Prezidentské volby 2018: Kdo s kým a proti komu? Vztahy prezidentských kandidátů v podrobné analýze | info.cz

Články odjinud

Kdo s kým a proti komu? Vztahy prezidentských kandidátů v podrobné analýze

Kandidovat v prezidentských volbách neznamená jen nabídnout voličům kvalitní program. Jednotlivé osobnosti se v rámci kampaně navzájem osočují a útočí na sebe. Z těchto výbojů lze následně poznat, kdo by mohl být čí spojenec, případně, kdo by mohl koho podpořit ve druhém kole voleb. Společnost NEWTON Media se rozhodla zmapovat, jak na sebe v médiích a na sociálních sítích jednotliví kandidáti reagují a pokusila se spletenec sympatií a antipatií rozluštit.

Experti z NEWTON Media se rozhodli analyzovat vystupování čtyř nejaktivnějších kandidátů - Jiřího Drahoše, Pavla Fischera, Michala Horáčka a Mirka Topolánka. Do analýzy nebyla zařazena vyjádření prezidenta Miloše Zemana, jenž dle svých slov kampaň nevede.

Právě Miloš Zeman představoval ve sledovaném období (od 8. listopadu 2017 do 8. ledna 2018) pro uvedenou čtveřici kandidátů nejčastější terč kritiky. V „ostřelování“ prezidenta si nejaktivněji počínal expremiér Mirek Topolánek, jenž navíc používal mediálně chytlavé formulace, díky čemuž byly jeho výroky v porovnání s dalšími Zemanovými protivníky častěji citovány. Občas si přitom vypomohl parafrázemi „hlášek“ ze známých českých filmů - např.: výrok „slezte z toho lustru, Miloši, vidím vás!“, kterým expremiér komentoval Zemanovu neúčast v předvolebních diskusích.

Konečné výsledky po 1. kole
Vstup do speciálu
Sečteno: 100.00%
Účast: 61.92%

Jak o kandidátech mluví jejich soupeři

Kvůli ignorování debat kritizovali prezidenta i ostatní, přičemž Pavel Fischer poslal na Pražský hrad dopis vyzývající Miloše Zemana, aby do kampaně přímo vstoupil. Michal Horáček konstatoval, že by Zeman předvolební diskuse psychicky i fyzicky nezvládl. Na prezidentův zdravotní stav poukazoval ke konci kampaně především Mirek Topolánek, jenž prohlásil, že Zeman je nemocný, a nebude proto schopen plnohodnotně vykonávat další pětiletý mandát.

Jak o kandidátech mluví jejich soupeřiJak o kandidátech mluví jejich soupeřiautor: NEWTON Media

Vedle společného vymezování se vůči stávající hlavě státu, s jejímž postupem do druhého kola průzkumy i pozorovatelé politického dění všeobecně počítají, byli prezidentovi protikandidáti z logiky věci nuceni soupeřit též sami se sebou.

Jak kandidáti mluví o svých rivalech

Soudě na základě četnosti a razance negativních výroků se v této roli cítili dobře především Mirek Topolánek a Michal Horáček, kteří cílili hlavně na Jiřího Drahoše, jemuž podle preferencí patří v prezidentském klání druhé místo za Milošem Zemanem. Horáček i Topolánek „plísnili“ Drahoše kvůli jeho údajně nejasným a měnícím se postojům. Prvně jmenovaný například přirovnal bývalého předsedu Akademie věd k „destilované vodě bez chuti a zápachu“ nebo tvrdil, že diskutovat s Drahošem je jako „sekat šavličkou do mlhy“.

Jak mluví kandidáti o svých rivalechJak mluví kandidáti o svých rivalechautor: NEWTON Media

Mirek Topolánek zase poznamenal, že současný premiér Andrej Babiš by si profesora Drahoše „namazal na chleba“. Později dodal, že Drahoš představuje pro Babiše druhého nejvýhodnějšího kandidáta hned po Zemanovi (Topolánek své rozhodnutí kandidovat na prezidenta často zdůvodňuje jako reakci na postup dvojice Zeman-Babiš po podzimních sněmovních volbách). Poté, co Drahoš odvolal jejich vzájemné duely na televizi Prima a portálu Blesk.cz, Topolánek konstatoval, že se ho někdejší šéf Akademie věd bojí.

Jiří Drahoš o protikandidátech

Jiří Drahoš na ataky svých soupeřů sice důrazně reagoval, ale sám jako první útočil jen výjimečně. Stalo se to například v momentě, kdy na začátku listopadu do prezidentské volby nečekaně vstoupil Mirek Topolánek. Drahoš na svém facebookovém profilu s odkazem na expremiérovu politickou minulost označil jeho kandidaturu za „špatný vtip“. Ostatně přebírání výroků jednotlivých kandidátů ze sociálních sítí tvořilo nedílnou součást mediálního pokrytí prezidentské kampaně. Tuto skutečnost lze vnímat do určité míry jako problematickou, neboť ne vždy si kandidáti své účty na Facebooku a Twitteru spravují sami. Ukázalo se to ve chvíli, kdy se na Drahošově facebookovém profilu omylem objevilo zkopírované prohlášení z účtu Michala Horáčka, což Drahoš přičetl na vrub externě najaté agentuře. Horáček to naopak považoval za důkaz, že ho expředseda Akademie věd ve všem kopíruje.

Jak se o svých protikandidátech vyjadřuje Jiří DrahošJak se o svých protikandidátech vyjadřuje Jiří Drahošautor: NEWTON Media

Mirek Topolánek a Michal Horáček o protikandidátech

Jiskřilo to i mezi dvojicí Horáček a Topolánek, a to zejména v duelu na portálu Seznam Zprávy. Michal Horáček zpochybnil expremiérovo tvrzení, že coby rovný člověk nikoho nepodrazil: „Jste rovný asi tak jako silnice v Habeši.“ Horáček pak akcentoval různé kauzy spojené s Topolánkovou vládou. Expremiér Horáčkovi na oplátku vytkl, že jako někdejší majitel sázkové kanceláře Fortuna platí svou kampaň z peněz, které lidé prohráli. Dále pak kritizoval Horáčkův styl vystupování, jejž s narážkou na jeho umělecké aktivity přirovnal ke konkurzu na muzikál. I přes podobné výroky oba kandidáti během kampaně na sobě navzájem ocenili, že na rozdíl od Jiřího Drahoše znají názory toho druhého, a mohou tudíž spolu polemizovat.

Jak se o svých protikandidátech vyjadřuje Mirek TopolánekJak se o svých protikandidátech vyjadřuje Mirek Topolánekautor: NEWTON Media

Jak se o svých protikandidátech vyjadřuje Michal HoráčekJak se o svých protikandidátech vyjadřuje Michal Horáčekautor: NEWTON Media

Pavel Fischer o protikandidátech

Pavel Fischer vystupoval vůči ostatním Zemanovým protikandidátům převážně nekonfrontačně. Trochu přitvrdil až v závěru kampaně, když v rozhovoru pro Aktuálně.cz zdůraznil, že jakožto někdejší spolupracovník prezidenta Václava Havla a dlouholetý diplomat má pro funkci hlavy státu lepší předpoklady než někteří jeho soupeři: „Pan Drahoš zná Hrad jen z reprezentačních prostor, pan Horáček jen z písniček.“ Naopak pro mnohé možná překvapivě se Fischer nevymezoval vůči Mirku Topolánkovi, byť se třeba v otázkách Evropské unie oba kandidáti neshodují. Topolánek dokonce Fischera označil za kandidáta, jehož by na Hradě rád viděl, pokud by sám neuspěl.

Jak se o svých protikandidátech vyjadřuje Pavel FischerJak se o svých protikandidátech vyjadřuje Pavel Fischerautor: NEWTON Media

Podobná prohlášení o případné podpoře před druhým kolem tvořila jádro zaznamenaných pozitivních výroků. Krom toho Michal Horáček pochválil Miloše Zemana za vyvěšení vlajky Evropské unie na Pražském hradě. Pavel Fischer zase kvitoval snahu Michala Horáčka zabránit zvolení komunistického poslance Zdeňka Ondráčka do čela sněmovní komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů.

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud

Maňák: Radikálně utopický pokus o revoluci. Maláčová odpálila důchodovou „bombu“

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová odpálila pomyslnou bombu v podobě radikální vize proměny důchodového systému, která by v případě naplnění ještě více zpolitizovala a zestátnila penze v Česku. Reformátorská myšlenka spočívá v tom, že by vláda všem důchodcům platila stejný „minimální důchod“ ze státního rozpočtu. Ze současného průběžného penzijního systému by se pak penzistům vyplácela jen „zásluhová složka“, jejíž výše by byla závislá na předchozích příjmech, respektive odvodech.

Zásadním problematickým aspektem je zdroj financování oné hypotetické minimální, státem vyplácené a pro všechny stejné penze. Podle Maláčové by na ni stát získával prostředky zavedením nových daní, například sektorové či digitální. Podotkněme, že dnes je celý důchodový systém financován (téměř) výhradně ze sociálního pojištění, jež průběžně odvádějí ekonomicky aktivní občané a částečně zaměstnavatelé.

Maláčová se snaží myšlenku zestátňování penzí bagatelizovat tím, že i v minulosti stát dotoval penzijní systém z rozpočtu tehdy, když se penzijní účet dostal do deficitu, tedy když poplatníci do systému odvedli méně, než stát vyplatil na důchodech. V tom má šéfka sociálního resortu pravdu. Systém důchodového pojištění (který však zahrnuje také invalidní důchody) skončil za posledních 20 let v přebytku jen pětkrát, z toho ve druhé dekádě jen jednou – shodou náhod (a díky kulminujícímu ekonomickému růstu) právě loni.

Link

Vize ministryně Maláčové na fatální „přestavbu“ penzí je pozoruhodná už jen v tom, že až doteď sama hlásala, že systém nepotřebuje zásadní reformu, ale jen mírné, parametrické přizpůsobování měnící se společnosti. Přiznávala dokonce, že politici vlastně ani neumějí skutečně zásadní reformu penzijního systému připravit.

A ejhle. Objevil se politik, přesněji politička, která si přesto troufá, když do éteru vypustila průlomový koncept, který je pokusem o revoluci. Jsme svědky standardního důkazu toho, že v politice je možná v podstatě jakákoliv změna názoru. Negativní důsledky neustálých myšlenkových zvratů a zamýšlených turbulentních změn jsou nabíledni. Což snad nebude případ penzijního systému, neboť ten je doposud relativně stabilní a jakákoliv jeho zásadní změna se zatím jeví jako utopie.

Link

Přesto nejnovější reformní koncept ministryně Maláčové stojí za rozbor, třebaže je na světě jen jeho hrubý myšlenkový rámec. Už jen nápad platit důchody z daní se vymyká představivosti. Pokud by stát chtěl dnes každému penzistovi (těch starobních je v zemi 2,4 milionu) vyplácet minimální (starobní) důchod například ve výši životního minima (cca 3 500 Kč), vyšlo by to státní kasu ročně na více než 100 miliard korun.

Pohledem z opačné strany barikády se dá říci, že by poplatníci museli státu odvádět ročně o 100 miliard korun více, aby vláda mohla každému starobnímu důchodci zajistit onu garantovanou „minimální penzi“ ve výši životního minima. Raději ani nedomýšlet, kolik by stát musel na daních od poplatníků nově získat, kdyby chtěl onu minimální penzi zdvojnásobit. 

Je evidentní, že státem garantovaná a pro všechny stejná minimální penze by nebyla čímsi statickým, navěky daným. Šlo by o proměnnou veličinu, s níž by si politici pohrávali dle aktuálních volebních preferencí a mocenských potřeb. Ostatně, děje se to i dnes.

Link

Boj o zvyšování minimální penze by byl na denním pořádku a s tím by se také stupňovaly nároky na zavádění dalších daní a zvyšování příjmů vlády. Přičemž, zvyšovat daně, natož zavádět nové nemusí být vždy zrovna politicky populární ani politicky průchodné. Hospodaření vlády by čelilo ještě většímu tlaku na prohlubování deficitu. Snaha o stabilizaci penzí by tak nakonec možná vedla k větší nestabilitě, než jakou může způsobit pozvolné stárnutí populace.

Jisté je jedno: idea zestátněného minimálního důchodu zavání krkolomným hokuspokusem o reformu něčeho, co sice není ideální, ale co žádnou velkou revoluci nepotřebuje. A pokud potřebuje, pak to zcela jistě není další zestátňování a ještě silnější politizace.

43008