Kandidáti, které nejspíš neznáte. Šanci na Hrad nemají, ale patří to k demokracii, říká politolog | info.cz

Články odjinud

Kandidáti, které nejspíš neznáte. Šanci na Hrad nemají, ale patří to k demokracii, říká politolog

„Mně jediné jde o náš český lid. Chtěla bych probudit vlastenectví a vystoupit z Evropské unie,“ svěřuje se prezidentská kandidátka Jana Yngland Hrušková v rozhovoru pro projekt Prezident21. Problémů je podle ní v Česku dost. „Jako prezidentka bych se vůbec nezastavila,“ dodává. Jejím vzorem je „paní Le Pen“. „Ne, já od pana dalajlámy nic nepotřebuju,“ odpovídá naopak na otázku, zda by se s duchovním vůdcem Tibeťanů setkala v rámci své funkce. Zpěvačka, která se v posledních letech proslavila vystoupeními na národoveckých demonstracích, patří mezi pro mnohé neznámé osobnosti, které se přihlásily do boje o prezidentské křeslo. Většina z nich dobře ví, že s jen malou známostí a bez větších financí bude jejich snaha s největší pravděpodobností neúspěšná. Nebrání jim to však v tom využít prezidentskou volbu jako platformu pro hlásání svých názorů.

Velkou část těchto „okrajových“ prezidentských kandidátů přitom spojují radikální názory, podle nichž by se Česko mělo ostře postavit proti uprchlíkům a nejlépe hned vystoupit z Evropské unie. Nic na tom nemění ani to, že například již zmíněná Jana Yngland Hrušková netuší, jak by takový odchod v praxi vypadal.

Hudebník a předseda strany Rozumní Petr Hannig se chce také ucházet o místo na Hradě. S volbami má přitom zkušenosti, v posledních letech pravidelně kandiduje do senátu i sněmovny. Neúspěšně. Jeho ideové zaměření vyjadřuje už fakt, že jeho kandidaturu podpořila také krajně pravicová Národní demokracie Adama B. Bartoše.

Profily prezidentských kandidátů si můžete prohlédnout zde.

„Žádné přivandrovalce“ by do Česka nepouštěl ani předseda republikánů Miroslav Sládek. Ten v devadesátých letech, kde ještě prezidenta volil parlament, kandidoval na místo v čele státu hned několikrát. Ke své kandidatuře nyní říká, že je představitelem strany, která byla jako jediná proti vstupu do Evropské unie. A dodává, že kvůli jeho otevřeným výrokům na demonstracích ho chtěl na konci devadesátých let nechat tehdejší premiér Václav Klaus zavřít. „Unie je nová Rada vzájemné hospodářské pomoci,“ tvrdí dnes. V boji s migrací bychom se pak neměli zastavit ani před „potápěním lodí u afrického pobřeží“.

Prezidentem by se chtěl stát i podnikatel a bývalý poslanec za Věci veřejné Otto Chaloupka, svérázný umělec a vysokoškolský pedagog Milan Kohout nebo lékař a občanský aktivista Marek Hilšer. Všechny je spojuje fakt, že se neobjevují mezi kandidáty s největšími šancemi na úspěch. Někteří z nich otevřeně přiznávají, že jim jde především o to přinést do veřejného prostoru své myšlenky. I když hodnotově jsou tito kandidáti na opačném konci škály.

„V první řadě to vyplývá z psychologie lidí, kteří jsou rádi středem pozornosti. Jsou to egocentristi, a to nemyslím negativně,“ komentuje jejich kandidaturu politolog působící na Metropolitní univerzitě Praha Jan Bureš. Zároveň ale mohou sledovat i postranní cíle: upozornit na sebe, získat zajímavou pozici nebo si naklonit sponzory. „Roli ale může hrát i to, že mají pocit, že na to opravdu mají a funkci by mohli vykonávat,“ dodává politolog.

Obecně se ale podle něj méně známí kandidáti potýkají s tím, jakou představu o prezidentovi Češi tradičně mají. „Ta je velmi konzervativní. Prezidentem má podle ní být celorepublikově dlouhodobě známá, výrazná a především politická osobnost,“ říká Bureš s tím, že v některých případech by mohla vystupovat i nepoliticky. Rozhodně se ale podle něj neprosadí někdo, kdo se po padesáti letech neznámého života jednoduše rozhodne kandidovat.

Na druhou stranu, jak ukazuje zkušenost francouzského prezidenta Emmanuela Macrona nebo i Andreje Babiše, v některých případech je možné těžit z toho, že s „klasickými“ politiky nejsou voliči spokojení. „Myslím ale, že v české prezidentské volbě to nezafunguje,“ tvrdí Bureš.

Fakt, že méně známé osobnosti využívají volbu jako platformu pro hlásání svých názorů, nevnímá politolog a priori negativně. „Pravidla jsou nastavená tak, že kandidát musí získat podporu v parlamentu, nebo padesát tisíc podpisů občanů. To je poměrně vysoké číslo, kterého není jednoduché dosáhnout, zvlášť dnes za podmínky kontroly dokladů,“ popisuje Bureš první filtr. „Pokud podpisy seženou a vyhoví podmínkám zákona, tak je podle mě pro demokracii dobré, když i neznámí lidé do politiky vstoupí,“ vysvětluje politolog. A dodává dva příklady ze sousedních zemích, kdy stanuli v čele země dosud spíše neznámí lidé. V Polsku jím je vysokoškolský profesor Andrzej Duda, na Slovensku pak Andrej Kiska.

Podle bookmakerů sázkových kanceláří byl na konci července v Česku favoritem bývalý předseda Akademie věd ČR Jiří Drahoš. Současný prezident Miloš Zeman podle nich ztrácí, šance podnikatele Michala Horáčka zůstávají zhruba stejné.

Vše o prezidentských volbách najdete zde.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud

Zadlužený Řím se chystá porušit pravidla eurozóny. Přijde Itálie o možnost platit eurem?

Kvůli obřímu státnímu dluhu visí nad Itálií Damoklův meč v podobě hrozícího disciplinárního řízení EU, které by v krajním případě mohlo skončit pokutou ve výši 3,5 miliard eur. V době, kdy Evropská komise po Itálii požaduje schodek rozpočtu razantně snížit a Řím na druhou stranu škrty odmítá, přichází vláda Ligy a Hnutí pěti hvězd s „inovativním“ řešením. Zvažuje prý vydávání takzvaných mini-BOTů – tedy jakési formy mikrodluhopisů, které by mohl stát použít místo peněz na placení dodavatelům. Ekonomové varují, že by takové opatření mohlo být prvním krokem Italů na cestě z eurozóny.

Pro stranu Liga Mattea Salviniho není myšlenka vydávat takzvané „mini-BOTs“ ničím novým. Vydávání těchto krátkodobých dluhopisů navrhovala Liga severu už v roce 2017. Stejně jako tehdy, i dnes je ale takový krok vnímán jako nebezpečí pro celou eurozónu. Nápad okamžitě odmítla jak Evropská centrální banka, tak římský ministr financí Giovanni Tria, který se tak snaží uklidnit italské investory a zároveň zabránit dalšímu střetu s Bruselem.

Link

Salvini sice začátkem týdne prohlásil, že to poslední, co by tímto nápadem chtěl docílit, je začít boj s Evropskou unií. Myšlenku vydávání mini-BOTů, které by podle něj urychlily splácení dluhu přesahující 130 % italského HDP, ale šéf Ligy navzdory zneklidnění finančních trhů vytrvale obhajuje. Jak vlastně takové opatření funguje a proč je nebezpečné? Přečtěte si rozhovor pro INFO.CZ s hlavním ekonomem UniCredit Bank Pavlem Sobíškem.

Italská vláda si pohrává s myšlenkou vydávat takzvané mini-BOTy, tedy určitý druh krátkodobých dluhopisů. Můžete vysvětlit, jak takový instrument funguje a v jakém případě by ho Itálie využila?

Vysvětlím to nejprve obecně. Některé vlády se mohou potýkat s problémem likvidity a z nějakého důvodu je pro ně nevýhodné nebo nemožné opatřit si dostatek peněz na finančních trzích. To mohou řešit tak, že odběratelům – zpravidla malým firmám – zaplatí ve formě jakýchsi krátkodobých dluhopisů a potom jim umožní, aby tyto dluhopisy použili ve chvíli, kdy mají platit vládě daně. Je to tedy krátkodobá výpomoc, díky které vláda může odložit okamžik, kdy si musí opatřit peníze na trzích, třeba o půl roku nebo o rok.

Něco takového ale podle mě Itálie dělat nemůže. Mohou k tomu přistoupit vlády v zemích, kde samy fungují jako měnové autority. Protože pokud toto vláda udělá, jistou dobu vydává do oběhu peníze navíc, které jsou až později přeměněny ve státní dluh. Itálie ale není měnovou autoritou a nesmí sama tisknout peníze – jediný, kdo má v eurozóně toto oprávnění, je Evropská centrální banka. Podle mého názoru je to tedy pro Itálii slepá ulička.

Link

Pokud by Řím oppravdu přistoupil k vydávání těchto mini-BOTů, mohly by tyto být považovány za dluhopisy. Ale to by Itálii nepomohlo, protože její hlavní problém je vysoký schodek veřejných financí, za který je také kritizovaná Evropskou komisí. A takové opatření by rozpočtový schodek ještě zvýšilo. Nebo by mini-BOTy nebyly posuzovány za dluhopisy, ale za peníze... a pak je to nelegální. Což jednoznačně řekl také předseda ECB Mario Draghi na poslední konferenci, které se konala minulý týden.

Jak si tedy vysvětlit, že Itálie o něčem takovém vůbec uvažuje? Je to podle ní cesta, jak se postavit unijním požadavkům, aby snížila svoji zadluženost a zároveň zajistila finanční krytí pro populistická opatření, jakým je třeba zavedení základního příjmu?

Je to tak, jak říkáte. Italská vláda je v situaci, která pro ni rozhodně není příznivá. A hledá možná řešení. Ale jak říkám, toto řešení by bylo schůdné v případě, že by Itálie byla měnovou autoritou. Tou ale není.

Link

Proč je takový instrument z pohledu Itálie potenciálně nebezpečný? Ekonomové například pro list NY Times varují, že jde o základ paralelní měny, která by mohla být prvním krokem k odchodu Itálie z eurozóny. Hrozilo by podle Vás něco takového?

To je právě ten problém. Pokud by Itálie chtěla dělat opatření, které by bylo považováno za nelegální, porušila by pravidla klubu, kterému se říká eurozóna. A každé porušení pravidel je pro fungování celého klubu potenciálně nebezpečné.

Může být využití mini-BOTů jen hledáním další italské páky pro vyjednávání s Bruselem o výši státního dluhu a o disciplinárním řízení, které Římu hrozí? Může tím Itálie jen vyhrožovat a nemyslet to ve skutečnosti vážně?

Hypoteticky si dokážu představit, že se to dá brát i tímto způsobem. Otázkou ale je, zda Itálii takový přístup pomůže v očích mezinárodní komunity investorů, na nichž je samozřejmě do jisté míry závislá.

Mohou tedy výroky o vydávání mini-BOTů poškodit Itálii na finančních trzích, případně také euro a eurozónu?

Ano. Obávám se, že pokud by se situace dostala nad rámec teoretických úvah – kde tedy zatím není – a Itálie by postoupila ke konkrétním krokům, nepochybně by to poškodilo Itálii. A pravděpodobně i eurozónu jako takovou.

Link

Záměru italské vlády vydávat mini-BOTy si v posledních dnech hodně všímají německá média. Bylo by právě Německo zemí, která by na takový krok mohla z členů eurozóny doplatit nejvíc?

To si úplně nemyslím, Němci jsou ale určitě jedni z nejcitlivějších členů eurozóny na zavádění jakýchkoliv nestandartních opatření. V tomto směru je postoj Německa podobný jako pozice dalších zemí na severu Evropy. Ale Němci jsou přece jen víc slyšet díky tomu, jak je jejich země velká a jak důležitým členem eurozóny jsou. Ale nedá se říct, koho by to poškodilo víc nebo míň.

Mohla by Itálie k podobnému kroku do budoucna inspirovat i další země eurozóny, které mají finanční obtíže?

Jak jsem řekl na začátku, myslím, že se jedná o slepou uličku. Takový postup proto podle mě nebude žádnou inspirací. Čistě teoreticky a s odhlédnutím od Itálie, pokud by jakákoliv země chtěla najít cestu, jak vystoupit z eurozóny, tohle by byl první krok. Ale nemyslím si, že by to byl záměr Říma: jak pozoruji popularitu eura v Itálii (podle průzkumu Eurobarometer má euro podporu většiny Italů – pozn. redakce), vláda by něco takového podle mě nechtěla.

-1