme získat zpět,“ svěřil se newyorské antropoložce Narges Bajoghliové jeden z bývalých důstojníků gard, který nyní pracuje pro režimní média.

Především ta gardistická proto nejpozději od roku 2011 – také pod dojmem revolucí v arabském světě – změnila taktiku. Spolupracují s autory, kteří u nich bývali na indexu: v oficiálních sítích uvízli rappeři i méně konformní umělci. Gardistická produkční centra zdarma šíří videa, která sice mohou být patetická, islám v nich ale už nehraje klíčovou roli. Nový společný jmenovatel? Íránský nacionalismus.

Nejpozději od roku 2014 tak kvete i Sulejmaního kult vítězícího vojevůdce a geniálního stratéga. S tím nesouhlasí jak jeho oponenti, tak neutrální pozorovatelé. Podle nich si musel při tažení v sunnitské části Iráku vyžádat americkou leteckou podporu, což lze chápat jako neúspěch a potupu zároveň. Dokořán také otevřel blízkovýchodní dveře Rusku, které nemá vždy shodné zájmy s Teheránem.

Sulejmaní se v každém případě stal hrdinou gardistické propagandy. Muž, který ještě nedávno řídil své i cizí vojáky z utajovaných kanceláří moci, nyní vystoupil do světel kamer jako otcovský velitel. Už nebojuje především za šíitský islám, ale chrání Írán, jeho obyvatele a šíitské přátele, vyprávějí jeho příběh režimní média.

Spolu s kultivovaným a vcelku umírněným ministrem zahraničí Džavádem Zarífem patří konzervativní generál k nejpopulárnějším osobnostem Íránu. Hrozby od Islámského státu, ze Saúdské Arábie a Spojených států jejich pozici ještě posilují. K obdivovatelům vojáka, který se umí přesvědčivě rozplakat na pohřbu spolubojovníka, patří dokonce i někdejší opozičníci ze Zeleného hnutí. Často z toho důvodu, že se obávají fatální nestability syrského, či jemenského typu.

„Tady už nejde o podporu režimu, mluvíme o obraně Íránu jako takového. Bez mužů, kteří bojují za vlast, bez velitelů typu Kásima Sulejmana se můžeme dočkat chaosu, kterého jsme svědkem jinde na Blízkém východě,“ řekl antropoložce Narges Bajoghliové teheránský student, který by se zřejmě rozhněval, kdyby ho někdo označil za aktivního příznivce islámské republiky.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud