Kandidáti, které nejspíš neznáte. Šanci na Hrad nemají, ale patří to k demokracii, říká politolog | info.cz

Články odjinud

Kandidáti, které nejspíš neznáte. Šanci na Hrad nemají, ale patří to k demokracii, říká politolog

„Mně jediné jde o náš český lid. Chtěla bych probudit vlastenectví a vystoupit z Evropské unie,“ svěřuje se prezidentská kandidátka Jana Yngland Hrušková v rozhovoru pro projekt Prezident21. Problémů je podle ní v Česku dost. „Jako prezidentka bych se vůbec nezastavila,“ dodává. Jejím vzorem je „paní Le Pen“. „Ne, já od pana dalajlámy nic nepotřebuju,“ odpovídá naopak na otázku, zda by se s duchovním vůdcem Tibeťanů setkala v rámci své funkce. Zpěvačka, která se v posledních letech proslavila vystoupeními na národoveckých demonstracích, patří mezi pro mnohé neznámé osobnosti, které se přihlásily do boje o prezidentské křeslo. Většina z nich dobře ví, že s jen malou známostí a bez větších financí bude jejich snaha s největší pravděpodobností neúspěšná. Nebrání jim to však v tom využít prezidentskou volbu jako platformu pro hlásání svých názorů.

Velkou část těchto „okrajových“ prezidentských kandidátů přitom spojují radikální názory, podle nichž by se Česko mělo ostře postavit proti uprchlíkům a nejlépe hned vystoupit z Evropské unie. Nic na tom nemění ani to, že například již zmíněná Jana Yngland Hrušková netuší, jak by takový odchod v praxi vypadal.

Hudebník a předseda strany Rozumní Petr Hannig se chce také ucházet o místo na Hradě. S volbami má přitom zkušenosti, v posledních letech pravidelně kandiduje do senátu i sněmovny. Neúspěšně. Jeho ideové zaměření vyjadřuje už fakt, že jeho kandidaturu podpořila také krajně pravicová Národní demokracie Adama B. Bartoše.

Profily prezidentských kandidátů si můžete prohlédnout zde.

„Žádné přivandrovalce“ by do Česka nepouštěl ani předseda republikánů Miroslav Sládek. Ten v devadesátých letech, kde ještě prezidenta volil parlament, kandidoval na místo v čele státu hned několikrát. Ke své kandidatuře nyní říká, že je představitelem strany, která byla jako jediná proti vstupu do Evropské unie. A dodává, že kvůli jeho otevřeným výrokům na demonstracích ho chtěl na konci devadesátých let nechat tehdejší premiér Václav Klaus zavřít. „Unie je nová Rada vzájemné hospodářské pomoci,“ tvrdí dnes. V boji s migrací bychom se pak neměli zastavit ani před „potápěním lodí u afrického pobřeží“.

Prezidentem by se chtěl stát i podnikatel a bývalý poslanec za Věci veřejné Otto Chaloupka, svérázný umělec a vysokoškolský pedagog Milan Kohout nebo lékař a občanský aktivista Marek Hilšer. Všechny je spojuje fakt, že se neobjevují mezi kandidáty s největšími šancemi na úspěch. Někteří z nich otevřeně přiznávají, že jim jde především o to přinést do veřejného prostoru své myšlenky. I když hodnotově jsou tito kandidáti na opačném konci škály.

„V první řadě to vyplývá z psychologie lidí, kteří jsou rádi středem pozornosti. Jsou to egocentristi, a to nemyslím negativně,“ komentuje jejich kandidaturu politolog působící na Metropolitní univerzitě Praha Jan Bureš. Zároveň ale mohou sledovat i postranní cíle: upozornit na sebe, získat zajímavou pozici nebo si naklonit sponzory. „Roli ale může hrát i to, že mají pocit, že na to opravdu mají a funkci by mohli vykonávat,“ dodává politolog.

Obecně se ale podle něj méně známí kandidáti potýkají s tím, jakou představu o prezidentovi Češi tradičně mají. „Ta je velmi konzervativní. Prezidentem má podle ní být celorepublikově dlouhodobě známá, výrazná a především politická osobnost,“ říká Bureš s tím, že v některých případech by mohla vystupovat i nepoliticky. Rozhodně se ale podle něj neprosadí někdo, kdo se po padesáti letech neznámého života jednoduše rozhodne kandidovat.

Na druhou stranu, jak ukazuje zkušenost francouzského prezidenta Emmanuela Macrona nebo i Andreje Babiše, v některých případech je možné těžit z toho, že s „klasickými“ politiky nejsou voliči spokojení. „Myslím ale, že v české prezidentské volbě to nezafunguje,“ tvrdí Bureš.

Fakt, že méně známé osobnosti využívají volbu jako platformu pro hlásání svých názorů, nevnímá politolog a priori negativně. „Pravidla jsou nastavená tak, že kandidát musí získat podporu v parlamentu, nebo padesát tisíc podpisů občanů. To je poměrně vysoké číslo, kterého není jednoduché dosáhnout, zvlášť dnes za podmínky kontroly dokladů,“ popisuje Bureš první filtr. „Pokud podpisy seženou a vyhoví podmínkám zákona, tak je podle mě pro demokracii dobré, když i neznámí lidé do politiky vstoupí,“ vysvětluje politolog. A dodává dva příklady ze sousedních zemích, kdy stanuli v čele země dosud spíše neznámí lidé. V Polsku jím je vysokoškolský profesor Andrzej Duda, na Slovensku pak Andrej Kiska.

Podle bookmakerů sázkových kanceláří byl na konci července v Česku favoritem bývalý předseda Akademie věd ČR Jiří Drahoš. Současný prezident Miloš Zeman podle nich ztrácí, šance podnikatele Michala Horáčka zůstávají zhruba stejné.

Vše o prezidentských volbách najdete zde.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud

Zrno: Lépe by to nevymyslel ani Putin. Brusel zbytečně naštval střelce v celé Evropě

KOMENTÁŘ MATYÁŠE ZRNA | Dlouho očekávaný rozsudek Evropského soudního dvora ve věci zbraňové směrnice dorazil minulý týden do České republiky. Překvapení se nekonalo. Evropský soudní dvůr dal přednost pozicím Evropské komise před názorem členského státu. Česká republika, jeden z nejbezpečnějších států světa s velmi dobře fungující zbraňovou legislativou, se tak musí podřídit snaze „něco dělat“ po teroristických útocích v západní Evropě, spáchaných přitom zbraněmi nelegálními (s jednou výjimkou propašovanými z Balkánu), a to v zemích s velmi striktní zbraňovou legislativou. Ano, logiku v tom nehledejme. Pokud tou (poněkud překvapivou) logikou není úplně zbytečně naštvat miliony střelců v celé Evropě a udělat z nich euroskeptiky.

Zatímco někteří západní politici po islamistických útocích prohlašovali, že se s tím „prostě musíme naučit žít“, evropští úředníci nelenili. Během krátké doby (i když… ona na tom komisařka Malströmová pracovala už dříve…) vytvořili směrnici, která by ve své původní verzi vedla mimo jiné fakticky k likvidaci značné části našeho zbrojního průmyslu (neb povolovala jen státní zbrojní firmy) a navíc by zakázala prodej poloautomatických pušek civilistům (kteří jich ale u nás kupují více než armáda). Nizozemské předsednictví zase navrhlo zákaz všech zbraní s vyměnitelným zásobníkem. Klubům vojenské historie zařadil návrh jejich historické zbraně mezi ostré (jinými slovy na repliku husitského kanónu by platila stejná pravidla jako na kulovnici). Vrcholem byl nápad zakázat zásobníky na třicet nábojů, které jednak nejsou nikde registrované a mezi lidmi jich jsou minimálně stovky tisíc, a jednak ho za chvíli vyrobí každý zámečník.

Komise se asi rozhodla použít obvyklou taktiku – začít debatu co nejostřejším návrhem a pak postupně ustupovat. To má svoji logiku, ale důvěryhodnosti EU u střelecké veřejnosti to opravdu nepomohlo. Argumentace byla jasná – zbraně jsou pro sport či myslivost (a to ještě v omezené formě), ale ne pro sebeobranu. Od toho je tu stát. 

Link

Český odpor

Česká republika napadla unijní návrh ve čtyřech bodech. Tvrdí, že unie nesmí přijímat harmonizační opatření v oblasti bezpečnosti a nesmí zasahovat do působnosti států v oblasti vnitřní bezpečnosti. Dále jde podle ČR o porušení zásady proporcionality (žádná ze zakazovaných zbraní doposud v EU nebyla použita k spáchání teroristického útoku). Podle ČR jde také o porušení zásady právní jistoty, neboť definice zakázaných zbraní jsou nejednoznačné a navíc by stát měl konfiskovat zbraně legálně nabyté po 13. 6. 2017.

A nakonec nám vadí porušení zásady diskriminace, protože směrnice obsahuje ze zákazů výjimku, tu ale může uplatnit pouze Švýcarsko. Evropský soud nicméně ve všech bodech naši žalobu odmítl a otevřel tak především do budoucna velký prostor pro další rozšiřování restrikcí při držení zbraní. Nyní to ještě neznamená konfiskace zbraní či určitých druhů zbraní. Alespoň z těch, co je už mají. Záleží totiž hodně na implementaci směrnice do národního práva. Přesně v tuto chvíli dopad implementace neznáme, ale Česká republika naštěstí hodlá vyjít majitelům zbraní maximálně vstříc. Ti už beztak skoro pět let s obavami čekají, co s nimi bude.  

Definitivně to ale ukazuje trend – zbraně jsou jen pro sport, lov či sběratelství, ne pro ochranu. Bude se přitvrzovat. Každých pět let předloží Komise Evropskému parlamentu a Radě zprávu o uplatňování této směrnice, včetně kontroly účinnosti jejích ustanovení, případně doprovázenou legislativními návrhy týkajícími se zejména kategorií palných zbraní. A jak řekl na konci roku 2016 Jean-Claude Juncker: „Tvrdě jsme bojovali za ambicióznější verzi (…) Raději bychom samozřejmě šli mnohem dál, ale jsem přesvědčen, že současná verze je milníkem v kontrole zbraní v Evropské unii.” Nepochybujte ani na minutu, že to bude milník na cestě k omezení práva držet zbraň a ne naopak.

Link

Shodou okolností jsme si před několika dny připomínali zahájení sovětsko-finské války z roku 1939. I řada mých liberálních známých sdílela na sociálních sítích různé připomínky hrdinného odporu Finů proti sovětské agresi. Kupodivu nikoho nenapadlo, že jedním z důvodů finských úspěchů bylo i výrazně lepší střelecké umění Finů – v té době ještě většinově venkovského národa se zálibou v lovu. Jinými slovy, spousta Finů se zbraní pravidelně zacházela a uměla jí tudíž docela obstojně používat. To se totiž na vojně nenaučíte. Respektive naučíte, ale zapomenete. Stačí se podívat na rozdíl při průměrném českém cvičení aktivních záloh. Kdo doma nemá „osmapadesátku“, obvykle se po půl roce při střelbě a sborce a rozborce zbraně zase zapotí skoro stejně jako poprvé. Věci se holt musí trénovat, jinak je zapomenete.

Věděli to už Angličané – proto museli  ve středověku každou neděli cvičit střelbu z luku. Pokud tu máme čtvrt milionu prověřených držitelů zbrojních průkazů, tak nezanedbatelná část z nich se ve svém volném čase a za své (nemalé) peníze svému koníčku věnuje, čímž v případě krize přispívá k výraznému zvýšení obranyschopnosti naší země. Chápu, že tím některé sluníčkově naladěné lidi překvapím, ale válka se nedá vyhrát (jenom) bojem s fake news. A naše malá profesionální armáda v případě nějaké vážné krize samozřejmě nestačí. A taky, kdybychom podle původního návrhu směrnice zlikvidovali nemalou část našeho zbrojního průmyslu, by ta armáda neměla za chvíli s čím bojovat.

Link

Kdo tady kope za Putina?

Co ovšem dělá Evropská unie s takovými lidmi? Naštve je a nasadí jim do hlavy takového brouka, že i kdyby se všechny konspirační weby přetrhly, tak se jim to nepodaří. Protože jak vaše životy konkrétně ovlivňuje Rusko? Samozřejmě, pokud sledujete geopolitiku, víte o Gruzii, Krymu, východní Ukrajině, vyhrůžkách Pobaltí, vlivových operacích atd. Ale pokud si vedete svůj obyčejný život, Putin je opravdu kdesi daleko a konkrétně se vás nedotkne. Zbraňová směrnice ano. Zákaz olověných broků ano. Zákaz olověných zátěží ano (a to to byla údajně fake news…). Nemluvě o tom, jak se vaší peněženky a životního stylu dotknou zelené plány na dekarbonizaci naší ekonomiky. Kdybych byl konspirátor, řeknu si, že lepší nápad, jak vytvořit nedůvěru k Evropské unii, by nevymyslel ani sám Putin.

Další komentáře Maytáše Zrna čtěte na webu Konzervativní noviny. 

-1