GALERIE: Před 25 lety se Václav Havel stal prvním českým prezidentem | info.cz

Články odjinud

GALERIE: Před 25 lety se Václav Havel stal prvním českým prezidentem

Dramatik a disident Václav Havel byl po pádu komunistického režimu čtyřikrát zvolen prezidentem republiky. Poprvé již koncem roku 1989, kdy se stal hlavou tehdejší Československé socialistické republiky (ČSSR), podruhé v červenci 1990 prezidentem již přejmenované České a Slovenské Federativní Republiky (ČSFR). Po rozpadu federace byl před 25 lety, 26. ledna 1993, zvolen prvním prezidentem samostatné České republiky. Funkci pak obhájil o pět let později.

Havel, humanista a dodnes ve světě jedna z nejznámějších osobností ČR, byl před listopadem 1989 znám jako spisovatel, dramatik a esejista, ale především jako vůdčí osobnost československého disentu, spoluzakladatel a mluvčí Charty 77. Do politiky oficiálně vstoupil v listopadu 1989, kdy stál v čele delegace Občanského fóra při jednání s představiteli státu a Komunistické strany Československa (KSČ) o reorganizaci vlády, parlamentu, svobodných volbách a o dalších vnitropolitických otázkách.

Po abdikaci prezidenta Gustáva Husáka v prosinci 1989 byl Havel jediným kandidátem na tuto funkci, na kterém se shodli představitelé rozhodujících politických sil. Prezidentem tehdejšího Československa byl zvolen 29. prosince 1989. Poslanci ho zvolili jednohlasně, svůj hlas mu tedy dali i ti, jimž "vděčil" za svou "kariéru trestance" s téměř pěti lety vězení na kontě: mezi 350 poslanci sedělo tehdy ještě 250 komunistů.

Jako reprezentant nové demokracie byl Havel znovu zvolen 5. července 1990, tentokrát již jako prezident kompromisně přejmenované federace ČSFR. O dva roky později, kdy bylo zřejmé, že společný stát Čechů a Slováků zanikne, Havel z funkce prvního muže ve státě 20. července 1992 odstoupil poté, co slovenští poslanci zablokovali jeho potvrzení ve funkci a Slovenská národní rada přijala Deklaraci o svrchovanosti Slovenské republiky. Jelikož Havlův nástupce již volen nebyl (některé pravomoci prezidenta pak až do konce roku 1992 vykonával předseda federální vlády Jan Stráský), stal se tak posledním prezidentem Československa.

Od chvíle, kdy bylo jasné, že od 1. ledna 1993 bude existovat samostatná Česká republika, bylo jméno Václava Havla spojováno s funkcí prvního prezidenta nového státu. Oficiální návrh kandidatury Václava Havla byl podán z pověření čtyř poslaneckých klubů vládní koalice (ODS, KDU-ČSL, ODA a KDS) 18. ledna 1993. Při volbě 26. ledna 1993 se v tajném hlasování pro Havla vyslovilo 109 poslanců, zatímco pro jeho dva protikandidáty dohromady 63 poslanců - Marie Stiborová, kandidátka poslaneckého klubu Levý blok, získala 49 hlasů a Miroslav Sládek navržený klubem SPR-RSČ 14 hlasů. Tehdejší premiér Václav Klaus po volbě řekl, že věří, že zvolení Havla přispěje ke stabilizaci politické situace v zemi. Svého úřadu se první český prezident ujal na dobu pěti let po složení slibu 2. února 1993.

O tom, že se bude ucházet o prezidentský úřad i na další funkční období, pokud bude navržen, se Havel rozhodl v červenci 1997. Oficiálním kandidátem se stal 10. prosince 1997, kdy přijal návrh poslanců a senátorů KDU-ČSL, ODA, ODS a ČSSD. Krom Havla se o funkci ucházeli i Stanislav Fischer (KSČM) a Miroslav Sládek (SPR-RSČ). Prezident byl poprvé volen na společné schůzi Poslanecké sněmovny a Senátu. V prvním kole tajné volby neuspěl žádný z kandidátů, do druhého kola postoupil jen Havel a 20. ledna 1998 byl zvolen podruhé prezidentem ČR. V úřadě zůstal až do konce funkčního období, v březnu 2003 ho na Hradě vystřídal Václav Klaus.

Havel se po odchodu z Hradu nadále veřejně angažoval, zejména na podporu lidských práv. Zemřel 18. prosince 2011 ve věku 75 let.

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud

Maňák: Radikálně utopický pokus o revoluci. Maláčová odpálila důchodovou „bombu“

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová odpálila pomyslnou bombu v podobě radikální vize proměny důchodového systému, která by v případě naplnění ještě více zpolitizovala a zestátnila penze v Česku. Reformátorská myšlenka spočívá v tom, že by vláda všem důchodcům platila stejný „minimální důchod“ ze státního rozpočtu. Ze současného průběžného penzijního systému by se pak penzistům vyplácela jen „zásluhová složka“, jejíž výše by byla závislá na předchozích příjmech, respektive odvodech.

Zásadním problematickým aspektem je zdroj financování oné hypotetické minimální, státem vyplácené a pro všechny stejné penze. Podle Maláčové by na ni stát získával prostředky zavedením nových daní, například sektorové či digitální. Podotkněme, že dnes je celý důchodový systém financován (téměř) výhradně ze sociálního pojištění, jež průběžně odvádějí ekonomicky aktivní občané a částečně zaměstnavatelé.

Maláčová se snaží myšlenku zestátňování penzí bagatelizovat tím, že i v minulosti stát dotoval penzijní systém z rozpočtu tehdy, když se penzijní účet dostal do deficitu, tedy když poplatníci do systému odvedli méně, než stát vyplatil na důchodech. V tom má šéfka sociálního resortu pravdu. Systém důchodového pojištění (který však zahrnuje také invalidní důchody) skončil za posledních 20 let v přebytku jen pětkrát, z toho ve druhé dekádě jen jednou – shodou náhod (a díky kulminujícímu ekonomickému růstu) právě loni.

Link

Vize ministryně Maláčové na fatální „přestavbu“ penzí je pozoruhodná už jen v tom, že až doteď sama hlásala, že systém nepotřebuje zásadní reformu, ale jen mírné, parametrické přizpůsobování měnící se společnosti. Přiznávala dokonce, že politici vlastně ani neumějí skutečně zásadní reformu penzijního systému připravit.

A ejhle. Objevil se politik, přesněji politička, která si přesto troufá, když do éteru vypustila průlomový koncept, který je pokusem o revoluci. Jsme svědky standardního důkazu toho, že v politice je možná v podstatě jakákoliv změna názoru. Negativní důsledky neustálých myšlenkových zvratů a zamýšlených turbulentních změn jsou nabíledni. Což snad nebude případ penzijního systému, neboť ten je doposud relativně stabilní a jakákoliv jeho zásadní změna se zatím jeví jako utopie.

Link

Přesto nejnovější reformní koncept ministryně Maláčové stojí za rozbor, třebaže je na světě jen jeho hrubý myšlenkový rámec. Už jen nápad platit důchody z daní se vymyká představivosti. Pokud by stát chtěl dnes každému penzistovi (těch starobních je v zemi 2,4 milionu) vyplácet minimální (starobní) důchod například ve výši životního minima (cca 3 500 Kč), vyšlo by to státní kasu ročně na více než 100 miliard korun.

Pohledem z opačné strany barikády se dá říci, že by poplatníci museli státu odvádět ročně o 100 miliard korun více, aby vláda mohla každému starobnímu důchodci zajistit onu garantovanou „minimální penzi“ ve výši životního minima. Raději ani nedomýšlet, kolik by stát musel na daních od poplatníků nově získat, kdyby chtěl onu minimální penzi zdvojnásobit. 

Je evidentní, že státem garantovaná a pro všechny stejná minimální penze by nebyla čímsi statickým, navěky daným. Šlo by o proměnnou veličinu, s níž by si politici pohrávali dle aktuálních volebních preferencí a mocenských potřeb. Ostatně, děje se to i dnes.

Link

Boj o zvyšování minimální penze by byl na denním pořádku a s tím by se také stupňovaly nároky na zavádění dalších daní a zvyšování příjmů vlády. Přičemž, zvyšovat daně, natož zavádět nové nemusí být vždy zrovna politicky populární ani politicky průchodné. Hospodaření vlády by čelilo ještě většímu tlaku na prohlubování deficitu. Snaha o stabilizaci penzí by tak nakonec možná vedla k větší nestabilitě, než jakou může způsobit pozvolné stárnutí populace.

Jisté je jedno: idea zestátněného minimálního důchodu zavání krkolomným hokuspokusem o reformu něčeho, co sice není ideální, ale co žádnou velkou revoluci nepotřebuje. A pokud potřebuje, pak to zcela jistě není další zestátňování a ještě silnější politizace.

43008