Články odjinud

Prezidentské volby bez tradičních stran: Mají strach z prohry, prostor dostal Zeman

Prezidentské volby bez tradičních stran: Mají strach z prohry, prostor dostal Zeman

Ještě před několika měsíci koketovaly tradiční politické strany v Česku s myšlenkou, že do prezidentského klání postaví vlastního kandidáta. Nakonec tak ale žádná z nich neudělala. Vytvořily tím prostor pro nestranické kandidáty, bývalého předsedu ODS Mirka Topolánka, který se do kampaně zapojil na poslední chvíli, i současnou hlavu státu Miloše Zemana. Zhruba týden před prvním kolem prezidentských voleb lze zpětně vidět, že se tradiční strany svým krokem zřejmě vyhnuly porážce. Zároveň ale také oslabily své postavení na české politické scéně. Nestraničtí prezidentští kandidáti se pak musí vypořádávat s námitkou, že se v politice neumí pohybovat.

„Je pravda, že výrazné politické postoje v prezidentské kampani schází. Je vidět, že drtivá většina kandidátů nemá výraznější politické zkušenosti. Jako člověka, který sleduje prezidentskou kampaň, mě trochu mrzí, že chybí šťáva, výraznější soutěž politických názorů, ať už na dlouhodobá, nebo krátkodobá témata,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ politolog Lukáš Jelínek.

Tradiční politické strany jako sociální demokracie nebo ODS možnost, že postaví vlastního kandidáta, zvažovaly. U prvně jmenované touha po vlastním zástupci sílila i po květnové vládní krizi, během níž se prezident Miloš Zeman postavil na stranu tehdejšího ministra financí Andreje Babiše. Od bývalého premiéra Bohuslava Sobotky tehdy zaznívalo, že by strana měla vygenerovat Zemanovi soupeře, vlastního levicového kandidáta. Mluvilo se o vnitrostranickém referendu, v němž by měli osobnost vybrat sami sociální demokraté.

Absence osobností

Už v první polovině loňského roku ale zaznívaly obavy, že strana vlastně žádnou takovou personu ve svých řadách ani v okolí nemá. V rozhovoru pro INFO.CZ o tom tehdy mluvil i bývalý premiér a Sobotkův šéfporadce Vladimír Špidla. Když už nějaká jména padala, patřil mezi ně například tehdejší předseda Senátu Milan Štěch nebo exministr zahraničí Lubomír Zaorálek. Z toho se stal ale nakonec lídr strany do podzimních parlamentních voleb, které pro stranu skončily velkou prohrou. Ve straně klesal i Sobotkův vliv a jeho volání po alternativě vůči Zemanovi utichalo. Významná část sociálních demokratů beztak byla vždy na Zemanově straně, i přes veškeré jeho výpady vůči ČSSD.

Na začátku léta znělo i z ODS, že strategii do voleb ještě zvažuje. Martin Kupka (ODS) na začátku léta v rozhovoru pro INFO.CZ uvedl, že by strana mohla oznámit svého kandidáta ještě před podzimními volbami. Na nic takového nakonec ale nedošlo.

Profily prezidentských kandidátů si můžete prohlédnout zde>>>

„My sledujeme politický cíl a tomu se podřídila naše strategie. Vyhlásili jsme to už před dlouhou dobou: Miloš Zeman nemá pokračovat na Pražském hradě po prezidentské volbě. Nedospěli jsme k závěru, že bychom měli postavit do této volby kandidáta v dresu ODS, který by měl reálnou šanci porazit Miloše Zemana. A nám jde o to, aby byl poražen. Rozhodli jsme se pro jinou strategii. Vlastně se chováme jako ostatní politické strany, které také nestaví kandidáta. Necháváme na našich voličích, koho podpoří v prvním kole. Jsme připraveni v druhém kole dát doporučení pro podporu proti Miloši Zemanovi,“ popisoval na podzim lídr ODS Petr Fiala pro INFO.CZ.

Na poslední chvíli se pak do kampaně zapojil nový kandidát – bývalý premiér a předseda ODS Mirek Topolánek. Podle strany ale rozhodně kandiduje za sebe, ne za ODS, od níž se ani nedočkal podpory. „Mirek Topolánek není náš člen. Podle jeho slov to není ani náš volič,“ dodal Fiala.

Vlastního kandidáta nepostavili ani lidovci nebo STAN či TOP 09.

Obavy z porážky

Podle politologů stojí za rozhodnutím stran nestavit vlastního kandidáta především strach z prohry. „Nemyslím si, že by měl nějakou výraznější šanci uspět v prezidentské volbě někdo, koho by nominovaly politické strany. Nechtěly zopakovat porážku z předchozí prezidentské volby, kdy kandidát ODS skončil hluboko v poli poražených a kandidát ČSSD čtvrtý,“ popisuje Jelínek.

Jak už bylo zmíněno výše, hrozily navíc hádky uvnitř stran. „V ODS jsme to mohli vidět na nejednoznačném vnímání Jaroslava Kubery nebo stavu k Mirku Topolánkovi. Pro politické strany je to poměrně traumatizující,“ dodává politolog. Postavit kandidáta navíc znamená zátěž pro stranickou kasu. „Kampaň není levný koníček a po volbách do sněmovny, kdy velká část ze stran oslabila, by to pro ně byla starost navíc,“ vysvětluje pro INFO.CZ politolog Miloš Gregor.

Strany tím ale zároveň samy oslabují svůj vliv. Pokud by postavily vlastní kandidáty, bylo by to znakem toho, že mají co říct. „Otázka je, co bylo dříve: jestli slepice, nebo vejce. Zda jsou strany tak slabé, že nedokážou nikoho vygenerovat, nebo je oslabí to, že to nedokázaly. Ve chvíli, kdy by existoval kandidát, který za svým jménem bude mít napsanou politickou příslušnost, tak to politickou stranu zvýrazní a pomůže jí to. Příkladem mohl být Schwarzenberg (Karel Schwarzenberg postoupil do druhého kola prezidentských voleb v roce 2013 – pozn. red.). TOP 09 měla v období volby vyšší preference,“ popisuje Gregor.

Zeman a Babiš, podpora nepodpora

Politickým hnutím, které by – alespoň podle výsledků sněmovních voleb – šanci na postavení úspěšného kandidáta mělo, je ANO. Dlouhé měsíce se tak spekulovalo, zda Andrej Babiš představí Zemanova protikandidáta (například v podobě ministra Martina Stropnického). Nakonec se tak ale nestalo a došlo na první potvrzení „paktu Babiš-Zeman“. Ten by se měl jasně projevit i v příštím týdnu. Ve středu 10. ledna podpoří Zeman ve sněmovně Babišovu vládu při žádosti o podporu. Jen o den později se premiér vyjádří k prezidentským volbám.

„Nedokážu si představit situaci, kdy by Babiš podpořil jiného kandidáta než Zemana. Na druhou stranu je možné, že před prvním kolem ho nepodpoří přímo a podporu si nechá až do druhého kola, pokud bude mít pocit, že ji Zeman potřebuje. Mohou si zahrát na chytrou horákyni, kdy se bude jednat o podporu-nepodporu, aby tím nerozzlobili některé své stávající voliče. Pokud se podíváme na voliče hnutí ANO, tak je mezi nimi i skupina, která by na Hradě chtěla změnu,“ vysvětluje Gregor.

Právě současná hlava státu mohla těžit z toho, že proti němu nestál kandidát s výraznými politickými zkušenostmi. Zeman je naopak svou politickou drahou a názory znám. Důležitou roli hrálo i to, že je současnou hlavou státu.

Politologové ale zároveň dodávají, že ve volbách může uspět i nestranický kandidát. „Ze své podstaty funkce politická je, takže se zvolený kandidát stává automaticky politikem. Ale můžeme vést debatu o tom, jak velké zkušenosti měl před vstupem do politiky Andrej Kiska na Slovensku nebo Joachim Gauck v Německu. Kandidát zvolený za prezidenta se může politikem stát i během funkce, pokud pro to má osobnostní předpoklady,“ míní Jelínek.

Podle něj by naopak kandidát s občanským přístupem mohl mít své výhody. „Po zkušenostech s Milošem Zemanem, ale třeba předtím i Václavem Klausem, kterého zvolil parlament, mám dojem, že by se nám hodil spíše prezident, který nebude příliš fušovat do řemesla ať už vládním, nebo parlamentním politikům. Prezident, který se bude držet reprezentativní a ceremoniální role a bude mnohem více než politik, spíše někdo, kdo dokáže oslovovat voliče občanským přístupem,“ tvrdí politolog.

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I techto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud

Otec přišel o prsty, matce prostřelili lýtko. Rodina v roce 1967 dramaticky utekla přes hranice

Dne 13. srpna 1967, krátce před šestou večer, přijela na hraniční přechod v Českých Velenicích velká stará škodovka s osmičlennou rodinou Šindarových: nejstarší byl otec Karel (ročník 1920), nejmladší vnučka Claudie (1965). Chtěli do Rakouska, avšak nebyli svobodní občané, nýbrž obyvatelé komunistického státu, který se jim rozhodl nevydat pasy. Všichni vystoupili z vozu, a když otec zavelel „Teď!“, vyrazili k hraniční závoře. Tehdy dvanáctiletý syn Ctibor běžet nemohl - v šoku ztuhl na místě a díval se, jak příslušník pohraniční stráže Pavol Mišo pálí ze samopalu po jeho příbuzných.

Vzpomínkám Ctibora Šindara byly věnovány rozhlasové Příběhy 20. století vysílané na Českém rozhlasu Plus.

Narozen ve Venezuele

Ctibor se narodil v květnu 1955 ve Venezuele. Jeho otec Karel pocházel z české rodiny z Uherského Brodu, matka Olga, která se v některých dokumentech vyskytuje pod jménem Alexandra, přišla na svět roku 1924 v Polsku nedaleko Krakova. Poznali se a vzali za druhé světové války (oba měli dost dobrodružné a ne zcela jasné osudy), na jejímž konci přišli společně z Vídně do Čech. Po porážce nacistů se jim narodily dcery Olga (1946) a Darina (1947) a syn Karel (1949).

Link

Karel Šindar starší v obnoveném Československu krátce sloužil na hranicích a u Sboru národní bezpečnosti, avšak brzy po komunistickém převratu odešel na vlastní žádost do civilu. Na přelomu léta a podzimu 1949 vzal ženu a tři děti a pěšky tajně vyrazili přes hranice do Rakouska. „Bratr Karel byl v kočárku, bylo mu pár měsíců,“ říká Ctibor: „Přesto dokázali přejít hranice v místech, kde to táta znal. V Rakousku putovali od statku ke statku, až se dostali do Vídně a požádali o azyl. Otec se rozhodl, že odplují do Venezuely, protože tam se jako uprchlíci mohli dostat nejsnáz… Ve Venezuele postavil domek a začal se živit jako truhlář. V roce 1951 se tam narodil bratr Petr a po něm já.“

Šindarovi se z politicky neklidné Venezuely často stěhovali. V roce 1955 žili chvíli ve Švýcarsku, od roku 1956 opět ve Venezuele, od roku 1958 v Rakousku. Jejich putování, to je dlouhá a zajímavá historie, nicméně v jedenašedesátém se už nemohli do Venezuely vrátit a Karel Šindar se z řady důvodů rozhodl k cestě do Československa, oficiálně na návštěvu své matky.

Ctibor vzpomíná: „Bylo mi šest let, ale pamatuju si, že jsme tenkrát velmi dlouho čekali na hranicích, až nakonec nějací strážní prohlásili, že nás musí doprovodit do Prahy a že s nimi v jejich autě pojedou mé sestry. Skončili jsme ve vězení v Ruzyni.“ Rodina pak několik týdnů žila v ruzyňské věznici v izolaci, Karel Šindar byl držen odděleně. Ctibor si pamatuje, že otec nakonec přišel v doprovodu policisty a oznámil ženě a dětem, že všichni v Československu zůstávají (první útěk Šindarových po komunistickém převratu byl považován za trestný čin, vztahovala se však na ně amnestie z roku 1960).

Chuť moře… a druhý útěk

V Československu pracoval Karel Šindar jako tesař, jeho žena nejdřív jako krmička dobytka, děti začaly chodit do školy. Šindarovi bydleli v domě v Třeskonicích, který zčásti zaplatili z prodaného majetku, nějakou dobu žili i v Jáchymově. V roce 1965 se nejstarší dceři Olze narodila dcera Claudie. „Žilo se nám docela dobře,“ vypráví Ctibor, „ale jednou jsem přišel do školy a spolužačka, která se vrátila z dovolené v Jugoslávii, donesla láhev s mořskou vodou. Já jsem se té vody napil, protože jsem chtěl vědět, jak moře chutná. Doma jsem to vyprávěl tátovi, ten vytřeštil oči a prohlásil: ´¨Synu, ale vždyť ses u moře narodil a byls v moři mockrát!´ Tak jsem mu řekl, že si to nepamatuju - a on se rozhodl, že bychom se tedy měli do té Jugoslávie taky vypravit.“

Link

V srpnu 1967 pak Karel Šindar posadil celou rodinu i s dvouletou vnučkou do vozu a vyrazil pro pasy: „Jeli jsme všichni na nějaký úřad. Čekali jsme na rodiče v autě, ale když se vrátili, byli strašně naštvaní. A matka říkala otci: ´Jsi blázen, nemůžeš takhle člověka chytit pod krkem!´. Stalo se totiž, že úředník vydal pasy jenom pro mámu a sestry, ale pro otce a bratry ne. Rodičům oznámil, že letos může jet na dovolenou matka s dcerami a příští rok my, muži. Otec se rozzuřil, popadl ho a zařval na něj: ´Ty svině komunistická, já ti uteču!“ Ctibor vypráví, že otec se pak bál vrátit domů, aby ho za napadení úředníka nezatkli – a dospěl k rychlému závěru, že bude lepší z Československa opět odejít.

České Velenice, 13. srpna 1967

Podle Ctiborových vzpomínek přijeli všichni Šindarovi na hranice v Českých Velenicích už v sobotu 12. srpna. Otec si prý přechod obhlédl a dozvěděl se, že v neděli je malý provoz a klid. Rodina se tedy vrátila následující den. První z několika závor překonali poté, co Karel Šindar namluvil pohraničníkovi, že všichni mají pasy – a slíbil, že mu z Rakouska přiveze čokoládu. Další závoru jim otevřeli bez kontroly. Pak se blížili k třetí závoře, kterou chtěl Karel Šindar podle původního plánu prorazit autem, ale cosi se mu prý nezdálo a rychle oznámil ostatním, že útěk provedou jinak: půjde s Ctiborem k důstojníkovi, který kontroloval dokumenty, ostatní vylezou z vozu, postaví se co nejblíž k závoře - a až dá pokyn, vyrazí co nejrychleji do Rakouska. Museli překonat asi pětadvaceti metrovou vzdálenost.

Ctibor vzpomíná: „Šel jsem s otcem k tomu důstojníkovi a všichni ostatní také vystoupili... Matka nesla malou Claudii. A otec najednou zavolal: ´Teď!´ Všichni začali utíkat, otec se vrhl za nimi, ale já jsem se koukal na toho oficíra, který vytáhl pistoli a střílel do vzduchu. Zůstal jsem stát, nemohl jsem se ani pohnout. Díval jsem se, jak dva vojáci se samopaly běží k rodině, jak se spustila palba… Viděl jsem, že skoro všichni už jsou na druhé straně, kde se schovali za nějaké auto. Bratr dostal kulku do nohy, spadl, a ten, co střílel, uklouzl na dlažbě a upadl mu samopal. Bratr se vrátil o krok, vzal mu ten samopal, ale otec křičel: ´Nech to ležet, zabijí tě!´ Tak bratr ten samopal zase odhodil… Pak mě vzali do strážnice, odvedli mě do patra a přes otevřené okno jsem slyšel, jak maminka křičí: ´Vy svině komunistický, vám se to vymstí!´“

Link

Útěk se tehdy podařil sedmi členům rodiny, část z nich skončila v nemocnici se zraněními: matka Olga Šindarová měla prostřelené lýtko, otec Karel Šindar ustřelené prsty na ruce, syn Karel Šindar měl prostřelené stehno, vnučka Claudia poraněné oko od střepiny. Ctibor byl zatčen, vyslechnut a odvezen do dětského domova.

Ze střelby do uprchlíků a především do ženy s malou holčičkou v náručí, o níž pak obsáhle referovala rakouská média, se stala mezinárodní roztržka (podpořená tím, že některé střely dopadly do Rakouska a navíc na hranicích zahynul ve stejné době i další člověk). Skandál velmi napomohl tomu, že se Ctibor prostřednictvím Červeného kříže dostal za příbuznými už za měsíc a pár dní.

Zlatá šedesátá

Dobový tisk v roce 1967 publikoval několik propagandistických článků, v nichž bylo konstatováno, že Karel Šindar svou rodinu k útěku „donutil“ a že měl „nepochybně z rakouské strany své informátory, možná inspirátory a každopádně pomocníky“ a že „síly, kterým jsou rozvíjející se styky mezi námi a Rakouskem trnem v oku, se aktivizovaly a dělají všechno proto, aby je narušily.“ Zlatá šedesátá léta...

Link

Všichni Šindarovi posléze opět odjeli do Venezuely, z Ctibora se stal truhlář, po pádu komunismu se vrátil do Čech, kde dodnes žije, ale to už je jiný příběh.

Za střelbu v Českých Velenicích v srpnu 1967 nebyl ani po listopadu 1989 nikdo souzen. Podle vyšetřovací zprávy Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu z roku 2002 dal tehdy rozkaz k palbě nadrotmistr František Bicek, ze samopalu střílel vojín základní služby Pavol Mišo. Zpráva konstatuje, že Mišo zřejmě porušil i tehdy platné zákony, avšak případ byl promlčen.


Paměť národa

Příběh Karla Šindara zaznamenali dokumentaristé z neziskové organizace Post Bellum. Jeho vyprávění je uloženo a zpřístupněno ve sbírce Paměť národa. Tento jedinečný archiv dostupný na internetu vzniká především díky soukromým dárcům a podporovatelům z Klubu přátel Paměti národa. Ten tvoří více než dva tisíce lidí, kteří pomáhají drobnými pravidelnými dary. Připojit se můžete i Vy. Děkujeme.

40501