Články odjinud

Ohrozí Topolánek Zemana a Drahoše? Podle některých politologů má šanci na druhé kolo

Ohrozí Topolánek Zemana a Drahoše? Podle některých politologů má šanci na druhé kolo

Mirek Topolánek je kandidátem, který má za určitých okolností šanci postoupit do druhého kola prezidentské volby. Myslí si to politolog Ladislav Mrklas z pražského Cevro Institutu. Naopak Lubomír Kopeček z brněnské Masarykovy univerzity je k Topolánkovým volebním vyhlídkám skeptický. Někdejší premiér by podle něj měl větší šanci, kdyby šel do voleb jako kandidát ODS.

Topolánek má podle Mrklase šanci získat hlasy od podstatné části voličů ODS, TOP 09 a částečně i Starostů a KDU-ČSL. „Dokonce si může sáhnout pro řadu těch, kdo by volili Miloše Zemana, nicméně jsou dnes trochu na vážkách," myslí si Mrklas.

Při dobře nastavené kampani by Topolánek podle něj mohl získat 15, 18, možná i 20 procent, odhaduje Mrklas.  „A to by za určitých okolností mohlo stačit na postup do druhého kola," uvedl politolog.

Topolánek je podle Mrklase protizemanovský kandidát jiného typu než ostatní uchazeči o prezidentskou funkci. „Je to někdo, jehož názory jsou dlouhodobě známé, pro spoustu lidí jsou určitě nepřijatelné, pro spoustu lidí nějak zajímavé. Totéž se dá říct i o jeho životním příběhu," uvedl Mrklas. To může z Topolánka udělat zajímavého kandidáta i pro lidi, kteří uvažují o volbě Jiřího Drahoše, nicméně nejsou si jistí jeho názory.

Profily prezidentských kandidátů si můžete prohlédnout zde.

Poměrně skeptický je k Topolánkovým prezidentským vyhlídkám Kopeček. „Šance tam je, ale velmi malá," zhodnotil brněnský politolog. Podle nej je Topolánek člověkem s velkou energií, politickými zkušenostmi a schopností vést kampaň. Naopak Topolánkův handicap vidí v kandidatuře na poslední chvíli i v tom, že řada lidí stále nezapomněla na okolnosti provázející Topolánkův politický konec, ať už šlo o kauzy jeho blízkého spolupracovníka Marka Dalíka nebo takzvanou Toskánskou aféru.

Topolánkovy šance na úspěch by podle Kopečka byly větší, kdyby šel do voleb jako kandidát konkrétní politické strany. „Kdyby to byl kandidát ODS s podporou dalších stran, tak je to úplně jiná situace než kandidát, který sbírá podporu různě po senátorech," řekl Kopeček. Bez jasné podpory některé ze stran podle něj bude Topolánkovi chybět zázemí i peníze na kampaň.

Expremiér a někdejší předseda ODS Topolánek oznámil vstup do boje o Pražský hrad dnes odpoledne. Pro svou nominaci hodlá získat podporu senátorů z pěti klubů včetně ODS, potřebné podpisy ale ještě nemá. Podrobnosti chce oznámit v úterý, kdy je nutné přihlášky do prezidentské volby odevzdat.

Vše o prezidentských volbách najdete zde

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I techto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud

Otec přišel o prsty, matce prostřelili lýtko. Rodina v roce 1967 dramaticky utekla přes hranice

Dne 13. srpna 1967, krátce před šestou večer, přijela na hraniční přechod v Českých Velenicích velká stará škodovka s osmičlennou rodinou Šindarových: nejstarší byl otec Karel (ročník 1920), nejmladší vnučka Claudie (1965). Chtěli do Rakouska, avšak nebyli svobodní občané, nýbrž obyvatelé komunistického státu, který se jim rozhodl nevydat pasy. Všichni vystoupili z vozu, a když otec zavelel „Teď!“, vyrazili k hraniční závoře. Tehdy dvanáctiletý syn Ctibor běžet nemohl - v šoku ztuhl na místě a díval se, jak příslušník pohraniční stráže Pavol Mišo pálí ze samopalu po jeho příbuzných.

Vzpomínkám Ctibora Šindara byly věnovány rozhlasové Příběhy 20. století vysílané na Českém rozhlasu Plus.

Narozen ve Venezuele

Ctibor se narodil v květnu 1955 ve Venezuele. Jeho otec Karel pocházel z české rodiny z Uherského Brodu, matka Olga, která se v některých dokumentech vyskytuje pod jménem Alexandra, přišla na svět roku 1924 v Polsku nedaleko Krakova. Poznali se a vzali za druhé světové války (oba měli dost dobrodružné a ne zcela jasné osudy), na jejímž konci přišli společně z Vídně do Čech. Po porážce nacistů se jim narodily dcery Olga (1946) a Darina (1947) a syn Karel (1949).

Link

Karel Šindar starší v obnoveném Československu krátce sloužil na hranicích a u Sboru národní bezpečnosti, avšak brzy po komunistickém převratu odešel na vlastní žádost do civilu. Na přelomu léta a podzimu 1949 vzal ženu a tři děti a pěšky tajně vyrazili přes hranice do Rakouska. „Bratr Karel byl v kočárku, bylo mu pár měsíců,“ říká Ctibor: „Přesto dokázali přejít hranice v místech, kde to táta znal. V Rakousku putovali od statku ke statku, až se dostali do Vídně a požádali o azyl. Otec se rozhodl, že odplují do Venezuely, protože tam se jako uprchlíci mohli dostat nejsnáz… Ve Venezuele postavil domek a začal se živit jako truhlář. V roce 1951 se tam narodil bratr Petr a po něm já.“

Šindarovi se z politicky neklidné Venezuely často stěhovali. V roce 1955 žili chvíli ve Švýcarsku, od roku 1956 opět ve Venezuele, od roku 1958 v Rakousku. Jejich putování, to je dlouhá a zajímavá historie, nicméně v jedenašedesátém se už nemohli do Venezuely vrátit a Karel Šindar se z řady důvodů rozhodl k cestě do Československa, oficiálně na návštěvu své matky.

Ctibor vzpomíná: „Bylo mi šest let, ale pamatuju si, že jsme tenkrát velmi dlouho čekali na hranicích, až nakonec nějací strážní prohlásili, že nás musí doprovodit do Prahy a že s nimi v jejich autě pojedou mé sestry. Skončili jsme ve vězení v Ruzyni.“ Rodina pak několik týdnů žila v ruzyňské věznici v izolaci, Karel Šindar byl držen odděleně. Ctibor si pamatuje, že otec nakonec přišel v doprovodu policisty a oznámil ženě a dětem, že všichni v Československu zůstávají (první útěk Šindarových po komunistickém převratu byl považován za trestný čin, vztahovala se však na ně amnestie z roku 1960).

Chuť moře… a druhý útěk

V Československu pracoval Karel Šindar jako tesař, jeho žena nejdřív jako krmička dobytka, děti začaly chodit do školy. Šindarovi bydleli v domě v Třeskonicích, který zčásti zaplatili z prodaného majetku, nějakou dobu žili i v Jáchymově. V roce 1965 se nejstarší dceři Olze narodila dcera Claudie. „Žilo se nám docela dobře,“ vypráví Ctibor, „ale jednou jsem přišel do školy a spolužačka, která se vrátila z dovolené v Jugoslávii, donesla láhev s mořskou vodou. Já jsem se té vody napil, protože jsem chtěl vědět, jak moře chutná. Doma jsem to vyprávěl tátovi, ten vytřeštil oči a prohlásil: ´¨Synu, ale vždyť ses u moře narodil a byls v moři mockrát!´ Tak jsem mu řekl, že si to nepamatuju - a on se rozhodl, že bychom se tedy měli do té Jugoslávie taky vypravit.“

Link

V srpnu 1967 pak Karel Šindar posadil celou rodinu i s dvouletou vnučkou do vozu a vyrazil pro pasy: „Jeli jsme všichni na nějaký úřad. Čekali jsme na rodiče v autě, ale když se vrátili, byli strašně naštvaní. A matka říkala otci: ´Jsi blázen, nemůžeš takhle člověka chytit pod krkem!´. Stalo se totiž, že úředník vydal pasy jenom pro mámu a sestry, ale pro otce a bratry ne. Rodičům oznámil, že letos může jet na dovolenou matka s dcerami a příští rok my, muži. Otec se rozzuřil, popadl ho a zařval na něj: ´Ty svině komunistická, já ti uteču!“ Ctibor vypráví, že otec se pak bál vrátit domů, aby ho za napadení úředníka nezatkli – a dospěl k rychlému závěru, že bude lepší z Československa opět odejít.

České Velenice, 13. srpna 1967

Podle Ctiborových vzpomínek přijeli všichni Šindarovi na hranice v Českých Velenicích už v sobotu 12. srpna. Otec si prý přechod obhlédl a dozvěděl se, že v neděli je malý provoz a klid. Rodina se tedy vrátila následující den. První z několika závor překonali poté, co Karel Šindar namluvil pohraničníkovi, že všichni mají pasy – a slíbil, že mu z Rakouska přiveze čokoládu. Další závoru jim otevřeli bez kontroly. Pak se blížili k třetí závoře, kterou chtěl Karel Šindar podle původního plánu prorazit autem, ale cosi se mu prý nezdálo a rychle oznámil ostatním, že útěk provedou jinak: půjde s Ctiborem k důstojníkovi, který kontroloval dokumenty, ostatní vylezou z vozu, postaví se co nejblíž k závoře - a až dá pokyn, vyrazí co nejrychleji do Rakouska. Museli překonat asi pětadvaceti metrovou vzdálenost.

Ctibor vzpomíná: „Šel jsem s otcem k tomu důstojníkovi a všichni ostatní také vystoupili... Matka nesla malou Claudii. A otec najednou zavolal: ´Teď!´ Všichni začali utíkat, otec se vrhl za nimi, ale já jsem se koukal na toho oficíra, který vytáhl pistoli a střílel do vzduchu. Zůstal jsem stát, nemohl jsem se ani pohnout. Díval jsem se, jak dva vojáci se samopaly běží k rodině, jak se spustila palba… Viděl jsem, že skoro všichni už jsou na druhé straně, kde se schovali za nějaké auto. Bratr dostal kulku do nohy, spadl, a ten, co střílel, uklouzl na dlažbě a upadl mu samopal. Bratr se vrátil o krok, vzal mu ten samopal, ale otec křičel: ´Nech to ležet, zabijí tě!´ Tak bratr ten samopal zase odhodil… Pak mě vzali do strážnice, odvedli mě do patra a přes otevřené okno jsem slyšel, jak maminka křičí: ´Vy svině komunistický, vám se to vymstí!´“

Link

Útěk se tehdy podařil sedmi členům rodiny, část z nich skončila v nemocnici se zraněními: matka Olga Šindarová měla prostřelené lýtko, otec Karel Šindar ustřelené prsty na ruce, syn Karel Šindar měl prostřelené stehno, vnučka Claudia poraněné oko od střepiny. Ctibor byl zatčen, vyslechnut a odvezen do dětského domova.

Ze střelby do uprchlíků a především do ženy s malou holčičkou v náručí, o níž pak obsáhle referovala rakouská média, se stala mezinárodní roztržka (podpořená tím, že některé střely dopadly do Rakouska a navíc na hranicích zahynul ve stejné době i další člověk). Skandál velmi napomohl tomu, že se Ctibor prostřednictvím Červeného kříže dostal za příbuznými už za měsíc a pár dní.

Zlatá šedesátá

Dobový tisk v roce 1967 publikoval několik propagandistických článků, v nichž bylo konstatováno, že Karel Šindar svou rodinu k útěku „donutil“ a že měl „nepochybně z rakouské strany své informátory, možná inspirátory a každopádně pomocníky“ a že „síly, kterým jsou rozvíjející se styky mezi námi a Rakouskem trnem v oku, se aktivizovaly a dělají všechno proto, aby je narušily.“ Zlatá šedesátá léta...

Link

Všichni Šindarovi posléze opět odjeli do Venezuely, z Ctibora se stal truhlář, po pádu komunismu se vrátil do Čech, kde dodnes žije, ale to už je jiný příběh.

Za střelbu v Českých Velenicích v srpnu 1967 nebyl ani po listopadu 1989 nikdo souzen. Podle vyšetřovací zprávy Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu z roku 2002 dal tehdy rozkaz k palbě nadrotmistr František Bicek, ze samopalu střílel vojín základní služby Pavol Mišo. Zpráva konstatuje, že Mišo zřejmě porušil i tehdy platné zákony, avšak případ byl promlčen.


Paměť národa

Příběh Karla Šindara zaznamenali dokumentaristé z neziskové organizace Post Bellum. Jeho vyprávění je uloženo a zpřístupněno ve sbírce Paměť národa. Tento jedinečný archiv dostupný na internetu vzniká především díky soukromým dárcům a podporovatelům z Klubu přátel Paměti národa. Ten tvoří více než dva tisíce lidí, kteří pomáhají drobnými pravidelnými dary. Připojit se můžete i Vy. Děkujeme.

40501