Drahoš a Zeman: Jaké jsou jejich názory na migraci, amnestii a Evropskou unii? | info.cz

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Kvóty pro migranty, přijetí eura i milosti. V čem se Zeman a Drahoš nejvíc rozcházejí?

Kvóty pro migranty, přijetí eura i milosti. V čem se Zeman a Drahoš nejvíc rozcházejí?

Kampaň před 2. kolem prezidentských voleb pomalu začíná, postupují do něj z prvního místa Miloš Zeman, z druhého pak Jiří Drahoš. V čem se nejvíc liší? Nabízíme vám názory na kandidátů na klíčová témata přehledně.

Adopce dětí homosexuály

Drahoš: Zájem dítěte je podle něj nejlépe zajištěn v tradiční rodině. Zároveň ale poznamenává, že v některých situacích může být pro dítě adopce homosexuálním párem lepší než jiné řešení. "V případě předložení zákona o adopci homosexuálními páry bych považoval za klíčový jeho konkrétní obsah a parametry," řekl. O daném zákoně by se proto radil a dlouho by ho zvažoval.

Konečné výsledky po 1. kole
Vstup do speciálu
Sečteno: 100.00%
Účast: 61.92%

Zeman: Proti adopcím nic nemá, homosexuální páry by podle něj měly mít stejná práva jako heterosexuální. Stejný názor zastával i před minulými prezidentskými volbami. Za optimální považuje život dětí v heterosexuálních rodinách, na druhé straně ale uznává argument, že při rozhodování mezi dětským domovem a slušnou homosexuální rodinou je třeba dát přednost tomu druhému.

Kompletní profil Miloše Zemana si můžete přečíst zde>>>

Amnestie a udělování milostí

Drahoš: Individuální milosti by využíval pouze pro velmi výjimečné případy humanitární povahy, jako poslední naději pro těžké případy zdravotní či sociální. Plošnou amnestii by neudělil, je rovněž proti trestu smrti, který podle něj do současné společnosti nepatří.

Zeman: Během uplynulých let udělil osm milostí, většinou z humanitárních důvodů. Výjimkou bylo omilostnění nájemného vraha Jiřího Kajínka po 23 letech ve vězení. Nedávno Zeman řekl, že další takovou milost by neudělil. Před minulou prezidentskou volbou odmítl, že by vyhlásil amnestii. Uvedl také, že nebude udělovat milosti s výjimkou striktně omezeného okruhu humanitárních případů.

Kompletní profil Jiřího Drahoše naleznete zde>>>

Jmenování profesorů

Drahoš: Soudí, že je na akademické obci, kdo je titulu profesora hoden. "Snad v nějakém extrémním, výjimečném případu bych zaváhal - například pokud by v mezidobí od návrhu po jmenování vyšly najevo nějaké závažné okolnosti tomu bránící," řekl.

Zeman: Jako prezident dlouho odmítal jmenovat profesorem literárního historika Martina C. Putnu, vadilo mu jeho veřejné vystupování. V roce 2015 odmítl podepsat jmenovací dekrety tří jiných kandidátů, odmítnutí zdůvodnil jejich prohřešky z minulosti. Podle zástupců vysokých škol tak ale Zeman porušil závazný pokyn vědeckých rad vysokých škol a usnesení vlády.

Nominace členů bankovní rady ČNB

Drahoš: Personální obsazení by rád konzultoval s ekonomy a odborníky na bankovnictví. "Patří mezi ně i někteří členové bankovní rady ČNB z minulosti," řekl.

Zeman: Během funkčního období jmenoval pět ze sedmi členů bankovní rady; do čela ČNB prosadil někdejšího premiéra "své" vlády Jiřího Rusnoka. V roce 2016 Zeman k personálnímu obsazení rady například řekl, že hlavním důvodem jmenování členů byla odbornost, která se nemusí vázat na názory prezidenta. Důležitá byla i snaha vytvořit radu tak, aby v ní byli teoretici i praktičtí odborníci.

Pravomoci hlavy státu

Drahoš: Považuje je za zcela dostatečné. Český ústavní systém je podle něj vyvážený, stačí jej jenom respektovat. "Přímá volba poněkud uvolňuje prezidenta od konkrétních politických stran a přibližuje jej všem občanům. To ale není důvod ke změně pravomocí," řekl.

Zeman: Pravomoci přímo voleného prezidenta by chtěl rozšířit. Loni v říjnu se vyjádřil, že hlava státu by měla mít zákonodárnou iniciativu (možnost předkládat návrhy zákonů a jejich novel) a na některá rozhodnutí, například při udělování státních vyznamenání, by už podle něj neměl být nutný spolupodpis premiéra. Zeman by také ztížil možnost Poslanecké sněmovny přehlasovat prezidentské veto.

Právo veta

Drahoš: Chápe jej jako opravdu výjimečný nástroj. Přednostně by o vetu uvažoval pouze v případě pevného přesvědčení, že zákon je špatný z podstatných důvodů. Vzal by také do úvahy postoje obou komor a výsledek celého legislativního procesu, pouze nesouhlas Senátu by pro něj důvodem pro vetování zákona nebyl.

Zeman: Před minulými volbami řekl, že vládní návrhy významných zákonů, se kterými by nesouhlasil, by se snažil odvrátit pomocí vystoupení na vládě či v Poslanecké sněmovně. Během funkčního období prezident vetoval sedm zákonů, uspěl jen jednou.

Přijetí eura

Drahoš: V této věci se chce zasadit o zahájení seriózní diskuse. Osobně si myslí, že více argumentů je pro zavedení měny, na přijetí eura by ale proti vůli většiny odborníků i občanů netlačil.

Zeman: V minulosti opakovaně uvedl, že ČR by měla do eurozóny vstoupit až tehdy, co z ní vystoupí Řecko, aby Češi nemuseli platit řecké dluhy. Zároveň poukazuje na příklad Slovenska, kde lidé před přijetím eura vyslovovali obavy a nyní jsou většinově spokojeni. Loni Zeman řekl, že Češi se iracionálně bojí přijetí eura, zavedení evropské měny by podle něj české suverenitě neuškodilo.

Přijímání migrantů

Drahoš: Je odpůrcem povinných kvót na přerozdělování migrantů. Pokud se jedná o osoby ucházející se o azyl, platí podle něj standardní pravidla. Žádost o azyl se má řešit v první bezpečné zemi, do níž uprchlík dorazí. Je proti přijímání ekonomických migrantů, zvláště ze "zemí kulturně vzdálených". Výjimkou - ale vzácnou - mohou být podle Drahoše lidé z profesí, které ČR naléhavě potřebuje.

Zeman: Opakovaně se vyslovuje pro to, aby se uprchlíkům pomáhalo v oblasti, odkud pocházejí. Je proti kvótám, které jdou podle něj proti českým národním zájmům a měly by skončit v propadlišti dějin. Míní, že Česko se nesmí hrbit před EU, a kdyby bylo nejhůř, je lepší se vzdát evropských dotací, než se podrobit kvótám. Prezident odmítá, že by ČR byla v migrační krizi nesolidární s ostatními evropskými státy.

Udělování státních vyznamenání

Drahoš: Oceňovat chce podstatně méně lidí, než jak se dělo v posledních letech. Chtěl by také zúžit důvody pro udělení vyznamenání na zásadní přínosy pro Českou republiku. "Osobní vztah k prezidentovi mezi ně určitě nepatří," tvrdí.

Zeman: Ročně uděloval mezi 29 a 39 řády a medailemi. Jeho odpůrci jej kritizují, že některá vyznamenání udělil lidem, kteří se netají tím, že k prezidentovi chovají sympatie. Zemanův předchůdce Václav Klaus uděloval lehce přes 20 vyznamenání, počtem oceněných pak nešetřil Václav Havel, který v roce 1998 vyznamenal téměř 90 osobností.

Vztah k Evropské unii

Drahoš: Varianta "opustit EU" je pro něj nepředstavitelná. Znamenalo by to vyměnit vlastní bezpečí a prosperitu za izolaci. Míní, že ČR by naopak měla patřit k hlavnímu proudu integrace, aby vlastními návrhy a aktivní kritikou přispěla k odstranění nedostatků EU.

Zeman: Vystupoval vždy jako zastánce EU, po svém nástupu do funkce nechal na Hradě vyvěsit unijní vlajku. Nyní unii často kritizuje, například za byrokratická nařízení. Je zastáncem referenda o setrvání v EU, on sám by hlasoval pro další unijní členství.

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek

ANALÝZA: I Pákistán má svého Babiše. Co s třetí největší muslimskou zemí provede?

Imran Chán, který složil přísahu jako nový premiér, nabízí směs ekonomického liberalismu a islamismu, vytvoření milionů pracovních míst, boj proti korupci a proti polofeudálním dynastiím dosud ovládajícím pákistánskou politiku. Kritizuje „krvelačnou“ politiku Západu a Ameriky, obhajuje afghánský Tálibán i trest smrti za urážku islámu, ale zároveň se prohlašuje za liberála a chce mít dobré vztahy s USA.

Pákistán, třetí největší muslimskou zemi světa vyzbrojenou atomovými zbraněmi, čeká velká změna. Jen nikdo ještě přesně neví, jak bude vypadat, a co to bude znamenat pro okolní svět. Výhra strany Tehreek-e-Insaf (Hnutí za spravedlnost) bývalého kapitána pákistánského kriketového mužstva Imrana Chána ve  parlamentních volbách je v dějinách země přelomem.

Premiérem bude politik, který stojí mimo desetiletí v Pákistánu vládnoucí politické dynastie Bhuttů a Šarífů, politik, který chce změnit zahraniční politiku své země a který podle některých komentátorů svým plánem na vytvoření státu blahobytu může inspirovat celý muslimský svět. Je označovaný za revolucionáře i populistu. V Česku by snesl srovnání jen s premiérem Andrejem Babišem, který rovněž okouzlil voliče svým úspěchem, bohatstvím a populistickými projevy. 

Link

Deník The New York Times o něm kdysi napsal, že „nabízí pro každého něco“, od chudých až po střední třídu a jeho kritici upozorňují na to, že se jeho veřejná vyjádření mění stejně, jako byl plný zvratů i jeho dosavadní život. Z původního vymetače večírků zlaté mládeže se nakonec stal zbožný muslim obhajující islámský charakter státu, kritik toho, že se bohatí Pákistánci nevěnují chudým (pod hranicí chudoby žije zhruba 24 procent Pákistánců), sám pochází z bohaté rodiny. Nikdy netrpěl nedostatkem a svá školní léta strávil ve vznosných novogotických budovách, kam se normální chudý Pákistánec jen tak nedostane. Vystudoval polosoukromou střední školu Aitchison College v rodném městě, která je často označována za nejlepší v celém Pákistánu.

Ve studiích pokračoval ve Velké Británii, kde získal diplom na Oxfordu. V Británii, speciálně v Londýně, se Chán proslavil jako playboy a stejně tak se choval i doma. Když později vyčítal bohatým, že je pozápadnělé představitele bohaté třídy vozí na večírky řidič, který se jinak obléká a žije v jiném světě, světě chudých, jako by kritizoval sám sebe v mladším vydání. Chánovy tahy nočním Londýnem byly pověstné, zejména když se postupně stával čím dál tím lepším a slavnějším hráčem kriketu, v Pákistánu nejpopulárnějšího sportu. Chán se v roce 1976 dostal do pákistánského národního týmu a v letech 1982-1992 byl dokonce jeho kapitánem. „Nikdy jsem netvrdil, že jsem vedl život jako anděl,“ prohlašoval později Chán o svém životě sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Týkalo se to zejména žen, jinak Chán dnes tvrdí, že jako správný muslim nikdy nepil alkohol a nenáviděl anglické hospody.

4590087:article:true:true:true

Mimochodem jedna z jeho tehdejších přítelkyň, Sita Whiteová, ho označila za otce svého dítěte, což uznal i americký soud. Později se to proti Chánovi neúspěšně pokusili použít jeho političtí oponenti. A jeho bývalá druhá manželka Reham Chán dnes tvrdí, že Imran Chán má minimálně pět nemanželských dětí, což by ho jinak mohlo poškodit mezi zbožnými muslimy. Ale Imran Chán je stále tak trochu zbožňovanou hvězdou, které se ledacos promine. V roce 1992 získalo pákistánské kriketové družstvo pod jeho vedením první a jediné vítězství ve světovém poháru a to se v Pákistánu, kde je kriket národním sportem, počítá. Ostatně Imran Chán si tehdy užíval své popularity, stýkal se s politiky i světovými celebritami včetně lady Diany či hudebníka Micka Jaggera. A zbohatl, jak díky kriketu tak svým investicím – jeho majetek byl odhadován na zhruba 13 milionů dolarů, což ho řadí mezi první čtyři desítky nejbohatších pákistánských podnikatelů.

Když ukončil sportovní kariéru, začal se Chán věnovat charitě a odmítl nabídku tehdejšího premiéra Nawáze Šarífa, dnes uvězněného pro korupci, aby se dal na politiku a připojil se k jeho straně PML-N (Pákistánská muslimská liga). „Nevím proč,“ tvrdil tehdy Šaríf. Jak se ukázalo v roce 1996, bylo to proto, že si Chán chtěl založit vlastní stranu, Tehreek-e-Insaf. Zapřisáhlý starý mládenec se také oženil. Vzal si v roce 1995 – ve svých 42 letech – Jemimu Goldsmithovou, křesťanku, která kvůli němu přešla na islám. Manželství se po necelých 10 letech rozpadlo a následovalo krátké manželství s novinářkou Reham Chánovou. Nakonec se letos oženil s rozvedenou Bušrou Manikaovou z konzervativní muslimské rodiny, která ve straně působila jako jeho poradce. Manikaová se věnuje islámskému mysticismu a podle pákistánského tisku byla Chánovým „duchovním mentorem“ a poslala ho například na několik dní přemítat do hor. Manikaová, která nosí závoj přes obličej, je protikladem předchozích dvou Chánových manželek, které žily západním stylem života.

Link

Imran Chán se stal – údajně už v devadesátých letech minulého století, ale možná později – nábožensky založeným člověkem a skoncoval definitivně se svým předchozím rozmařilým životem a věnuje se mystické súfické formě islámu. S tím zřejmě souvisí i proměna Chánovy politiky a jeho strany Tehreek-e-Insaf. Původně ji založil na boji proti korupci a vládnoucím politikům, jako byli bývalí vojáci typu prezidenta Mušarrafa. Později se zaměřil i na klany Bhuttů a Šarífů ovládající dvě nejsilnější pákistánské politické strany, Pákistánskou lidovou stranu a Pákistánskou muslimskou ligu. K tomu ale nakonec přidal obhajobu islámu, prosazování jeho hodnot v politice, podporu tvrdých zákonů proti rouhání včetně trestů smrti za urážku islámu a obhajobu i často radikálních hnutí, jako byl afghánský Tálibán.

Tálibánu se mimochodem zastával ještě před americkou intervencí do Afghánistánu a v době, kdy bylo toto hnutí mnohem konzervativnější než nyní, a vysloužil si tak přezdívku „Tálibán Chán“. Jeho sympatie k Tálibánu se ale dají vysvětlit i tím, že Imran Chán je Paštún, tedy pochází z národnosti, která dominovala Afghánistánu a která byla oporou Tálibánu. Svou ideologii doplnil pákistánským nacionalismem a protesty proti americkým zásahům amerických dronů, které na pákistánském území po roce 2001 likvidovaly islamistické radikály a teroristy. Apeloval i na ukončení vojenských akcí pákistánské armády proti radikálům na pákistánských kmenových paštunských územích a začal s protiamerickou rétorikou a kritikou jak války v Afghánistánu, tak takzvané války proti teroru. Jednou se dokonce pochlubil, že to byl prý on, kdo odstartoval masové protiamerické hnutí v Pákistánu.

Link

Jeho strana se zaměřila jak na chudé, tak na střední třídu. Pro střední třídu má nabídku reforem a liberalizaci ekonomiky, což má povzbudit hospodářský růst. Pro chudé zase slibuje vytvořit dva miliony pracovních míst ročně a postavit pět milionů domů. Všechny pak láká na vytvoření „islámského sociálního státu“ zbaveného korupce a starých úplatných politiků. Není ale jasné, kde chce na něco takového vzít peníze a jak chce očistit stát pouhou změnou soudního systému od korupce. Ekonomické reformy sice mohou posílit ekonomiku, ale rozhodně to nebude stačit – ani spolu se zvýšením podílu daní vůči HDP, které už oznámil – na vytvoření státu blahobytu západního typu, jak si to představuje.

Stejně tak není jasné, co hodlá podniknout se silným postavením armády, která ovládá značnou část pákistánského hospodářství a podílí se na všeobecné korupci. Mimochodem, právě armáda zřejmě podporovala Imrana Chána tím, že tlačila na jeho protivníky z Pákistánské muslimské ligy stejně jako z Pákistánské lidové strany a znemožňovala jim přístup do médií. Přitom Chán se rád označuje za mírotvorce, chce údajně lepší vztahy se sousední jadernou Indií a vyjednávat s ní o sporném území v Kašmíru, což se ale nelíbí právě pákistánské armádě. Chán je také proti „krvelačným“ Spojeným státům, ale zároveň s nimi chce spolupracovat jako rovný s rovným. Jako premiér bude muset lavírovat, snažit se plnit protichůdné sliby a nikdo neví, k čemu jeho politika nakonec povede. Kromě toho, že se zcela změní pákistánský politický systém dosud ovládaný dvěma tradičními stranami. Před Pákistánem je podle některých expertů, například pákistánské politické analytičky Aješi Saddíkijové, období nestability. K tomu přispívají i stížnosti poražených politických stran na neregulérnost voleb a odmítání jejich výsledků. Rozhodně tak není jisté, že se naplní populární pokřik Chánových příznivců: „Kdo zachrání Pákistán? Imran Chán. Imran Chán.“

34756