Kandidáti, které nejspíš neznáte. Šanci na Hrad nemají, ale patří to k demokracii, říká politolog | info.cz

Články odjinud

Kandidáti, které nejspíš neznáte. Šanci na Hrad nemají, ale patří to k demokracii, říká politolog

„Mně jediné jde o náš český lid. Chtěla bych probudit vlastenectví a vystoupit z Evropské unie,“ svěřuje se prezidentská kandidátka Jana Yngland Hrušková v rozhovoru pro projekt Prezident21. Problémů je podle ní v Česku dost. „Jako prezidentka bych se vůbec nezastavila,“ dodává. Jejím vzorem je „paní Le Pen“. „Ne, já od pana dalajlámy nic nepotřebuju,“ odpovídá naopak na otázku, zda by se s duchovním vůdcem Tibeťanů setkala v rámci své funkce. Zpěvačka, která se v posledních letech proslavila vystoupeními na národoveckých demonstracích, patří mezi pro mnohé neznámé osobnosti, které se přihlásily do boje o prezidentské křeslo. Většina z nich dobře ví, že s jen malou známostí a bez větších financí bude jejich snaha s největší pravděpodobností neúspěšná. Nebrání jim to však v tom využít prezidentskou volbu jako platformu pro hlásání svých názorů.

Velkou část těchto „okrajových“ prezidentských kandidátů přitom spojují radikální názory, podle nichž by se Česko mělo ostře postavit proti uprchlíkům a nejlépe hned vystoupit z Evropské unie. Nic na tom nemění ani to, že například již zmíněná Jana Yngland Hrušková netuší, jak by takový odchod v praxi vypadal.

Hudebník a předseda strany Rozumní Petr Hannig se chce také ucházet o místo na Hradě. S volbami má přitom zkušenosti, v posledních letech pravidelně kandiduje do senátu i sněmovny. Neúspěšně. Jeho ideové zaměření vyjadřuje už fakt, že jeho kandidaturu podpořila také krajně pravicová Národní demokracie Adama B. Bartoše.

Profily prezidentských kandidátů si můžete prohlédnout zde.

„Žádné přivandrovalce“ by do Česka nepouštěl ani předseda republikánů Miroslav Sládek. Ten v devadesátých letech, kde ještě prezidenta volil parlament, kandidoval na místo v čele státu hned několikrát. Ke své kandidatuře nyní říká, že je představitelem strany, která byla jako jediná proti vstupu do Evropské unie. A dodává, že kvůli jeho otevřeným výrokům na demonstracích ho chtěl na konci devadesátých let nechat tehdejší premiér Václav Klaus zavřít. „Unie je nová Rada vzájemné hospodářské pomoci,“ tvrdí dnes. V boji s migrací bychom se pak neměli zastavit ani před „potápěním lodí u afrického pobřeží“.

Prezidentem by se chtěl stát i podnikatel a bývalý poslanec za Věci veřejné Otto Chaloupka, svérázný umělec a vysokoškolský pedagog Milan Kohout nebo lékař a občanský aktivista Marek Hilšer. Všechny je spojuje fakt, že se neobjevují mezi kandidáty s největšími šancemi na úspěch. Někteří z nich otevřeně přiznávají, že jim jde především o to přinést do veřejného prostoru své myšlenky. I když hodnotově jsou tito kandidáti na opačném konci škály.

„V první řadě to vyplývá z psychologie lidí, kteří jsou rádi středem pozornosti. Jsou to egocentristi, a to nemyslím negativně,“ komentuje jejich kandidaturu politolog působící na Metropolitní univerzitě Praha Jan Bureš. Zároveň ale mohou sledovat i postranní cíle: upozornit na sebe, získat zajímavou pozici nebo si naklonit sponzory. „Roli ale může hrát i to, že mají pocit, že na to opravdu mají a funkci by mohli vykonávat,“ dodává politolog.

Obecně se ale podle něj méně známí kandidáti potýkají s tím, jakou představu o prezidentovi Češi tradičně mají. „Ta je velmi konzervativní. Prezidentem má podle ní být celorepublikově dlouhodobě známá, výrazná a především politická osobnost,“ říká Bureš s tím, že v některých případech by mohla vystupovat i nepoliticky. Rozhodně se ale podle něj neprosadí někdo, kdo se po padesáti letech neznámého života jednoduše rozhodne kandidovat.

Na druhou stranu, jak ukazuje zkušenost francouzského prezidenta Emmanuela Macrona nebo i Andreje Babiše, v některých případech je možné těžit z toho, že s „klasickými“ politiky nejsou voliči spokojení. „Myslím ale, že v české prezidentské volbě to nezafunguje,“ tvrdí Bureš.

Fakt, že méně známé osobnosti využívají volbu jako platformu pro hlásání svých názorů, nevnímá politolog a priori negativně. „Pravidla jsou nastavená tak, že kandidát musí získat podporu v parlamentu, nebo padesát tisíc podpisů občanů. To je poměrně vysoké číslo, kterého není jednoduché dosáhnout, zvlášť dnes za podmínky kontroly dokladů,“ popisuje Bureš první filtr. „Pokud podpisy seženou a vyhoví podmínkám zákona, tak je podle mě pro demokracii dobré, když i neznámí lidé do politiky vstoupí,“ vysvětluje politolog. A dodává dva příklady ze sousedních zemích, kdy stanuli v čele země dosud spíše neznámí lidé. V Polsku jím je vysokoškolský profesor Andrzej Duda, na Slovensku pak Andrej Kiska.

Podle bookmakerů sázkových kanceláří byl na konci července v Česku favoritem bývalý předseda Akademie věd ČR Jiří Drahoš. Současný prezident Miloš Zeman podle nich ztrácí, šance podnikatele Michala Horáčka zůstávají zhruba stejné.

Vše o prezidentských volbách najdete zde.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

ZPRÁVY

Články odjinud

Holec: Všechno má svůj čas. Generál Pavel „vykradl“ Clintonovou a vyrazil do kampaně

KOMENTÁŘ PETRA HOLCE | Generál Petr Pavel o sobě rád říká, že celý život sloužil své zemi, a chce jí proto sloužit i dál. A nejlíp jako prezident, jak je u nás poslední dobou v módě. Pavel permanentně upouští zvěsti o tom, že to nejspíš zvedne v příští prezidentské volbě, takže teď samozřejmě nepromarnil ani koronavir. Na tiskovce představil platformu Spolu silnější, která má pomáhat lidem i organizacím zasažených virem.

Zapomeňte klidně na to, že si Pavel název své platformy „vypůjčil“ od stejnojmenné platformy, s níž do posledních amerických prezidentských voleb vyrazila Hillary Clintonová. Kandidátů je hodně a nápadů málo. A stejně tak zapomeňte i na to, že jeho koronavirová aktivita nějak souvisí s jeho případným vstupem do politiky, protože to by bylo fakt cynické, ne? „Měl jsem za povinnost být vždycky tam, kde mě bylo potřeba,“ pochlubil se na tiskovce Pavel, jenž před časem absolvoval i celostátní soukromé „předprezidentské“ turné.

I teď je tedy prostě zase jen tam, kde je ho potřeba. A „odkud“ si lidi v budoucnu vzpomenou, že i on se během koronaviru snažil pomoci. Jeho platforma, jež už vybrala 150 tisíc korun, prý založí transparentní účet a podpoří například dvě organizace, které nakupují a rozvážejí potraviny nebo léky. „Iniciativ je už hodně. Chceme být hlavně efektivní a rychlí, nasměrovat peníze tam, kde jsou nejvíc zapotřebí,“ řekl generál na žižkovské „polní“ tiskovce.

Link

Proč ne. Pokud tyto i další peníze nepadnou na soudní spory za „vypůjčené“ jméno a někomu skutečně pomůžou, může si Pavel odškrtnout, že stál i za koronaviru tam, kde ho bylo potřeba.

Jinak ale jeho iniciativu berme hlavně jako způsob, jak ani za pandemie nevypadnout z médií, protože nic není horší než krizová neviditelnost. I proto nyní třeba senátor a permanentní prezidentský kandidát Pavel Fischer nazývá členy vlády „vlastizrádci“ za to, že Číňanům poděkovali za zakoupené roušky.

A podobně to ostatně čtou i někteří z těch, kteří na Twitteru reagovali na oznámení z tiskovky, které Pavel začal velkoryse lyrickými slovy: „Jako voják jsem celý život sloužil své zemi... Cítím potřebu pomoci aktivněji než dosud.“ „Vojenský převrat?“ napsal jeden čtenář. „Vy jste celý život sloužil moci,“ napsal jiný a přesně to trefil. Generál, jenž udělal velkou kariéru v NATO, sice v souvislosti se svým případným politickým angažmá mlžil o své komunistické minulosti, stejně jako ostatní jí ale samozřejmě neutekl. Komoušům prostě neuteče nikdo.

Link

Všichni proto dávno víme, že se Pavel ještě před NATO aktivně připravoval na vojenskou kariéru ve Varšavské smlouvě, která bránila totalitní země před vpádem demokracie. Těsně před pádem komunismu se tehdejší člen KSČ coby špion připravoval na seskoky v týlu nepřítele, tedy na území členů NATO. Po pádu komunismu ale prostě zase byl „tam, kde ho bylo potřeba“, a nakonec proto vystoupal až do vedení NATO i bez seskoku do jeho týla. „Všechno má svůj čas,“ řekl Pavel na tiskovce. Málokdo o tom ví tolik jako on! 

-1