Zoufalec týdne: Jiří Ovčáček. Komentář Petra Holce | info.cz

Články odjinud

Zoufalec týdne: Jiří Ovčáček. Komentář Petra Holce

Jiří Ovčáček to znovu dokázal, už podruhé: coby záskok prezidenta Miloše Zemana podruhé exhiboval v estrádě nicoty majitele TV Barrandov Jaromíra Soukupa. V jeho Aréně se „viceprezident“ Ovčáček prostě octl, protože jeho hradní pán (nebo je to už naopak?) Zeman určitě nevede žádnou volební kampaň a nikam proto nesmí. Samozřejmě jen kromě billboardů, mediálních výstupů a nonstop krajských výjezdů mezi voliče za jejich vlastní peníze. 

Právě kvůli účasti Ovčáčka svou účast v tomhle bizarním cirkusu logicky postupně zrušili všichni ostatní pozvaní prezidentští kandidáti, i na ně to bylo trochu moc. Ovšem s výjimkou Michala Horáčka, jenž si Barrandov a taky sám sebe poslední dobou zamiloval natolik, že vezme všechno; všichni jsme totiž podle něj stejně dobří a i „žumpa“, jak napsal ohledně barrandovských debat, si zaslouží jeho povznášející moudrá slova.

Za současných bizarních pravidel, kdy prezidenta v kampani supluje jeho mluvčí, tedy vysoký státní úředník, je vlastně zoufalcem týdne spíš Horáček, protože spolu s Ovčáčkem samozřejmě neměl v téhle aréně patolízalství co dělat. Nakonec jednu nástěnku už Soukupovi zničil a žádný vtip není vtipem podruhé, jak víme. A v televizi obvykle dokonce ani poprvé. Pro jakéhokoli prezidentského kandidáta, jemuž ještě zbývá aspoň poslední špetka lidské sebeúcty, je to totiž stejně ponižující nabídka, jako kdyby Mike Tyson vlezl do ringu s krasobruslařem.

Aréna s Ovčáčkem když tak už pasovala pouze do repertoáru narychlo pozvaného Petra Hájka, kdysi Klausovy prezidentské obdoby Ovčáčka. I jemu se na Hradě během let přisluhování prezidentovi, kdy se vysoké role v úzkém týmu nebezpečně překrývají, přihodil podobný mentální přesmyk jako Ovčáčkovi. Jen místo svazáckého kádrování začal v zrcadle zkoumat, jestli fakt pochází z opice. Dodnes si není jistý. Předstírejme ale aspoň chvíli, že prezidentská volební kampaň ještě probíhá i podle normálních pravidel. A pak je samozřejmě zoufalcem týdne Ovčáček.

Prezidentské volby 2018 se blíží. Komplexní zpravodajství můžete sledovat zde>>>

I on vezme podobně jako Horáček všechno, kde může exhibovat v roli prezidenta, byť jím je jen ve své hlavě (už nicméně naznačil, že by to zvedl, kdyby ho o to Zeman požádal). Nikoho samozřejmě nepřekvapí, že ho Soukup do své televize pozval: donedávna se říkalo, že TV Barrandov drží jen proto, aby měla kde hrát jeho přítelkyně Kateřina Brožová, zatímco dnes ji drží hlavně kvůli sobě; za chvíli totálně ovládne veškerý vysílací čas, takže z obrazovky zmizí i chudák major Zeman. Teď TV Barrandov slouží hlavně Zemanovi.

Znáte dobře Jiřího Ovčáčka? Jeho životopis najdete zde>>>

Ovčáček si do studia kromě rafinovaného humoru přinesl i fíkus, protože prý stejně jako ostatní prezidentští kandidáti nemá názor a stojí, kam ho postavíte. Z médií znám Ovčáčka dlouho a vím, jak upřímně tímhle svým originálním vtipem sám sebe pobavil. Kdysi podobně bavil (rozdával radost) lidi v komunistických Haló novinách a chvíli taky zkoušel dělat spin doctora Jiřímu Paroubkovi, než ho i velký bubák radši vyhodil. Chudák si v moři srandy proto ani neuvědomil, že právě on sám je fíkový list celé té bídy; veřejně jen papouškuje názory Zemana a stojí, kam ho Soukup postaví.

„Myslím, že to bylo vyvážené,“ pravil na konec své Arény Soukup, který hned úvodem pozurážel nepřítomného Jiřího Drahoše. Fakt to bylo vyvážené, ani jemu evidentně nechybí humor. A zvlášť ze strany Ovčáčka: ten se v aréně zoufalství rochnil jak hroch válející se v blátě a čím víc bláta, tím i víc blaha! I někdejší VyVolení, jestli si na tuhle parádu deficitních televizních umělců ještě vzpomínáte, museli závidět. Ano, naše prezidentská volba je zoufale nudná a zbytečná, Ovčáčka v roli prezidenta si ale přesto nezasloužíme. Snad až někdy později. 

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud

Čeští odbojáři museli za vlastní popravu nacistům zaplatit. V Plötzensee hladem jedli větve

Před smrtí dostali cigarety a půl litru piva. Pak přešli několika kroky malý dvorek, kde na ně naposledy dopadly paprsky slunce, a vešli do budovy z červených cihel. Uprostřed stála gilotina a nad ní traverza s kovovými háky, na kterých mistr popravčí se svými pomocníky odsouzené věšel. Tak vypadala poslední cesta českých vlastenců, členů odboje, které nacisté popravovali v berlínské věznici Plötzensee. Daleko od domova, bez možnosti před smrtí vidět ještě své blízké. Přestože Čechoslováci byli ve zdejší věznici druhým nejčastěji popravovaným národem hned po Němcích, berlínská káznice stále zůstává poněkud ve stínu známější pražské Pankrácké sekyrárny, přestože zde padly stovky hrdinů československého hnutí protinacistického odporu.

V Berlíně zemřelo 667 statečných Čechoslováků

Berlínská věznice Plötzensee byla otevřena v roce 1879 a sloužila především jako káznice pro trestance, kteří byli odsouzeni k nižším trestům. Tato situace se ale výrazně změnila poté, co moc v Německu převzal Adolf Hitler, který z věznice udělal jedno z hlavních míst, kde na svůj osud čekali členové podzemních hnutí odporu. Po invazi do Československa v březnu 1939 zde pak byli vězněni i účastníci českého protinacistického odboje. Mnohé z nich tu nacisté také popravili.

Čechoslováci byli dokonce druhým nejčastěji popravovaným národem hned po Němcích. Nacisté zde v období války dle oficiální publikace Executions in Plötzensee prison zabili 2 883 lidí, z toho 667 bylo československé národnosti. Nejkrvavější byl rok 1943, kdy nacisté popravili skoro polovinu všech obětí za celou dobu války.

Link

Vězni museli spát s pouty na rukou. Byla taková zima, že na oknech vevnitř visely krápníky

Vzhledem k tomu, že personál věznice sestával většinově z Němců, nemohli uvěznění čeští vlastenci spoléhat na žádné úlevy. „Přikazují nám, abychom se do naha svlékli a všechno odložili. Venku je mínus 25 stupňů, na chodbách je mráz, dozorci v chodbě mají na sobě kožichy. Třeseme se zimou. Prohlížejí nám chodidla, hrabou mezi vlasy, strkají nám své nečisté pracky do úst, prohlížejí patra úst, rozkrok. (…) Dozorce je surový a hrubý, lomcuje námi a v každé větě připomíná, že jsme zde bez práv a za jediným účelem, abychom krmili matku gilotinu,“ popisuje v knize Dům mrtvých v Plötzensee vězněný odbojář Jaroslav Cebe-Haberský.

Spolu s dalšími vlastenci obýval ve věznici nechvalně známý „Haus III“, kde byly cely smrti. V těch byli trestanci nejdříve po jednom, ale kvůli přeplněnosti věznice, jak Cebe-Haberský také popisuje, následně jednu celu obývali dva lidé. To umožnilo vězňům krátit si čas alespoň společnými diskusemi. Komunikace pak probíhala i mezi celami, a to pomocí vyťukávání morseovky o sousedící stěny. „Okno bylo pokryto krápníky ledu, které kapaly až na podlahu. Stěny plné špíny, pavučin, nečistoty. Třásl jsem se zimou a hladem. Obojího jsme měli ještě zakusiti dost,“ popisuje svůj nástup do věznice Cebe-Haberský. Vězni navíc museli v noci spát s kovovými pouty na rukou, což jim stěžovalo možnost alespoň částečně pohodlného odpočinku.

5932758:article:true:true:true

Link

K jídlu jen pár brambor. A o Vánocích jedlová větvička

Vězně trápil hlad, protože příděly byly malé a jak válka postupovala, ještě se tenčily. Uvěznění tak většinou začali rychle ztrácet na váze a už tak většinou velmi volné a děravé vězeňské mundůry na nich visely jako na dřevěných ramínkách.

„Strava je hrozná a nedostatečná. K snídani hnědá neslazená voda, které se říká pruská káva, krajíček chleba, k obědu tuřínová polévka, někdy 4 – 6 brambor a lžíce omáčky neb zelí, k večeři řídká moučná polévka neb lžíce tvarohu a poloviční krajíček chleba,“ vypočítává Cebe-Haberský.

Situace se nelepšila ani nárazově, například o velkých svátcích. Autor Domu mrtvých vzpomíná, jak na Štědrý den dostali do cel od dozorců malou jedlovou větvičku a k jídlu několik brambor a lžíci zelí. Zubožení vězni proto z hladu snědli i jedlovou snítku. Dozorci je ale po svátcích od vězňů chtěli vybrat zpět a kdo ji nemohl odevzdat, dostal za trest půst.

Link

Před popravou dostali pivo a cigarety. A psali domů poslední slova

Ačkoli vězni v celách budovy Haus III už věděli, že mají zemřít, o faktickém vykonání rozsudku je informovali vždy pouze několik hodin předem. Poslední čas, který jim zbýval, pak mohli věnovat i psaní dopisů na rozloučenou svým blízkým. Využil toho i František Pavelka, parašutista výsadku Percentage vyslaného z Velké Británie.

„Těžko bojovat proti osudu – snad to už muselo být. Stal jsem se vojákem, plnil jsem do posledního okamžiku povinnost a umírám pevně jako ti někde na frontě. (…) Obdržíte-li mé pozůstatky, pochovejte mne v rodné půdě, abych mohl jednou s Vámi společně spát v jediném hrobě. Stačí prostý kámen a až pokvetou pomněnky, ozdobte hrob malou kytičkou – jako v té mé písničce ,Nězabudka‘ (…)  Čas běží, stmívá se – vítězí nade mnou. Byl to těžký závod. Mamičko, tatínku, Toníčku, Vojtěško, ještě jednou odpusťte, slibte, že vytrváte, věřte, že odcházím se vzpomínkou na Vás a Vírou, že se Vám po překonání první bolesti a hořkosti zase dobře povede. Zůstaňte pevni jako já. Navždy Sbohem Matko, rodino, domovino – Váš nejvěrnější do skonání. František,“ byla poslední slova rodině, která Pavelka napsal a která v dosud nevydaném třetím svazku edice Atentát na Reinharda Heydricha publikuje archivář Vojtěch Šustek.

Vězni také několik hodin před smrtí dostali něco málo na přilepšenou. „Večer před popravou cítíme v celách kouř cigaret, které dostávají odsouzenci na poslední noc. Slyšíme klapání dveří, ztlumené hlasy ďáblů, otvírání a zavírání. Chodí kněz. Cinkají láhve od piva. Chlapci dostávají půl litru piva k večeři. Posloucháme dobře jako lišky, lahví je mnoho, mnoho bude mrtvých,“ popsal ve svých vzpomínkách Cebe-Haberský.

5932756:article:true:true:true

Pro odsouzené gilotina. Háky na oběšení vyzkoušela jako první Rudá kapela

V Plötzensee se popravovalo v malém domku z červených cihel uprostřed věznice. Přímo sousedil s blokem Haus III, takže odsouzení museli na poslední cestě překonat pouze několik metrů.

Od roku byla v místě na příkaz Adolfa Hitlera umístěna gilotina pro rychlejší popravy. Nacházela se uprostřed popravčí místnosti přímo nad odtokem. O rychlosti exekucí svědčí i dochovaný protokol z Pavelkovy popravy, který popisuje jeho poslední chvíle a Šustek ho ve třetím svazku své edice čtenářům také nabídne.

„Ve 20:18 hodin byl odsouzenec předveden dvěma úředníky z věznice s rukama spoutanýma za zády. (…) Po konstatování totožnosti předvedeného s odsouzeným nařídil vedoucí výkonu rozsudku popravčímu, aby vykonal rozsudek. Odsouzený byl klidný a vyrovnaný, bez odporu se nechal položit pod gilotinu, načež popravčí mistr provedl dekapitaci a následně ohlásil, že rozsudek byl vykonán. Vykonání rozsudku trvalo od předvedení až k podání hlášení o vykonání rozsudku 18 sekund,“ stojí ve zprávě z 11. ledna 1943.

Kromě gilotiny se v Plötzensee od konce roku 1942 zabíjelo také oběšením. Do popravčí komory byla instalována kovová traverza, ze které viselo pět kovových háků, na které popravčí umisťovali oprátky. Jako první zde byli tímto způsobem v prosinci 1942 popraveni členové protinacistické skupiny Rudá kapela. Háky sloužily k zabíjení především při hromadných popravách.

Link

Velitel pražského gestapa zakázal vydávat těla hrdinů příbuzným. Skončila v anonymním hrobě

Ačkoli parašutista Pavelka v dopise na rozloučenou vyjádřil přání, aby jeho ostatky pohřbili v rodné půdě, bylo to většinou výjimkou. Součástí trestu a bestiality nacistů byl i zákaz vydávat těla zabitých odbojářů zpět jejich rodinám.

„Pokud byl nějaký český vlastenec odsouzen v Berlíně k trestu smrti, sám Gerke (Ernst Gerke, velitel pražské úřadovny gestapa, poznámka autorky) psal soudcům, že v případě těchto odsouzenců neexistuje žádná polehčující okolnost. A že se jim rozhodně nemá udělovat milost. Dokonce šel tak daleko, že ještě předtím, než byla osoba popravena, informoval své kolegy, že je proti, aby po popravě byla těla zemřelých vydána zpět do protektorátu,“ vysvětlil již dříve v seriálu Zrůdy gestapa pro INFO.CZ historik z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Jan Zumr.

Téměř všechna těla zabitých převezli nacisté do anatomického ústavu berlínské univerzity, kde je zdejší medici využili ke zkušebním pitvám. Ostatky byly následně spáleny a anonymně uloženy tak, aby příbuzní skutečně nemohli dostat zpět ani popel svých blízkých.

Link

Za popravu svých blízkých musela rodina zaplatit. Kati si vydělali statisíce korun

Drzost nacistů šla tak daleko, že rodinám zabitých po jejich smrti účtovali poplatky za jejich ubytování i následnou popravu. Za provedení exekuce svého milovaného museli příbuzní dle publikace Executions in Plötzensee prison zaplatit 300 říšských marek a 1,5 marky za každý den, který předtím v Plötzensee strávil. Za zaslání „faktury“ si nacisté účtovali 12 feniků.

Získané peníze se pak použily na plat pro kata a jeho pomocníky. Mistr popravčí dostával ročně 3 000 říšských marek a k tomu ještě 60 marek za každou vykonanou popravu. Pokud vykonal zhruba 150 poprav ročně, za 12 měsíců si v přepočtu na současnou měnu vydělal přes 1,2 milionu českých korun (jedna říšská marka by v současnosti odpovídala zhruba hodnotě 4,10 eura, pozn. aut.).

V Plötzensee umírali českoslovenští důstojníci i hrdinky domácího odboje

Mezi popravenými Čechoslováky tvořili velkou část odbojáři z organizace Obrana národa. V této protinacistické skupině byli především bývalí důstojníci prvorepublikové československé armády. S Obranou národa spolupracoval například i Zdeněk Schmoranz, šéf tiskového odboru předsednictva protektorátní vlády. Jeho odbojová skupina, která především sbírala tajné vojenské a ekonomické informace pro domácí i zahraniční odboj byla ale už v srpnu 1939 zlikvidována a Schmoranz byl v Plötzensee popraven v srpnu 1942.

Nacisté ale ve věznici nezabíjeli jen muže. Vyhasl tu také život Ireny Bernáškové, která vydávala ilegální časopis V boj, který odbojová skupina Mašín-Balabán-Morávek dokonce distribuovala k velké nelibosti nacistů tajně i do jejich pražské řídící úřadovny gestapa. Její život ukončilo ostří gilotiny 26. srpna 1942. Nacisté v berlínské věznici zabili během válečných let nejméně 25 žen.

Link

Od roku 1943 začali nacisté stínat hlavy i na Pankráci

V berlínské věznici nacisté popravovali odbojáře z toho důvodu, že na území protektorátu zpočátku rozsudky smrti nevykonávali. „Čeští vlastenci odsouzení k trestu smrti německými soudy byli v prvních válečných letech popravováni gilotinou v Drážďanech, Berlíně a Vratislavi. Vzhledem k neustálému růstu počtu odsouzených ale transporty vězňů do výše uvedených měst ‚zdržovaly a prodražovaly‘. Proto bylo rozhodnuto zřídit zvláštní soud (Sondergericht) a popraviště přímo v Praze, v areálu policejní věznice gestapa na Pankráci. První popravy gilotinou byly vykonány 5. dubna 1943,“ upřesnil Zumr.

Do té doby se tak prakticky velká část vězňů vyvážela za hranice, kde byli na základě rozsudků lidových soudů i zabíjeni. V Drážďanech bylo dle dostupných dat ÚSTR popraveno v době války nejméně 855 Čechoslováků, v Plötzensee 667 a v Pankrácké sekyrárně 1 075 lidí.

5932760:article:true:true:true

Památník je volně přístupný, informace o českých hrdinech ale většinou chybí

Věznici osvobodila 25. dubna 1945 rudá armáda. Popravčí místnost zůstala zcela zachována, včetně gilotiny a traverzy s kovovými háky. Už krátce po válce se v této místnosti také začala konat pietní shromáždění. Gilotinu ovšem odstranili a na její místo umístili kamenný podstavec, který měl označovat předchozí pozici vražedného stroje. V roce 1964 byla pietnímu místu navrácena původní podoba – podstavec byl odstraněn, ale gilotina se už nevrátila. Háky však zůstaly na svém místě, kde jsou dodnes.

V padesátých letech byla také poblíž popravčí místnosti instalována uzavřená kamenná urna, v níž je údajně zemina z několika koncentračních táborů a která připomíná další oběti nacistického řádění.

Památník včetně popravčí místnosti je celoročně volně a zdarma přístupný. V přilehlé expozici se nachází dokumenty a fotografie, které souvisí s vězněním a popravami v Plötzensee, včetně elektronického seznamu všech zde usmrcených. Je ale škoda, že u zhruba dvou třetin českých hrdinů chybí v seznamu jakékoli informace včetně fotografie.

43019