Kandidáti, které nejspíš neznáte. Šanci na Hrad nemají, ale patří to k demokracii, říká politolog | info.cz

Články odjinud

Kandidáti, které nejspíš neznáte. Šanci na Hrad nemají, ale patří to k demokracii, říká politolog

„Mně jediné jde o náš český lid. Chtěla bych probudit vlastenectví a vystoupit z Evropské unie,“ svěřuje se prezidentská kandidátka Jana Yngland Hrušková v rozhovoru pro projekt Prezident21. Problémů je podle ní v Česku dost. „Jako prezidentka bych se vůbec nezastavila,“ dodává. Jejím vzorem je „paní Le Pen“. „Ne, já od pana dalajlámy nic nepotřebuju,“ odpovídá naopak na otázku, zda by se s duchovním vůdcem Tibeťanů setkala v rámci své funkce. Zpěvačka, která se v posledních letech proslavila vystoupeními na národoveckých demonstracích, patří mezi pro mnohé neznámé osobnosti, které se přihlásily do boje o prezidentské křeslo. Většina z nich dobře ví, že s jen malou známostí a bez větších financí bude jejich snaha s největší pravděpodobností neúspěšná. Nebrání jim to však v tom využít prezidentskou volbu jako platformu pro hlásání svých názorů.

Velkou část těchto „okrajových“ prezidentských kandidátů přitom spojují radikální názory, podle nichž by se Česko mělo ostře postavit proti uprchlíkům a nejlépe hned vystoupit z Evropské unie. Nic na tom nemění ani to, že například již zmíněná Jana Yngland Hrušková netuší, jak by takový odchod v praxi vypadal.

Hudebník a předseda strany Rozumní Petr Hannig se chce také ucházet o místo na Hradě. S volbami má přitom zkušenosti, v posledních letech pravidelně kandiduje do senátu i sněmovny. Neúspěšně. Jeho ideové zaměření vyjadřuje už fakt, že jeho kandidaturu podpořila také krajně pravicová Národní demokracie Adama B. Bartoše.

Profily prezidentských kandidátů si můžete prohlédnout zde.

„Žádné přivandrovalce“ by do Česka nepouštěl ani předseda republikánů Miroslav Sládek. Ten v devadesátých letech, kde ještě prezidenta volil parlament, kandidoval na místo v čele státu hned několikrát. Ke své kandidatuře nyní říká, že je představitelem strany, která byla jako jediná proti vstupu do Evropské unie. A dodává, že kvůli jeho otevřeným výrokům na demonstracích ho chtěl na konci devadesátých let nechat tehdejší premiér Václav Klaus zavřít. „Unie je nová Rada vzájemné hospodářské pomoci,“ tvrdí dnes. V boji s migrací bychom se pak neměli zastavit ani před „potápěním lodí u afrického pobřeží“.

Prezidentem by se chtěl stát i podnikatel a bývalý poslanec za Věci veřejné Otto Chaloupka, svérázný umělec a vysokoškolský pedagog Milan Kohout nebo lékař a občanský aktivista Marek Hilšer. Všechny je spojuje fakt, že se neobjevují mezi kandidáty s největšími šancemi na úspěch. Někteří z nich otevřeně přiznávají, že jim jde především o to přinést do veřejného prostoru své myšlenky. I když hodnotově jsou tito kandidáti na opačném konci škály.

„V první řadě to vyplývá z psychologie lidí, kteří jsou rádi středem pozornosti. Jsou to egocentristi, a to nemyslím negativně,“ komentuje jejich kandidaturu politolog působící na Metropolitní univerzitě Praha Jan Bureš. Zároveň ale mohou sledovat i postranní cíle: upozornit na sebe, získat zajímavou pozici nebo si naklonit sponzory. „Roli ale může hrát i to, že mají pocit, že na to opravdu mají a funkci by mohli vykonávat,“ dodává politolog.

Obecně se ale podle něj méně známí kandidáti potýkají s tím, jakou představu o prezidentovi Češi tradičně mají. „Ta je velmi konzervativní. Prezidentem má podle ní být celorepublikově dlouhodobě známá, výrazná a především politická osobnost,“ říká Bureš s tím, že v některých případech by mohla vystupovat i nepoliticky. Rozhodně se ale podle něj neprosadí někdo, kdo se po padesáti letech neznámého života jednoduše rozhodne kandidovat.

Na druhou stranu, jak ukazuje zkušenost francouzského prezidenta Emmanuela Macrona nebo i Andreje Babiše, v některých případech je možné těžit z toho, že s „klasickými“ politiky nejsou voliči spokojení. „Myslím ale, že v české prezidentské volbě to nezafunguje,“ tvrdí Bureš.

Fakt, že méně známé osobnosti využívají volbu jako platformu pro hlásání svých názorů, nevnímá politolog a priori negativně. „Pravidla jsou nastavená tak, že kandidát musí získat podporu v parlamentu, nebo padesát tisíc podpisů občanů. To je poměrně vysoké číslo, kterého není jednoduché dosáhnout, zvlášť dnes za podmínky kontroly dokladů,“ popisuje Bureš první filtr. „Pokud podpisy seženou a vyhoví podmínkám zákona, tak je podle mě pro demokracii dobré, když i neznámí lidé do politiky vstoupí,“ vysvětluje politolog. A dodává dva příklady ze sousedních zemích, kdy stanuli v čele země dosud spíše neznámí lidé. V Polsku jím je vysokoškolský profesor Andrzej Duda, na Slovensku pak Andrej Kiska.

Podle bookmakerů sázkových kanceláří byl na konci července v Česku favoritem bývalý předseda Akademie věd ČR Jiří Drahoš. Současný prezident Miloš Zeman podle nich ztrácí, šance podnikatele Michala Horáčka zůstávají zhruba stejné.

Vše o prezidentských volbách najdete zde.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud

Rusko jako velmoc? Putinovy vize a plány nás nemůžou překvapovat, je už 20 let konzistentní

ANALÝZA DANIELA KOŠTOVALA | Tradiční poselství ruského prezidenta Vladimira Putina o stavu země minulý týden vyvolalo značný rozruch a řadu reakcí. Důvodem jsou změny v politickém systému, důležité jsou ale i ostatní části poselství. Následující analýza ukazuje, že překvapení není na místě. Pokud dění v Rusku sledujeme dlouhodobě, vidíme, že Putin je už 20 let zcela konzistentní. Základem je jeho program formulovaný v prosinci 1999 pod názvem Rusko na přelomu tisíciletí.

Cílem tohoto programu není nic menšího než budování Ruska jako velmoci, což platí dnes i po roce 2024, kdy Putinovi končí mandát. Poselství, které prezident minulý týden přednesl, má obrazně řečeno kořeny v 30. prosinci roku 1999. Tehdy se v novinách Nězavisimaja gazeta objevil text premiéra Putina s názvem Rusko na přelomu tisíciletí. K nalezení byl i přímo na stránkách úřadu vlády. Stalo se tak v okamžiku, kdy Putin už věděl, že prezident Boris Jelcin oznámí 31. prosince svou rezignaci a on se stane úřadující hlavou státu do prezidentských voleb. Veřejnost to v tu chvíli ještě netušila.

Ačkoli programový text Rusko na přelomu tisíciletí není za hranicemi země příliš známý a Západ jej po zveřejnění v podstatě ignoroval, jde o zásadní dokument. Analytici, diplomaté či zpravodajci zabývající se Ruskem by jej měli znát nazpaměť. (Originál zde; anglický překlad zde). Vše co následovalo po nástupu Putina do prezidentského úřadu v lednu 2000 je konzistentním naplňováním tohoto programu. Včetně posledního poselství o stavu země.

Link

Význam textu je potvrzen mimo jiné tím, že byl plně přetištěn v knize First Person z května 2000 (česky Putin z první ruky), která je sebeportrétem dnešního prezidenta. Je také prvním (výchozím) textem ve čtyřsvazkovém sborníku z roku 2002 prestižní moskevské university MGIMO k zahraniční politice a bezpečnosti Ruska v období 1991-2002. Pro veřejnost i pro budoucí ruskou elitu ve státních službách je to jasné sdělení. 

V dokumentu Putin otevřeně říká, že na tom Rusko není dobře po všech stránkách – ekonomicky, technologicky, sociálně, zdravotně, svým postavením ve světě či neujasněností svého směřování. Na 90. léta v Rusku se dívá kriticky stejně jako na komunistické období trvající 75 let – označil jej za slepou ulici, mimo jiné kvůli špatné ekonomice. Nabízí evoluci a ne experimenty, se kterými Rusové spojují 90. léta a sám Putin také komunistický režim.

Putin zároveň ujišťuje, že návrat Ruska mezi vůdčí světové aktéry je možný, a to na základě programu a tvrdé práce v příštích 15-20 letech. Odmítá mechanické přejímání západních modelů. Akceptuje tržní hospodářství a demokracii – ale upravených specificky pro ruské podmínky. Symbolické jsou již názvy kapitol v programové části dokumentu nazvané Co dělat: A) Ruská idea, B) Silný stát a C) Výkonná ekonomika. 

Podle Putina je návrat Ruska možný pouze jako velmoci, kterou „bylo a bude“. Princip velmocenství staví do jádra tzv. „ruské ideje“ (tedy specifických ruských hodnot), ale připomíná, že velmocenskou pozici nejde budovat jen vojenskou silou, ale nutně i schopností produkovat nové technologie a úsilím o lepší životní podmínky běžných Rusů. 

K velmocenství je Rusko podle Putina předurčeno vzájemně neoddělitelnou charakteristikou jeho geopolitické, ekonomické a kulturní existence. Vedle toho řadí mezi speciální ruské hodnoty patriotismus, centrální roli státu v řízení a regulaci života společnosti a korporativistickém-kolektivním přístupu k zajištění sociální solidarity jako ruské alternativy k západnímu individualistickému pojetí.  

Putinovo poselství 2020 není překvapení

Budování Ruska jako velmoci je dle Putina nutné podřídit vše. Zcela konzistentně s programem z roku 1999 se proto minulý týden věnoval ve svém poselství: 

 demografické situaci a v této souvislosti sociální podpoře rodinám, podpoře porodnosti a významu zdraví populace;

dominanci ruské ústavy před mezinárodním právem a stanovisky mezinárodních orgánů a organizací – za účelem zajištění nezávislosti a suverenity Ruska;

eliminaci zahraničních vazeb (cizí občanství, rezidenční práva v cizích zemích) vedoucích představitelů země včetně prezidenta. Opět za účelem zajištění nezávislosti a suverenity;

 krátce důležitosti bezpečnosti a plné obranyschopnosti země a konstatoval (pochválil se), že Rusko je na špičce, a to i tím, že má zbraně, které jiní zatím nemají: „Nikoho nemusíme dohánět.“;

 úpravě politického systému, která neporuší jeho prezidentskou podstatu, ale zajistí větší participaci, odpovědnost a aktivitu obyvatel a parlamentu na naplňování programu stanoveného prezidentem.

Link

Putin z „otcovské pozice“ definuje, že velmocí může být Rusko jen tehdy, bude-li v něm dost zdravých a důstojně žijících obyvatel. Řešení demografického a sociálního problému je tedy podle něj úkolem č. 1 pro příští období, a proto také oznámil vynaložení masivní finanční částky do těchto oblastí. Proaktivně tak reagoval na rostoucí nespokojenost ve společnosti, která plyne jak z problémů v sociální sféře (možnost pořídit si bydlení či uživit více potomků), tak z rostoucích ekonomických problémů (ačkoli se Rusové pořád mají nejlépe za posledních minimálně 300 let).

Rostoucí nespokojenost lidí kvůli uvadající ekonomice Putin nemůže přehlížet. Jakkoli se to na první pohled nemusí zdát, právě toto je pro něj momentálně důležité – ať už z hlediska uplatňování velmocenské politiky nebo jeho osobní ambice zůstat do budoucna vedoucí postavou ruské politiky.

Za ekonomiku je v Rusku oficiálně odpovědná vláda. Není proto divu, že nejméně populárním politikem v poslední době byl premiér Dmitrij Medveděv, který je zároveň loajálním souputníkem Putina od prvních dnů jeho prezidentování. Jeho zdánlivé „upozadění“ je další reakcí prezidenta na nespokojenost obyvatel.

Oznámené změny tedy nejsou překvapením, nýbrž reakcí na dlouhodobou diskuzi a určitou nespokojenost mezi Rusy (ovšem ne s putinovským systémem jako takovým). Pro Putina je cílem řešení dvou záležitostí: 

• Nastartování větší ekonomické iniciativy: 20 let budování vertikály moci a postupné objetí soukromého sektoru státem (včetně potlačení role oligarchů) vedlo ke ztrátě výkonnosti ekonomiky. A to i kvůli snížení iniciativy ekonomických aktérů na přeregulovaném a pokřiveném ruském trhu. Došlo k tomu, že všichni čekají na stát a vlastně na samotného prezidenta. Putin se teď svými návrhy – větší role Dumy při sestavování a jmenování vlády atd. – snaží motivovat a nastartovat iniciativu lokálních představitelů i federálních orgánů, aby sami od sebe i ve svém vlastním zájmu přiložili ruku k dílu. Jak již bylo řečeno – za ekonomickou agendu je sice v ruském systému odpovědná vláda v čele s premiérem, ale Putin rozhodně nehodlá narušit centrální moc prezidenta. Ten i nadále bude určovat vše a dle libosti odvolávat kohokoli.

Vytvoření podmínek pro své pokračování ve vůdčí roli: V této souvislosti je určující Putinův návrh upravující, kdo se může stát ruským prezidentem – osoba žijící 25 let v Rusku a nemající dvojí občanství ani rezidenční práva v cizí zemi.

Putin poselstvím opět přebírá iniciativu. Nespokojenost ve společnosti měla v posledních dvou letech za následek i jeho klesající popularitu. Vysoko byla po obsazení Krymu Ruskem, tato euforie ale časem vyprchala. Putin teď reaguje revitalizací agendy, oslovením nejpalčivějších problémů obyvatelstva a demonstrací toho, kdo je lídr. Toto vše je však pevně ukotveno v jeho světonázoru shrnutém ve zmíněném programovém dokumentu z roku 1999. 

Pro nás je to důvod k ostražitosti a obraně našich zájmů před velmocenskými tahy Moskvy. A právě toto je (také) důležité mít na paměti při formulaci naší zahraniční, bezpečnostní, energetické a pro-exportní politiky, o čemž jsem nedávno psal zde. S Ruskem toho příliš společného nemáme. Ostatně, český stát nestavíme na „ruské ideji“…

Link