„Bylo to rozhodnutí rozumu i srdce,“ říká o kandidatuře Jiří Drahoš. Teď se učí nebýt vědcem | info.cz

Články odjinud

„Bylo to rozhodnutí rozumu i srdce,“ říká o kandidatuře Jiří Drahoš. Teď se učí nebýt vědcem

Racionalita, klid, trpělivost. Už z podstaty své bývalé pozice v čele Akademie věd ČR se k Jiřímu Drahošovi, který před několika dny ohlásil kandidaturu na prezidenta, vážou právě takové atributy. Od řady politiků už získal pomyslnou podporu. Prostor mu dávají i média. Příští měsíce ale ukáží, zda na nabídku klidné síly slyší i Češi. Respektive jejich dostatečně velká část, která by Drahoše v prezidentských volbách vynesla do funkce v čele země. Jak se rozhodoval o své kandidatuře? A co přináší do světa politiky z vědy? O tom všem mluvil pro INFO.CZ.

Politika a předvolební kampaně zvlášť jsou často spíše než o rozumu o emocích. A to by pro vědce Jiřího Drahoše nemusel být správný ring. „Vím, že politici říkají, že když se o nich nepíše, tak jsou vlastně mrtví. Jakýkoliv způsob se jim tak hodí k vyvolání mediálního zájmu. Stále si ale myslím, že prezidentský úřad by měl být spojen s určitou solidností. Politiků je mnoho, strany se v parlamentu střídají. Prezident je ale jen jeden. Mnoho lidí tak ode mě očekává, že budu důstojným protějškem politických šarvátek,“ vypráví rozvážným, ale i rozhodným hlasem.

Sedí klidně a zpříma, pohledem neuhýbá. Při některých otázkách se mu na obličeji mihne úsměv. V rozhovoru jeden na jednoho je cítit jeho charisma. Vystupování směrem k davům je ale ještě trochu jiná disciplína. „Nemyslím si, že bych byl nějaký suchar. V kontaktní kampani, kterou připravuji, určitě nebudu mluvit čistě akademicky,“ brání se pochybnostem.

Profily prezidentských kandidátů si můžete prohlédnout zde.

Uslyší voliči na úctu k lidem?

Životní dráha Jiřího Drahoše
Narodil se ve slezském Jablunkově 20. února 1949. Po absolvování oboru fyzikální chemie na VŠCHT v Praze v roce 1972 nastoupil do Ústavu teoretických základů chemické techniky ČSAV. Po listopadu 1989 působil na několika manažerských pozicích, mimo jiné jako předseda ústavních odborů, zástupce ředitele a posléze ředitel Ústavu chemických procesů Akademie věd ČR. V roce 2003 byl jmenován profesorem v oboru chemického inženýrství, o dva roky později byl zvolen místopředsedou a v roce 2009 předsedou Akademie věd ČR. V roce 2012 mu prezident Václav Klaus udělil Medaili prvního stupně za zásluhy o stát v oblasti vědy. Je spoluautorem řady patentů, mimo jiné na recyklaci odpadního plastu nebo vysoušení papírového materiálu. S manželkou Evou má dvě dcery.

S novináři mluví o tématech jako demokracie nebo úcta k lidem. Otázka je, jak moc jsou pro Čechy v současnosti důležitá a zda se raději nechytnou na sliby politiků, že je ochrání v podstatě před všemi hrozbami. Nehledě na to, že část z nich v lidech sami vyvolávají. Příklad, který Drahoš sám zmiňuje, představuje migrace. „Hýbe společností, přestože u nás není zatím reálným problémem,“ vyslovuje názor, s nímž by u části populace zřejmě narazil. „Rozhodně nechci věc bagatelizovat, byť počet žádostí o azyl je u nás velmi nízký a převládají mezi nimi žadatelé z Evropy. Samozřejmě rozumím obavám lidí. Ale prezident i další politici by především neměli šířit emoce a hysterii,“ trvá na svém.

Jak velkou roli tedy hrál v jeho úvahách o prezidentské kandidatuře racionální přístup? „Byla to kombinace rozumu a srdce. Přece jen když člověk dospěje k takovému rozhodnutí, tak to nemůže být jen vykalkulované na základě sociologických průzkumů, zda má, nebo nemá šanci,“ vrací se v myšlenkách do uplynulých měsíců, kdy svůj vstup do boje o Hrad zvažoval.

Zima na dvoře bytu v Jablunkově.Zima na dvoře bytu v Jablunkově.autor: Archiv Jiřího Drahoše

Přiznává, že to bylo dlouhé rozhodování. „Člověk se nemůže jednoho dne ráno probudit, podívat se z okna a říct si: mohl bych být prezidentem,“ popisuje. Stejně ale existuje okamžik, kdy si poprvé připustil reálnou možnost, že by se tak opravdu mohlo stát. „Jdu do toho s tím, že pokud bych v kampani uspěl a stal se prezidentem, tak bych funkci vykonával dobře a těšil bych se na to,“ komentuje tu chvíli.

V šedesáti osmi letech, na sklonku úspěšné kandidatury by se klidně mohl rozhodnout, že se bude raději věnovat koníčkům. Vystoupit z veřejných funkcí. „Uměl bych si to představit. Vlastně jsem se na to duševně dlouhou dobu připravoval,“ vypráví. Jenže v něm pak podle jeho slov převážil pocit zodpovědnosti. „Je to jeden z důležitých faktorů, který hrál roli při mém rozhodování. Je to něco, co mám zřejmě v sobě,“ říká. A nepopírá, že vliv na něj měl i pohled na to, jakým způsobem prezidentskou funkci zastává Miloš Zeman.

Předvolební souboj v českých podmínkách přitom nemusí být zrovna čistá hra. Prezident Zeman se sice při oznámení své druhé kandidatury zařekl, že nebude na své soupeře útočit – a vlastně ani s nimi diskutovat v rámci předvolebních debat. Jeho mluvčí Jiří Ovčáček už ale stihl Drahoše počastovat přízvisky jako „kýval“ nebo „fíkus“.

„Jsem připraven na negativní kampaň. Když jsem se rozhodl kandidovat, tak s tím musím počítat,“ míní Drahoš. A rodina? „Stojí při mně a podporuje mě,“ odpovídá krátce. Má dvě dcery. Bude tedy následovat trend – ať už v podání Donalda Trumpa nebo Miloše Zemana – a zapojí je do kampaně? „Dcery určitě ne, spíše manželku, ale na plánu kampaně teprve pracujeme,“ říká.

Drahošovy vědecké začátky.Drahošovy vědecké začátky.autor: Archiv Jiřího Drahoše

Jeho manželka s dcerou a vnukem každopádně stáli po jeho boku, když minulý týden oznamoval svou kandidaturu ve svém rodišti – slezském Jablunkově. „Obě mé dcery tam u babičky prožily řadu prázdnin. Alespoň ta starší tak přijela velmi ráda,“ říká Drahoš, který se ze sebe snaží „smýt pel“ akademika a Pražana, odříznutého od „běžných“ lidí z regionů.

Představit tak chce třeba i svou stránku chataře. „Dostal jsem pozvání na mnoho míst Česka. Třeba do Příbrami, nedaleko níž máme chatu. Tam nejsem za akademika, ale chataře. Nebudu mít problém mluvit s lidmi, kteří nejsou z velkých měst,“ tvrdí. Řada českých politiků se přitom v budování image „obyčejného Čecha“ nebojí sáhnout výrazně hluboko do svého soukromí. Někteří se natáčí v nafukovacím bazénku jako Zdeněk Škromach nebo se fotí u pisoáru jako šéf hnutí ANO Andrej Babiš. Při této poznámce Drahoš na vteřinu protočí oči v sloup. „Mám smysl pro uměřenost a určitou dávku vkusu. A pod tu nepůjdu,“ říká rázně. Kde ta hranice leží? „Je to otázka intuice,“ odpovídá. Na svou facebookovou stránku dal zatím ze svého soukromí třeba vcelku „neškodnou“ fotografii toho, jak se svými vnuky na chatě seká trávu.

Rodinné foto ve vile Lanna při oslavě 65. narozenin.Rodinné foto ve vile Lanna při oslavě 65. narozenin.autor: Archiv Jiřího Drahoše

Nejen za pomoci sociálních sítí teď čeká Drahoše obtížný úkol. Dostat se během několika měsíců do povědomí dostatečně velké části Čechů. A ještě je přesvědčit, že by mu měli dát přednost před Zemanem, ale třeba i dalším kandidátem Michalem Horáčkem. Jaké bude hlavní motto kampaně? „Zatím nevím. Existuje více variant. Musíme se dohodnout, která bude nejlepší,“ nechce prozrazovat podrobnosti. Bude to důraz na racionalitu, který se sám tak nabízí? „Já bych to nekomentoval,“ odpovídá s lehkým úsměvem.

Nechce přitom sázet na podporu politiků v zádech. Přestože se pro něj vyjádřili už například lidovci, část ČSSD nebo předseda Starostů a nezávislých Petr Gazdík, trvá Drahoš na tom, že bude nadstranickým kandidátem. To ale znamená i nutnost sehnat minimálně padesát tisíc podpisů na petiční archy. Nebyla by stranická kandidatura jednodušší? „Samozřejmě byla. Troufám si říct, že bych podporu politiků bez problému získal,“ říká sebevědomě. „Člověk, který chce uspět v kampani, by ale neměl mít problém nasbírat pro jistotu až kolem sedmdesáti tisíc podpisů,“ myslí si.

A má představu, jak toho docílí. Minulý týden na svém prvním setkání s novináři už jako prezidentský kandidát oznámil, že využije pěvecké sbory. Sám v jednom už víc než čtyřicet let zpívá. „Myslím to naprosto vážně. Sbor existuje v každé druhé, třetí vesnici. Nemohu k tomu nikoho nutit, ale řekl bych, že by mě mohli podpořit už proto, že komunita se navzájem dobře zná,“ popisuje. K tomu chce využít dobrovolníky po celém Česku a částečně placené koordinátory. Fakt, že se až na začátku dubna vyjasnilo, jaké náležitosti má petiční arch splňovat a že mezi ně patří i uvedení čísla občanského průkazu, komentuje lakonicky: „Chápu, že někdo možná nebude chtít uvádět své číslo, a proto se nepodepíše. Ale o tom nemá cenu filozofovat, prostě to tak je,“ tvrdí.

Zda Drahoš opravdu během několika měsíců dokáže na svou stranu získat dostatečně velkou část Čechů, se teprve uvidí. Zatím má prý na své straně jednu výhodu, kterou si přináší z vědy: pozitivní přístup. „Každý vědec pracuje na problému s cílem ho vyřešit. Neříká a priori: to nejde. Nestraší tím kolegy. A to si odnáším do reálného světa politiky. Když se lidé rozhodnou, že něco chtějí řešit, tak v drtivé většině případů uspějí,“ tvrdí odhodlaně.

Vše o prezidentských volbách najdete zde.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud

Volby 2019: Opozice je ve výhodě, řada lidí bude volit proti Zemanovi a Babišovi

Politolog Daniel Kunštát je přesvědčený, že lepší výchozí pozici měly před letošními Evropskými volbami opoziční formace. ODS nebo Piráti podle něj mohou atakovat zisk dvaceti procent hlasů. „V druhořadých volbách jsou totiž téměř vždy zvýhodněny opoziční strany, jejichž voliči mají tendenci ve vyšší míře k volbám přijít a dát tak najevo odpor k vládní politice nebo konkrétním politikům. Předpokládám, že i tentokrát dost lidí přijde volit proti Zemanovi a Babišovi, a nikoliv pro nějakou stranu nebo dokonce její evropskou strategii,“ vysvětluje expert.

Ve volbách do Evropského parlamentu se u nás očekává spíše nízká účast, ostatně minule byla okolo osmnácti procent. Co to podle vás znamená pro šance jednotlivých subjektů?

Při velmi nízké volební účasti konečné výsledky dost často ne zcela odpovídají reálnému rozložení politických preferencí ve veřejném prostoru. V takové situaci není pro vyhlídky stran podstatná výhradně jejich absolutní síla v celospolečenském kontextu. Do jisté míry ještě závažnější jsou jiné tři faktory, které za určitých okolností mohou představovat komparativní výhodu třeba i pro „malé“ strany.

Co přesně máte na mysli?

Za prvé, aktuální velikost pevného, loajálního a v daném kontextu především disciplinovaného voličského jádra stran. Neboli: podíl těch příznivců, kteří jsou pevně odhodláni k hlasovacím urnám vůbec přijít. Za druhé, jak silně v rámci jednotlivých voličských táborů rezonuje téma, které je předmětem voleb. V tomto případě tedy téma Evropské unie, potažmo zahraničněpolitického ukotvení České republiky.

Link

A v neposlední řadě hraje důležitou roli ryze domácí politika a akcentace domácích problémů na celostátní úrovni. V druhořadých volbách jsou totiž téměř vždy zvýhodněny opoziční strany, jejichž voliči mají tendenci ve vyšší míře k volbám přijít a dát tak najevo odpor k vládní politice nebo konkrétním politikům. Předpokládám, že i tentokrát dost lidí přijde volit „proti Zemanovi a Babišovi“, a nikoliv „pro“ nějakou stranu nebo dokonce její evropskou strategii.

S tím vším možná souvisí také fakt, že jsou voliči v eurovobách tradičně ochotnější experimentovat se svým hlasem. Očekáváte nějaké podobné překvapení také letos?

Ochota experimentovat je jistě obecně dost typickým rysem volebního chování ve druhořadých volbách. Přesto dnes nevidím žádnou kandidátku, která by mohla překvapit – budeme-li tedy považovat za překvapení úspěch jakéhokoliv mimoparlamentního subjektu. A platí to například i pro ambiciózní a v různých průzkumech viditelný projekt Pavla Teličky Hlas.

Ani on, ani nikdo jiný nemá tematicky motivované fanoušky, navíc fanoušky se skoro až sektářským zápalem, což byl případ Svobodných, anebo mimořádně silnou, všeobecně známou a populární osobnost, což byl kdysi zase případ Vladimíra Železného. Z toho mi vychází, že si to o euromandáty asi skutečně rozdají pouze „tradiční“ strany. Nicméně je pravdou, že pokud se potvrdí předpoklad extrémně nízké volební účasti, každý podobný odhad je tak trošku věštění z křišťálové koule.

Favoritem voleb je jednoznačně hnutí ANO. Jak hodnotíte jeho kampaň?

Hnutí ANO favoritem voleb bezesporu je, ale ani ve sportu favorit ne vždy vyhraje. A jestliže existuje typ voleb, ve kterých „neporazitelné“ ANO momentálně může být porazitelné, jsou to právě evropské volby. Kampaň ANO byla samozřejmě jako vždy profesionální, jako vždy jsou v ní vidět peníze a jako vždy byla ušitá na míru sociodemografického a hodnotového profilu ctitelů Andreje Babiše.

Link

Jen si nejsem jist, zda podprahová kritika Unie v kombinaci s doslova lidovým tématem dvojí kvality potravin budou natolik silné impulsy, které v dostatečném množství přitáhnou jeho voliče k urnám. Voliče politicky a občansky dost nezainteresované, nemotivované, se slabou disciplínou a s naprostým nezájmem o tematiku EU.  

Babišovi nehraje do karet hlavně už naznačená zvláštní logika volebního rozhodování v druhořadých volbách. Jeho soupeři zejména z opozičních stran budou mít na své straně určitý bonus.

Proč?

Jak jsem už zmínil, příznivci opozice jsou silně motivování k volbám přijít a tam demonstrovat svoji aktuální politickou frustraci a nespokojenost s vládou. Volby chápou jako jakési symbolické referendum o národní vládě, bez ohledu na to, jestli se volí do Evropského parlamentu nebo třeba do Senátu.

Mají tedy mnohem silnější motiv se těchto voleb zúčastnit než přívrženci vládních stran. V důsledku toho jsou „protivládní“ voliči v obraze volebních výsledků jakoby nadreprezentovní oproti celkovému politickému naladění společnosti a také oproti „běžným“, parlamentním volbám.

O druhé a třetí místo se budou nejspíš přetahovat Piráti s ODS. Obě strany jsou sice stabilně nad deseti procenty, avšak výrazněji expandovat někam ke dvaceti a více procentům se jim zjevně nedaří. Otázka zní proč?

Uvidíme, zda se nakonec jedna z těchto stran nebo dokonce třeba i obě těm kýženým dvaceti procentům nakonec přece jen nepřiblíží. Vůbec bych tuto možnost nevylučoval. Speciálně v případě evropských voleb musíme se všemi předvolebními prognózami pracovat velmi opatrně. Výzkumníci velmi dobře vědí, že lze jen obtížně přesně identifikovat onu malou menšinu, která se voleb reálně zúčastní a v rámci této menšiny navíc zjistit rozvržení stranické afiliace.

Link

Žádný výzkum zkrátka nedokáže zcela spolehlivě odhalit velmi specifické voličské vzorce v druhořadých volbách obecně a v těch evropských zvlášť. Vzorce týkající se jak rozhodnutí o volební účasti, tak i volebního rozhodování samotného, které třeba oproti parlamentním volbám vykazuje řadu odlišností v motivacích volebního výběru.

STAN jde do voleb s TOP 09 a Zelenými. Co na tento tah říkáte a kde spatřujete jejich realistické šance?

Přestože jde na první pohled o dosti krkolomný ideologický slepenec, společná kandidátka malých proevropských stran dává smysl. Přinejmenším vzhledem k omezenému voličskému potenciálu zúčastněných. Navíc, druhořadé volby bývají dobrou příležitostí pro voliče, kteří se vymezují vůči aktuální vládě a chtějí si s ní vyřídit účty.

Právě to je, spolu s vyšší tematickou, v tomto případě eurooptimistickou motivací jejich voličů, docela výhodná výchozí pozice Spojenců pro Evropu. A je dobře představitelné, že se zařadí mezi ODS, Piráty a ANO jako jejich rovnocenný protivník.

A co lidovci, kteří jdou do voleb s malými konzervativními formacemi, jakoby chtěli voličům naznačit posun doprava?

Naznačování čehokoliv ve volební kampani není z hlediska politického marketingu obecně moc dobrá cesta. Strany by s voliči měly raději „mluvit“ jasně, přímo, srozumitelně. Fakt, že se na lidovecké kandidátce objevili zástupci některých marginálních konzervativních stran, je asi až příliš sofistikovaným signálem směrem k voličské veřejnosti.

Link

Obávám se totiž, že většina potenciálních ani faktických lidoveckých voličů tento signál vůbec nezaznamenala. Proto bych byl velmi skeptický, zda může přinést nějaký viditelný bonus v podobě zvýšeného přísunu hlasů. Lidovci ve skutečnosti stojí před úplně jiným úkolem. Musejí v prvé řadě efektivně zmobilizovat svoji stále velmi širokou členskou základnu.

Dobře vědí, že při nízké volební účasti může už třeba sto tisíc hlasů znamenat relativně slušný úspěch. Straničtí stratégové tak mohou vycházet z jednoduchých počtů. Když pětadvacet tisíc členů disciplinovaně přijde k volbám a každý ještě přivede pár rodinných příslušníků nebo známých, půl práce je hotovo.

Zbývá tradiční levice. ČSSD i KSČM možná sice zastavily propad, přesto nelze vyloučit, že jedna z těchto dvou stran nepřeleze pět procent. Co by to podle Vás znamenalo pro vládu a stabilitu současné koalice?

Perspektivy levicových stran opravdu nejsou dobré. Tipuji, že obě by považovaly za úspěch zisk byť i jediného mandátu. Už jen z toho prostého důvodu, že řady jejich beztak prořídlých voličů, kteří ještě neemigrovali k Babišovi, evropská problematika příliš nezajímá a mají tak spíše nižší motivaci se voleb zúčastnit.

Na druhé straně: ani případný volební výprask asi nebude mít nějaký bezprostřední dopad na loajální podporu současné vládní konstelace, ať už v rámci exekutivní koalice (sociální demokraté) nebo koalice parlamentní (komunisté). Popravdě řečenou, oběma partajím nic moc jiného nezbývá.

Link

Evropské volby budou tak či tak dalším důkazem jejich postupného vyklízení politických pozic. A v takové situaci je jak pro ČSSD, tak i pro KSČM strategicky možná ještě důležitější, že mohou být spolu s hnutím ANO přinejmenším ještě nějakou dobu takříkajíc u lizu.

S tím souvisí poslední otázka: mají vůbec tyto volby šanci nějak pohnout s poměry a vnést do nich novou dynamiku?

Evropské volby samy o sobě zatím nikdy neodstartovaly nějaké zásadní otřesy na vnitropolitické scéně. A není mnoho důvodů domnívat se, že by tomu tentokrát mělo být jinak. Pokud si vzpomínám, jediným významnějším momentem byla rezignace premiéra Špidly po debaklu sociální demokracie hned v prvních volbách v roce 2004. Kola národní politiky se zkrátka nejspíš budou točit dál podle své vlastní logiky.

41756

Volby